1. kapitola nové knihy

 

1.     

 

Bál teprve začínal, když jsme s lordem Patricijem Ornetem přijížděli k Paláci vědy a umění. Ani jsem nevěděl, co tu dělám. Zrovna jsem dokončoval katalog levého křídla jeho rozsáhlé knihovny, když za mnou přišel, ať se slušně obleču, že mu budu dělat doprovod na Večeru květinového umění pořádaným cechem zahrádkářů.

„Já ale nic pěkného nemám,“ namítl jsem. Jako chudý student Arasykovy univerzity jsem byl rád, když jsem si po různých hospodách, knihovnách, továrnách, prodejnách a trzích vydělal na měsíční školné a ještě mi něco zbylo na večerní chléb a půlnoční víno. Hlavně to půlnoční víno, ačkoliv až donedávna jsem přece jen volil raději ten chleba, když mi hlad svíral útroby jako katova smyčka krk, až jsem měl pocit, že se samou slabostí pozvracím. Spolubydlící Thomas říkal, že to je dobře, že se pak dřív opiju, ale Thomas na rozdíl ode mě nikdy neměl problémy s penězi; jako pohledný syn obchodníka šel v nejhorším žebrat k tatíčkovi, ačkoliv raději se nechával vydržovat osamělými, ale dosud roztouženými vdovami. Poslední dobou to byla velká móda, kterou se řídili všichni bohémové a dandyové z Kuala Lumpuru, největšího Svobodného města světa. Já po svém otci elektrikáři nezdědil žádný majetek, zato příliš velký nos a nepěknou vejčitou tvář, kterou jsem se snažil co nejvíce ukrývat pod dlouhými hnědými vlasy, které se nemohly rozhodnout, jestli budou mít barvu vadnoucího listí, anebo hnijící slámy. Na nějaké vydržování nemohlo být ani pomyšlení, takže když na fakultu přišel lord Ornet s tím, že chce někoho chytrého, kdo by aktualizoval obsah jeho knihovny, bylo to pro mě jako dar od Boha. Nemám tušení, proč si vybral zrovna mě, protože – jak mi kandidát věd Bornos Zachater alias Kundí ksicht s odporem sdělil –, doporučovali mu celou řadu lepších a ukázněnějších studentů.

Snad tedy lord Ornet předpokládal, že jsem jeden z těch, kteří utáhnou milostslečinky na pěkné oblečení, když už ne na pěknou tvář, a musel jsem ho vyvést z omylu. Jeho odpověď mě překvapila: „V pracovně na tebe čeká smoking. Alice ti pomůže s oblékáním.“ S tím se otočil a odkráčel dřív, než jsem stačil něco namítnout.

Takže já ho mám doprovodit na slavný Večer květin…

Večer květin! Ano!

Byl jsem tak vzrušený, že když jsem odkládal katalog, převrhl jsem na něj kalamář s inkoustem a zničil si celotýdenní práci. Zlostně jsem zaklel. Ten týden práce navíc mi Ornet nezaplatí. Jenže Večer květin! Jenom vstup na něj stojí za měsíc mého platu, a to mi Ornet platí víc než štědře. Rychle jsem setřel rozlitý inkoust v marné snaze zachránit z katalogu, co se jenom dalo, a do své pracovny, písárny po Ornetově posledním knihovníkovi, jsem skoro běžel.

Alicia, Ornetova posluhovačka, drobná černovláska s vlasy spletenými do desítek copů, už na mě čekala. S prázdným úsměvem čichala k váze s květinami, ale sotva mě zahlédla, v očích jí zahrály potměšilé jiskřičky a vyšplíchla mi vodu do obličeje.

Zalapal jsem po dechu. „Co to děláš?“ vyjekl jsem, spíš překvapeně než rozzlobeně. Na Aliciu se nešlo zlobit, ve svých šestnácti byla víc dítětem, než většina z těch, které jsem za svého života poznal. „Ty jedna,“ vykřikl jsem a začal ji honit po pokoji. Schovala se za písařský stolek v prostředku místnosti a pak se mi pokusila proklouznout pod napřaženou paží. Chtěl jsem ji sevřít a pevně k sobě přivinout, ale naprosto jsem minul. V tu chvíli jsem totiž něco uviděl. Na skříni na pergameny, brky, tuše a jiné pisatelské potřeby, visel frak. Přesně takový, jaký nosí velcí páni, stará šlechta a zbohatlíci, jaký nosí Patricij Ornet, když jde ven, a jaký nosí regent na veřejných proslovech – černý jako noc, s dlouhými špičatými šosy, barevně sladěnou vestičkou, zářivě bílou košilí, kterou určitě při nejbližší příležitosti poliju vínem, a pak budu muset lordovi splácet celou tu drahou nádheru a moje brigáda vyjde vniveč. Až jsem se z té představy rozklepal.

„Nádhera, že?“ otřela se o mě Alice.

„Co když ho zničím?“ zakňučel jsem.

„Tak si zničíš nejdražší dárek, jaký jsi kdy dostal.“

„Dárek?“ podivil jsem se.

„Ano. Ornet říkal, že si ho můžeš nechat.“

„Skutečně?“

„Ne, asi tě vodím za nos. Copak někdy lžu?“

„Ale proč? Proč mi ho jeho lordstvo dává?“ Na chvíli mě napadlo, jestli mi jím nechce zaplatit, když jsem si uvědomil, že cena smokingu moji mzdu značně převýší. Možná by nebylo marné ho později prodat? Ale to už skáču přes překážky, když ještě nemám můstek, všechno pěkně popořádku.

„Kdo ví,“ zatrylkovala. „Proč jeho lordstvo chce, abys s ním jel na bál?“ Pak se zamračila a trochu ukřivděně dodala: „Mě nikdy nikam nepozval.“

„Asi ví proč. Nikdo nemá zapotřebí, abys mezi smetánkou zadržovala dech tak dlouho, než ti někdo podá sklenku vína.“

„Hej, to není fér. Jako dámě by mi měli podat víno jako první.“

„Jako dáma bys vůbec víno pít neměla, jenom ho zdvořile zdvihat ke rtům a zase odkládat.“

„To je blbost.“

„Věř mi, o etiketě něco vím. Asi proto jedu s Ornetem já a ne ty.“ Vyplázla na mě jazyk. „Pospěš si, ty zlobidlo, a pomož mi se obléct,“ popohnal jsem ji. „Nesmím nechat jeho lordstvo čekat.“

„To tě mám jako svléknout?“ přitočila se ke mně.

„No…“ zrozpačitěl jsem. „Jestli chceš?“

„Nechci,“ zase na mě vyplázla jazyk. „Jen to ze sebe pěkně sházej sám.“

„Tak se otoč.“

„Ještě abych se na něco takovýho dívala,“ vytočila se na patě. Zahanbeně jsem si rozepnul vestičku, sundal režnou košili, a pak přistoupil k fraku. Vůbec jsem nevěděl jak začít. Abych ho nestačil zašpinit ještě dřív, než ho vůbec vezmu na sebe? „Alí?“ zavolal jsem na posluhovačku.

„Co je?“ otočila se.

„Máš mi pomoct, ne?“

„To ale nevím, jestli chcu,“ odvětila.

„Prosím…“

„Tak dobře. A s čím ti mám pomoct? Potřebuješ rozepnout kalhoty?“

„Ale ne,“ plácl jsem se dlaní do tváře, a pak zalitoval, že jsem neřekl ano. „Nevím, jak to obléct. A jak z toho mám vyndat jednotlivé kousky, abych je nepomačkal?“

„To nepomačkáš. Ach jo. Tak počkej,“ přistoupila k obleku, sejmula frak z ramínka a řekla: „Tohle podrž.“ Přebíral jsem ho stejně opatrně, jako by to byl milánský porcelán. Alenka sundala i vestičku a poté mi podala košili se stejnou grácií, jako by mi podávala kus hadru: „Na,“ řekla, a když jsem se neměl k tomu ji přebrat, hodila mi ji na hlavu. Než jsem stačil začít nadávat, sebrala mi z ruky frak, pověsila ho, a potom mi začala rvát košili na hlavu. „Asi bych měla nejdřív rozepnout knoflíky,“ zamyslela se.

„No to bys teda měla,“ vztekal jsem se. Proč si lord Ornet vydržuje zrovna tohle nemehlo? Pak mě ale napadlo, že si Alice na motovidlo jenom hraje. Alespoň knoflíky rozepnula rychle jako zkušená kurtizána. Když mi ale přidržela košili, abych do ní strčil ruce, začala mi uhýbat rukávy. Myslel jsem, že jí praštím! Bál jsem se nechat lorda Orneta čekat, přece jenom to byl můj chlebodárce. Navíc jsem byl příjemně vzrušený. Večer květin. Večer květin! Už abych tam byl!

Když došla řada na kalhoty, zmocnily se mě rozpaky. „Teď se otoč,“ vyzval jsem Alenku.

„A proč?“ zašvitořila služka.

„Přece se na mě nebudeš dívat?“

„A pročpak ne?“

„No… protože jsem muž a… a ty jsi žena.“

V Lumpuru zuřila vedra, snad nikdo nenosil podvlíkačky, ačkoliv vedle nažehlených kalhot na mě jedny čekaly.

„No a?“ A už vážněji dodala: „Myslíš, že bys byl první chlap, který přede mnou stáhnul kalhoty?“

Musel jsem přiznat, že mé rozpaky byly poněkud směšné. S nahotou jsme se setkávali na každém kroku, byť se to na lepších místech nenosilo, v odlehlejších uličkách každá mladá povětrná holka odhalovala svoje vnady, aby rychleji sehnala neukojeného zákazníka, a když člověk volil ty rychlejší z cest, které se kroutily celým Lumpurem jako klubko hadů, jako spojnice mezi okázalejšími ulicemi velkoměsta, často narazil na představení, které odhalovalo víc, než by mu mohlo být příjemné. Většinou jsem klopil oči a rychlil krok, ale čas od času jsem zůstal stát, a představoval si sebe na místě toho muže, když zrovna utrhl některou z hezčích květin toho hříšného pole. Hned jsem se však za takové myšlenky hanbil a pokračoval v cestě. Proč by tedy mělo záležet na tom, jestli mě Alice uvidí nebo ne? Snad proto, že ohledně svého těla jsem rozhodně nebyl nejjistější. Byl jsem vychrtlý a dlouhý jako kopí. Můj otec vždycky říkal, že co nemám ve svalech, nahrazuji hlavou, takže „musím bejt chytrej jako podělanej Larinči.“ Tím myslel renesančního umělce a vynálezce Pornela la Rinčiho, asi jediného svého druhu, kterého znal jménem.

Neměl jsem na vybranou. Opatrně jsem si začal rozvazovat kalhoty – a v ten okamžik se nade mnou Alenka smilovala a otočila se. „Ty ho ale musíš mít malýho, že se přede mnou tak stydíš,“ odfrkla si. S ulehčením jsem si sundal kalhoty, vyměnil je za ty od smokingu a urychleně se do nich nasoukal. Když jsem zapnul poslední knoflík, oddechl jsem si.

„Viděla jsem všechno,“ otočila se Alicia a smála se jak čertisko. V ruce držela zrcátko. Zmocnily se mě rozpaky, a když prohlásila: „Tak malýho ho nemáš,“ ještě zesílily, i když s nimi přišlo i něco jako hrdost. „A teď už si pospěš, víš, jak dlouho jsi nechal našeho pána čekat?“ začala mě vytlačovat z místnosti. Měla pravdu, přišlo mi, že jsem se oblékal snad půl hodiny, ale jak ukazovaly kyvadlové hodiny na chodbě, trvalo to sotva polovinu té doby. Přesto příliš dlouho: lord Ornet na mě už čekal v kočáře.

„Omlouvám se,“ chystal jsem se jako obvykle všechno shodit na Alici, pak se ve mně ale zvedla vlna rytířskosti a já pokorně dokončil: „nechtěl jsem… nechtěl jsem vás zdržovat.“

„To je v pořádku,“ řekl, zabušil na dvířka a zvolal: „Jedeme.“

Kočár se vydal na drkotavou cestu.

„Lady s námi nepojede?“ podivil jsem se.

„Ne,“ odvětil lord Ornet. Neřekl proč a já neměl odvahu se vyptávat.

Kočár vjel na Stezku Brachova pádu dlážděnou kočičími hlavami, až se otřásal jako stařec zmítaný horečkami. Pod kopcem jsme vstoupili na Městskou třídu, kde plynové lampy střídalo poruchové elektrické osvětlení. Můj otec je pomáhal instalovat a často nadával, jak strašná je to věc: každou chvíli se něco pokazí, a pak celé čtvrti tonou ve tmě. Na Městskou třídu, nejdůležitější ulici táhnoucí se napříč celým městem, přitom museli elektrikáři z Továrny světla, první továrny toho druhu na světě, dávat největší pozor. Světlo vrhané scientistickými lampami bylo pokroucené a protkávané stíny, jak kovové zdobení bránilo paprskům proniknout tam, kde jich bylo zapotřebí. Asfaltová cesta připomínala černou řeku a plynulý, kolíbavý pohyb kočáru evokoval pocit, že pluji v gondole.

Celou dobu jsem házel pohledy na lorda Orneta. Zpočátku bez zájmu vyhlížel z okna, a poté ze záňadří vytáhnul jakousi knížečku a ve světle lampy si začal číst. Podařilo se mi přečíst název: O lásce. Příjemně mě tím překvapil. Četl jsem tohle dílko nedávno zesnulého básníka Moseta; jednalo se o filozofické pojednání nad povahou tohoto těžko definovatelného citu protkané kupou květnatých slov a přirovnání, a i když jsem z něj byl trochu zklamaný – doufal jsem, že v něm najdu nějaký návod, jak zapůsobit na ženy – zpětně se mi vybavovaly mnohé myšlenky tohoto velikána.

V tom jsem si všimnul, že mně lord Ornet pozoruje, a bleskem jsem obrátil zrak do ulice – k pokrouceným balustrádám balkonů, k cyklonickým oknům lemovaných dovnitř stočenými paprsky zírajícím do noci jako otevřená ústa, k úzkým uličkám vedoucím do riskantního svět spodiny, k vytáhlým věžím, kostelům a opuštěným chrámům, ke kamenné změti velkoměsta, jakým Kuala Lumput zajisté bylo.

„Znáš tu knížku?“ promluvil lord Ornet.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví ke mně. Omluvně jsem se usmál a s rozpaky mu dal za pravdu. „Omlouvám se, nechtěl jsem zírat, to jen…“

Odbyl mě mávnutím ruky. „Co na ni říkáš?“

„No… já nevím…“ Ornet se zamračil. Neměl rád mlhavé odpovědi. „Je v ní plno zajímavých myšlenek,“ napravil jsem svoji chybu. „Hlavně se mi pořád vrací slova: ‚ Láska je jako útok proti ďáblu vedený rukou zkušeného šermíře: plný emocí a přesto s jasným úmyslem, který se před tím druhým tak špatně snaží skrývat. A stejně jako útok proti ďáblu má i stejný výsledek: neodvratnou prohru, k níž vede dlouhá stezka plná bolesti.‘“

„Strana?“

„Netuším. Bylo to někde před koncem.“

Ornet chvíli listoval, a poté mi knížku podal. Byla zabalená v jemné modré látce, slova na líci byla vyvedena velkými šarlatovými písmeny obkrouženými srdíčky a květinkami, přesně v módě stylistického minimalizmu, který panoval v Mosetově době a který se po svém nedávném úpadku ke kýči znovu vracel ke slovu. Po chvíli náročného pátrání, kdy mi stíny vrhané světlem poskakující lampy přejížděly přes drobná písmena knížečky a znesnadňovaly čtení, jsem objevil příslušnou pasáž. Lord Ornet byl trpělivý. „Přečti ji,“ rozkázal. „Celou,“ dodal.

Zabrousil jsem očima na začátek třinácté kapitoly a dal se do čtení:

„‚Láska je horoucím citem, rozechvělou touhou i tělesnou žádostí, je ale i chladným rozhodnutím mozku, že někoho mám rád. Láska, tak jako přátelství, je rozhodnutím, položeném na logickém, pevném základu čehosi tak nelogického, jako je cit. Argumentem pro lásku je iracionálno. Láska je jako útok proti ďáblu vedený rukou zkušeného šermíře: plný emocí a přesto s jasným úmyslem, který se před tím druhým tak špatně snaží skrývat. A stejně jako útok proti ďáblu má i stejný výsledek: neodvratnou prohru, k níž vede dlouhá stezka plná bolesti. A přesto nikdo nepřestane bojovat – každý touží bojovat – protože stejně jako boj proti ďáblu, i láska je nám lidem vlastní.‘“

Zvedl jsem oči. Stačilo? Lord se tvářil spokojeně. „Teď už tu myšlenku chápu,“ řekl a vzal si knížku zpátky. Pak se zamyslel a znovu na mě upřel své pichlavé oči: „Souhlasíš s tím?“

„Prosím?“

Lord jenom nahnul hlavu ke straně, trochu jako udivený pes. To gesto působilo skoro sympaticky.

Nejdřív jsem málem zopakoval: „Já nevím,“ ale pak mi došlo, že bych tím lorda jenom rozezlil, tak jsem si dal načas s odpovědí a pořádně se nad ní zamyslel. „To není lehká otázka,“ řekl jsem, abych získal trochu času. „Vím, že se mi ta myšlenka líbí, ale jestli s ní souhlasím…? Částečně určitě ano. Všichni se ženeme za láskou, ale proč vlastně? Co jí získáme kromě krátkého pocitu štěstí a spousty bolesti? Protože žádné dvě bytosti nejsou stejné, nikdy si nebudou plně rozumět, a proto se budou nevyhnutelně zraňovat. Možná bych nehledal našeho soupeře v duchovním čertovi. Náš partner je tím soupeřem, a my se mu snažíme zasadit ránu, která ho odzbrojí, abychom ho k sobě mohli připoutat. Jenomže nikdo si nechce druhé pustit příliš k tělu, proto kolem sebe nepřestává mávat mečem. Možná jej na čas skloní, když ho ukolébá zdánlivý klid soupeřovy zbraně. Ale nakonec jí vždycky bodne v tom nejméně očekávaném okamžiku.“

Lord na mě chvíli zíral a z jeho výrazu jsem nemohl vyčíst zhola nic. „To je moc pěkná myšlenka,“ řekl potom. „Na tu jsi přišel sám?“

K vlastnímu překvapení jsem si uvědomil, že ano.

„V tom případě jsem ještě radši, že jsem si vybral zrovna tebe.“

„Myslíte na práci?“

Uchechtl se. „Ano, na práci,“ řekl, ale za těmi slovy se něco skrývalo, jako jehlový skřet za závěsem, když usínáte. Neměl jsem z toho dobrý pocit.

„A vy s tou myšlenkou souhlasíte?“ odhodlal jsem se.

„Spíše s  tvojí nežli s Mosetovou,“ odpověděl rychleji, než jsem očekával. „I když je mi blízké přirovnání žen k ďáblu, nemám pocit, že přirozeností lidí je bojovat proti němu. Podle mě jsou sami lidé ďábly. Nezáleží jim na dobru, všechno dělají jen pro svůj vlastní prospěch.“

„I milují?“

„Hlavně milují. Nemilujeme pro druhé, milujeme hlavně pro sebe, pro to, abychom se cítili hezky. A proto jsme schopni a ochotni udělat pro lásku vše. Vždyť i já jedu na ten nudný ples pro lásku.“

Nudný ples? Jak mohl Večer květin, moji vysněnou modlu zábavy, nazvat nudným plesem? Asi už podobných akcí zažil desítky… spíš stovky… anebo aspoň tisíce, miliony, protože po stovkách by se mi něco takového rozhodně neomrzelo. Prý se tam víno servíruje v mořských lasturách…!

Když jsem se přenesl přes vlastní dotčenost, dobral jsem se konečně k podstatě věci. „Jedu na ples pro lásku.“ Co to mělo znamenat? Vždyť svoji paní nechal doma. Znamená to, že ho na plese čeká jiná slečna? Nějaká milenka? Že bych se stal součástí nějakého společného tajemství? Je ze mě teď spoluspiklenec? To pomyšlení bylo příjemné a nepříjemné zároveň.

„Moset se tvářil jako idealista, se sklony k sacrumismu, víře v absolutní dobro, a augusticismu, k víře ve věčné pokoušení ďáblem,“ pokračoval lord ve svých úvahách. „Já jsem spíš pragmatik. Ale ne tak zkostnatělý, jako většina dnešní společnosti. Řekl bych, že jsem pragmatik s duší. A ty?“

„Já? Já budu asi… bohém. Věřím ve svobodu. A lásku.“

„Skutečně? Ačkoliv cituješ Moseta?“

„Moset byl básník.“

„A ze své podstaty stejný pragmatik jako já. Vždyť zradil svého přítele policii, když toho bylo zapotřebí. Svoji ženu vyměnil za bohatou paničku, jen aby mohl žít spokojený život a nerušeně skládat svoje básně. Také to byl pian, feťák a zpustlík. Pravda, to mi zní dost bohémsky.“

„Nesouhlasíte s bohémou, můj pane?“

„Můj pane? Teď zníš jako žena, Kaspiane, čekající, až mi to bude moci udělat.“

Tím přirovnáním mě urazil. Pak se ale dobrácky rozesmál. „Ber si to osobně,“ řekl, „ale neber to špatně. Já mám rád ženy, které mě chtějí udělat.“

Byl jsem v rozpacích, chtěl jsem ale kout železo, dokud zůstávalo žhavé, využít té prapodivné chvíle, abych získal odpověď alespoň na jednu z mnoha otázek, které mě tak pálily. Jenže v tom okamžiku lord prohlásil: „Jsme tady.“

Skutečně. Kočár zpomaloval, až skoro zastavil. Kdesi vepředu prorachotil paromobil, a pak už se i vozka vydal do dvora, aby zaparkoval drožku a obstaral koně. Když jsme objeli Palác vědy a umění, otevřela se přede mnou rozlehlá zahrada, kterou jsem dosud nikdy neviděl, než za vysokou zdí, která ji obklopovala kolem dokola. Jako bychom se dostali do drobného loveckého lesíka. Byla to třetí největší zahrada ve městě, hned po té Cechu zahrádkářů a té v guvernérově paláci na Hradčanech. Nemohl jsem se jí nabažit, všech těch vysokých borovic a bříz, kaktusových skleníků i směsky okrasných květin, z nichž jsem byl schopen poznat jenom růže a tulipány. Lord mě ale nenechal se tou nádherou kochat dlouho. Sotva nám vozka otevřel dveře, popadl mě za ruku a donutil mě zařadit se po jeho boku. Přitom mi do ruky vrazil vycházkovou hůl, dlouhou jako polovina mého těla, s leštěnou cínovou koulí na konci. Byla těžká a nepohodlná, nebyl jsem na ni zvyklý, a přesto jsem si s ní připadal jako pán. Jako by mi společně se smokingem propůjčovala status někoho s vyšším postavením. Společně s lordem Ornetem jsem se zařadil do dlouhého, ukázněného davu hrabat, rytířů, vévodů a zbohatlických kupců, který se šinul ke schodišti zdobenému barevnými žárovičkami, které připomínaly pentle nevěstek na 17. říční. Nahoře stáli dva lokajové a majordomus, který kontroloval lístky. Lord Ornot každou chvíli zdvihal cylindr k pozdravu. Já ten svůj raději sňal z hlavy a vždycky jsem se pouze zdvořile ukláněl, jen hlavou, a přesto pokorně. Při pohledu na tak velký zástup jsem si začínal uvědomovat, že sem přece jen nepatřím. Zmocňovala se mě nervozita.

Majordomus na vévodovy lístky sotva pohlédl. Poznal ho. S úklonou a slovy: „Vítejte, vaše lordstvo,“ mu ustoupil z cesty. Pochopil jsem rčení, že lordovo jméno otvírá všechny dveře. Sluhové k nám přistoupili, aby nám odebrali cylindry a hole. Kabáty jsme neměli, v teplé srpnové noci jich nebylo zapotřebí, i ve fraku mi bylo nepříjemně vedro, ale ten jsem sundat nemohl. Lord Ornet jim ale svoji hůl odmítl vydat, zachoval jsem se tedy stejně, zatímco jsem přemítal, proč se chce dopustit tak těžkého překročení protokolu. S vycházkovou holí se přece nedá tančit, zato se jí dá zlomit noha nebo rozbít lebka, proto bylo její vnášení do sálu považováno za nežádoucí. Lord Ornet dnes tedy tančit nehodlal. Pokud ale jel za ženou, tak… Že by mě právě proto bral sebou? Abych mu držel jeho hůl ve chvílích, kdy toho bude zapotřebí? Byl jsem z toho zmatený.

Myšlenky ve mně hlodaly jako myši v ementálu, ale když jsem vstoupil do sálu, prchly jako před hejnem koček. Stál jsem jako opařený. Sál, táhnoucí se na padesát metrů do stran, byl prozářený stovkami žárovek na obrovských lustrech. Celou jednu stěnu tvořily stoly s nejrůznějšími pochoutkami. Na pódiu v pravé části místnosti vyhrával orchestr jakousi táhlou píseň, kterou jsem neznal. Hned pod ním se točily páry udržující mezi sebou cudnou vzdálenost natažených paží. Mezi parafovanými podpěrnými sloupy se proplétali hosté, tvořily se debatující hloučky, padaly zdvořilostní fráze, zazníval upřímný smích i neupřímné pochlebování. Levou část místnosti tvořil jakýsi amfiteátr, na jehož dně se točilo služebnictvo a mizelo ve dveřích, které musely vést do kuchyně. Další dveře byly i na druhé straně sálu, ale ty zůstávaly zavřené. To ale nebylo všechno. Všude se nacházely myriády květin, pro mě naprosto záhadné mysterium propletené v trilionu barev, světel, odstínů i vůní, který celou místnost halil do opojného parfému. Květiny visely z lustrů, proplétaly se mezi sloupy, stály na stolcích, byly rozestaveny podél zdí. Některé rodily plody, které si hosté mohli utrhnout a sníst. Květiny vytvářely takovou malou rajskou zahradu pro všechny, kteří sem dnes zavítali. Nemohl jsem to všechno ani obsáhnout pohledem, lord Ornet do mě musel dloubnout, aby mě přiměl k pohybu.

„Myslel jsem, že jste vzdělaný člověk, Kaspiane,“ začal mi zničehonic vykat. „Jako takový byste měl vědět, že stát v otevřených dveřích s pusou rozevřenou, jako byste tu chtěl každého sníst, není zrovna zdvořilé.“

„Omlouvám se, pane.“

„Říkejte mi Patriciji. Vystupujete tu jako můj dobrý přítel, kadet z Arasykovy univerzity, kde doučujete třídu literárních věd, pamatujte na to.“

„Budu.“

„Chovejte se přirozeně a alespoň ze začátku nechte mluvit mě, je vám to jasné? A usmívejte se. Druzí rádi vidí, když se na ně někdo usmívá.“

Sebevědomě zamířil za první skupinkou. „Paní Pertová,“ zdvořile jí políbil rukavičku, „slečno Veronová,“ zopakoval gesto, pak se napřímil a zdvořile kývl druhé zbývající dvojici, „vévodo Strobe, pane Arite.“ Pak se otočil ke mně a řekl: „Dovolte, abych vám představil svého drahého přítele, pana Kaspiana Speculatora.“

Zdvořile jsem se jim uklonil.

„Lorde Ornete,“ přivítala ho vřele slečna Veronová, „takže jste mezi nás přece jenom zavítal?“ Byla drobounká a štíhlá jako tužka, trošku křečovitá, ale s úsměvem tak širokým, až jsem se bál, že jí přepůlí hlavu. Nos měla trošku delší, než bylo pěkné, ale pokažený výraz zachraňovala zlatými vlásky kadeřenými do složitého účesu. Připomínal klubko nití, ale vypadalo to elegantně.

A neměla žádná prsa, to, co jí nadouvalo dekolt, byly bezpochyby vycpávky.

„Zajisté, má drahá, přece bych si nenechal ujít takovou příležitost,“ odpověděl lord Ornet. „Jak se daří panu bratru?“

„Dobře, moc dobře. Poslední dopis mi od něj přišel před dvěma týdny, až z Krajin ledu na jihu. Prý mezi místními našel jakýsi prapodivný kov a teď ho od nich vykupuje. Slibuje si velký zisk.“

„Skutečně? To zní jako skvělá zpráva. Doufám, že na počest jeho návratu uspořádáte velkou oslavu.“

„O tom nepochybujte, milý lorde, přece bych nezklamala svého bratra chladným přijetím.“

Lord se usmál.

„Pche. Prý příležitost, říkáte?“ odfrkl si pan Arit. Byl skoro dvakrát tak vysoký co slečna Veronová a ve tváři se mu usadil arogantní výraz někoho, kdo si myslí, že je lepší než všichni ostatní, i přes to, že očividně neměl šlechtický titul. Odhadoval jsem ho na velice bohatého obchodníka, jemuž byla většina místní smetánky zadlužena. Jeho jméno jsem ale slyšel poprvé. „Až budu mít touhu obdivovat květiny, zamířím do Cechu zahrádkářů, rozhodně bych nevolil tenhle přeplácaný skleník.“

„Mě uchvátil,“ řekl jsem si, a teprve po chvíli si uvědomil, že jsem promluvil nahlas.

„Skutečně?“ podivil se pan Arit a z hlasu mu kapalo pohrdání. Lord Ornet na mě ale shlédl s uznáním.

„I na mě velice zapůsobil,“ přidala se paní Pertová. „Ta souhra barev je úžasná a zabíjela bych pro jejich růže,“ kývla k jedné stěně, kde se z květináčů zvedal celý růžový keř.

„Ale ten podivný odér, který se tu všude vznáší,“ pokračoval pan Arit s haněním výstavy.

„Slyšel jsem, že květiny byly vybrány tak, aby souhra jejich vůní lahodila nosu. Takový živý květinový parfém,“ nadhodil vévoda Strob, postarší pán, který mi se svým pupkem a vrásčitou tváří skoro bez vlasů připomínal mého dobráckého děda. Už jen tím, že řekl celou větu, ale prokázal, že je mnohem hovornější než on, a navíc měl velice libozvučný hlas.

„Pěkně odporný parfém,“ odfrkl si pan Arit.

„Jedná se o exhibici,“ řekl lord Ornet. „Je pochopitelné, že je tu tolik květin, a skutečně to působí poněkud přeplácaně. Osobně bych nikdy neumístil slunečnice hned vedle růží a tamto rozložení pinií se zdá být bezmála vulgární. Podobných příkladů je víc. Souhlasím ale s tím, že když se člověk oprostí od puntičkářství, shledá tuto výstavu okouzlující. A ta vůně je velice příjemná, skoro mám chuť zjistit, jestli skutečně neexistuje podobný parfém, s radostí bych jím rozšířil svoji malou sbírku.“

„Pořád tak dandyovský,“ zasmál se vévoda Strob.

Skutečně, lord Ornet byl dandy. Netušil jsem, kolik je mu let, ale vypadal sotva na třicet. Měl pevnou postavu, široké lícní kosti a vlasy černé jako noc, vždy pečlivě ulízané dozadu přesně podle současné módy. Byl to bezesporu fešák.

„Kéž by bylo víc takových,“ zastala se ho slečna Veronová, a paní Pertová se přidala:

„Pravdu díte, má drahá. Dnešní doba se mi zdá hrozně odpudivá. Všechno tak strašně smrdí. Pokaždé, když se ke mně přiblíží nějaký sluha, musím si krýt nos kapesníčkem. Ta zvířata se snad nikdy nemyjí.“

Najednou jsem byl rád, že mi lord Ornet přikázal každý večer se koupat.

„Ať jim váš pan manžel nařídí pravidelnou koupel, každý večer,“ doporučil jí lord Ornet.

Paní Pertová se zhrozila. „Kdo by to všechno platil?“ zděsila se.

„Pravda,“ přidal se vevoda Strob. „Ani já se tak často nemyju.“

„Váš pan manžel si přece nemůže stěžovat na nedostatek peněz,“ držel se lord Ornet tématu. „To spíš na nedostatek zdraví. Daří se mu dobře?“

„Podle toho, kolik denně spořádá těch svých buchtiček, nepochybně ano. Kuchyně už mu je ani nestačí péct.“

„Pořád ještě si stěžuje na migrény?“ starala se slečna Veronová.

„Myslím, že to jen simuluje. Asi mu vyhovuje být pořád zavřený pokoji. Jak jinak si vysvětlit, že doktoři netuší, co s ním je?“

„Doktoři nikdy nic nedokážou vysvětlit,“ durdil se pan Arit. „Je to sebranka podvodníků, která neumí než pouštět žilou.“

„A to nejen vašemu tělu, ale i vaší peněžence,“ přisadil si lord Ornet s úsměvem.

„Přesně tak.“

„Skutečně, říká se to,“ přidal se i vévoda Strob. „Ale nemůžu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Ještě nikdy jsem doktora nepotřeboval.“

„Skutečně?“ podivila se slečna Veronová. „To snad ani není možné.“

„Ale je. Já byl vždycky zdravý jako petržel. A řeknu vám, čím to je. Žiju řádný a spořádaný život. Nikdy jsem nepil alkohol, nikdy jsem nezačal kouřit, zato pravidelně jím ovoce a zeleninu, také ryby, hodně piju vodu, pohybuji se na čerstvém vzduchu, vydatně spím, rád se směju a věřím, že nikdy není nic tak horké, aby to nemohlo počkat, až si dopiju svůj čaj.“

Lord Ornet se dobrosrdečně zasmál. „Perfektní recept, drahý příteli. Sice bych shledával takový život poněkud nudným, ale třeba ho ve vašem věku docením.“

„Vy se se svým životním stylem takového věku nedožijete,“ opáčil vévoda Strob. Řekl to konverzačním, skoro dobráckým tónem, a přesto příjemná atmosféra naší skupinky na chvíli zhoustla. Jako by v těch slovech bylo semínko varování, možná výhružky. Byť nezazněla v hlase, mezi řádky bylo napsáno velkými písmeny rudými jako krev. Ale lord Ornet se hned zasmál a řekl: „Doufám, že se mýlíte,“ a společnost se vrátila k družnému rozhovoru. Přesto jsem zůstal na pozoru. Zkusil jsem se na vévodu Stroba podívat jinak, ale… ne, pořád jsem v něm viděl dobráckého staříka.

„Místní ovzduší je strašné,“ spustil zase Arit.

„Povězte, pane Arite, proč jste sem vlastně přišel, když to tu shledáváte tak otravným?“ řekl jsem a snažil se o pokud možno bezelstný tón. Ten chlap mě štval, pořád mu něco vadilo.

„Kvůli obchodu, samozřejmě, pane… pane…“

„Speculator,“ připomněl lord Ornet.

„Ah, zajisté, Speculator. Nuže, přišel jsem kvůli obchodu, pane Speculatore. Asi se na podobných místech často nepohybujete, jinak byste věděl, že nejvíce kontraktů se dohodne u sklenky whisky a dobrého doutníku.“

„To přece neví ani vévoda Strob,“ podpořila mě slečna Veronová, a Storb dobrácky kývl: „Máte pravdu, to jsem skutečně netušil, i když jsem slyšel nějaké pověsti.“

„Možná že kdybyste se rozhodl ověřit si tuto pověst na vlastní kůži, nevytlačili by moji loďaři vaši lodě z přístavu,“ usmál se pan Arit drze. Přišlo mi, že opět překročil protokol, ale vévodu Stroba očividně jen tak něco nerozházelo:

„Ano, byl to od vás mistrovský tah. Pořád nechápu, jak se vám podařilo získat monopol na lodní dopravu.“

„A co se mě týče, jen tak to ani nepochopíte.“

„Ale nemyslete si, že jste vyhrál, pane Arite. ‚Zlámané kopí a zohnutý meč nám nezabrání vstoupit v seč‘, traduje se v naší rodině už po generace a věřte mi, že je to pravda. Dravě se tlačíte kupředu, ale ptáky, kteří příliš rychle vyletí ke slunci, mohou brzy rozbolet křídla, a pád z výšky bývá o to tvrdší.“

„Co chcete tou záplavou přísloví říct, pane?“

„Nechci tím říct vůbec nic, můj drahý. Lidová moudrost je prostě lidová moudrost. Jen hloupé propovídky. Občas přemýšlím, proč se vlastně začaly říkat.“

Strob Aritovi vyhrožoval, nebylo o tom pochyb. Atmosféra zhoustla s rychlostí, s jako zkušený šermíř tasí svůj meč.

„Z nudy,“ řekl Ornet. „Staří lidé nemají, co dělat, a tak vymýšlí hloupá přísloví. No, nevím jak vy, ale já mám chuť si zapálit, připojíte se?“ obrátil se k Aritovi. „Pozval bych i zbytek společnosti, ale obávám se, že vás bych tím jen pohoršil,“ řekl Strobovi. Dámy samozřejmě do kuřáckého salonku nesměly.

„V pořádku,“ usmál se Strob, „rád si popovídá s dámami. Mohu vám donést sklenku šampaňského?“ otázal se jich. S tím jsme se rozešli. Ornet s Aritem vyrazili k salónku a já je následoval.

„To nebylo moudré, urážet Stroba,“ řekl Ornet, sotva jsme splynuli s davem.

„Ten starý šašek mi pije krev,“ durdil se Arit. „Má pocit, že je víc než guvernér a že se mu nikdo nepostaví.“

„Asi ví proč,“ odtušil Ornet. Jejich konverzace byla přerušovaná, každou chvíli kynuli hlavou lidem, které míjeli, případně je zdvořile zdravili. Cesta k salónku vedla kolem stolů s jídly. Palčivě mě zakručelo v žaludku. Ornet to nemohl slyšet, přesto sám přistoupil k jednomu stolečku, vzal talířek, umístil na něj několik delikátně vyhlížejících zákusků a podal mi je se slovy: „Zkuste tyhle. Jsou vynikající.“ Pak se ke mně ještě naklonil a výhružně dodal: „Neopovažuj se cpát si cokoliv do kapes.“

Jak mohl vědět, na co myslím?

Zakousl jsem se do prvního bochánku pomazaného světle žlutou pomazánkou a zdobenou barvenými kousky čehosi, snad jakési zeleniny, do podoby královské koruny – a zatetelil jsem se blahem. Bylo to silně kořeněné, mírně pikantní a naprosto báječné. Začal jsem do sebe hrnout jeden zákusek za druhým, až mi došlo, že jsem ve společnosti a měl bych zachovávat určité dekorum. V životě mi nic nepřišlo tak těžké.

Pánský salonek byl zabydlený desítkou kuřáků. Lord Ornet jim pokynul, ostatní mu odpověděli stejně. Cestou do rohu podlouhlé místnosti, ke knihovničce za kulečníkovým stolem, prohodil několik zdvořilostních frází. Pak opřel hůl o zeď, z vnitřní kapsy vytáhl pouzdro na doutníky a nabídl mě i Aritovi.

Doutník. Často jsem pozoroval Thomase a ostatní přátele, jak se oddávají této slasti. Pošťuchovali mě a smáli se mi, když jsem slintal nad jejich lahůdkou a z hrdosti odmítal hořké milodary. Tento jsem však přijal, zdálo se mi to správné. S potěchou jsem ho promnul mezi prsty, jak jsem to často vídal u ostatních, aniž bych tehdy nebo nyní věděl, k čemu je to dobré. Ornet vypůjčeným perořízkem odřízl jednu špičku – pozorně jsem sledoval, jak to dělá, a on si dával na čas. Když mi jej pak podal, bezchybně jsem ho napodobil. Připálil mě i Aritovi. Hned s prvním vdechem se mi zamotala hlava. Doutník měl hutnou dřevitou chuť, která mě na okamžik přinutila věřit, že budu lítat. Raději jsem rychle spustil ruku s doutníkem a věnoval pozornost tomu, o čem spolu Ornet s Aritem hovoří.

„Gratuluji k získání Dornského přístavu.“

„Není proč gratulovat, vždyť jste na tom měl nemalou zásluhu.“

„Vskutku. Uvědomujete si ale, že jste si tím udělal ze Stroba nepřítele? Není moudré tomu starci zkřížit cestu. Když vás nebude moci zničit ekonomicky, prostě vás nechá zabít.“

„Toho by se snad neodvážil.“

„To si Haveorus myslel taky, a stejně jsme mu minulý týden šli na pohřeb.“

„Haveorus? Jak ten se dostal do sporu se Strobem?“

„Vy jste to nevěděl? Jeho textilka se chystala rozšířit svoji činnost i na obuvnictví. Strob Haverouse varoval, že nestojí o konkurenci, a on to nepochopil. Jeho dcera po otcově smrti už chystá svatbu se Strobovým synovcem.“

„To je strašné. Chcete říct, že teď se bude snažit zabít mě?“

„Pokud zjistí, že vás neporazí jiným způsobem. Máte strach?“ do hlasu se mu vloudil stín pohrdání.

„Strach? To nikdy! Pane, já bojoval ve válce s Darmontem, mě jen tak nějaká výhružka nevyděsí.“

„To bylo dávno.“

„Bylo to před patnácti lety, to není žádné dávno. Ještě dnes vím, jak těžký je kyrys a že meč musí být tak ostrý, aby se jím dalo oholit. A pořád ještě vím, jaký konec se vráží do nepřítele.“

„To rád slyším, příteli.“

Znovu jsem si potáhnul z doutníku a porval se s pocitem, že se mi podlomí kolena. Nenápadně jsem se opřel o kulečníkový stůl a v duchu zaklel, že mi protokol neumožňuje sednout si na něj.

„Co tedy podniknete?“

„Seženu si nejlepší strážce ve městě, a –“

„Ts, ts, ts,“ můj pán nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ne? Tak co byste radil?“

„Nejlepší obrana je útok. Nejlepší strážci vás neochrání, pokud je druhý skutečně rozhodnutý zabít. Můžete se buď vzdát – nebo ho musíte zabít první.“

„To nepřipadá v úvahu! Nedopustil bych se tak zbabělého činu.“

„To už je na vás. Váš život je v ohrožení, ne můj.“

S tím mu lord pokynul, odložil doutník a vyzval mě k odchodu. Naposledy jsem si potáhnul z doutníku – i když mě to zabíjelo, musel jsem si tu pochoutku vychutnat, jak jen to bylo možné. Přesto jsme skoro celé doutníky zanechali v popelníku nedokouřené, až se mi nad tím chtělo zaplakat. Takové plýtvání. Smutně jsem se za nimi ohlédnul. „Nech je být, nějaký ti pak dám,“ zašeptal lord Ornet. Začínal jsem si říkat, jestli mi nečte myšlenky.

„Pane, jakou přesně – “

„Říkal jsem ti, ať mi říkáš Patriciji.“

„Patriciji,“ bez zaváhání jsem se opravil, „jaká je vlastně má úloha? Proč jsem tady? Čeho mám dosáhnout?“

„Ničeho. Jen měj oči otevřené a pozoruj.“

„Co?“

„Všechno.“

Orchestr zrovna přestal hrát, páry vyklidily parket, skupinky ustávaly v hovoru. Na pódium se škrabal jakýsi muž; měl fotrovské břicho, ale nevypadal tlustě, spíše majestátně. I jeho dvě brady působily spíše dojmem zkušeného světáka, který si užívá zaslouženého odpočinku, než domácího povaleče žeroucího plody práce svých otroků. Poznal jsem ho, často se objevoval na nejrůznějších veřejných akcích. Byl to nejslavnější Lumpurský rétor, jeho hlas zněj jako zvon, a dokázal rozesmát, pohladit, ukonejšit i vyburcovat k činu. Jmenoval se Otello a byl to mistr nad mistry. Vyučoval na Arasykově univerzitě, ale zatím jsem neměl to štěstí setkat se s ním osobně.

„Drazí a milí – vím, že bych měl začít slovy ‚dámy a pánové‘, ale na to vás mám všechny příliš rád,“ rozmáchlým gestem opsal celý sál a donutil přítomné ke zdvořilému smíchu. „Drazí a milí, byl jsem mým váženým přítelem Sebastianem Okstiem, hlavou Cechu zahrádkářů, požádán, abych vás tu dnes večer všechny přivítal. Určitě už jste si postačili všimnout místní výzdoby. Jak mi Sebastian vysvětlil, jedná se o miniaturní kopii Sel-zahadských zahrad, které Okstiem navštívil asi před dvěma lety. Váže se k tomu milá historka: Sel-zahaďané mají zvláštní zvyky v oblasti milování. Přijme-li někoho osamělá žena pod svoji střechu, je vhodné se s ní téže noci pomilovat. Nejenom, že má dnes Sebastian v Sel-zahadu spoustu příbuzných, navíc je na mnoha místech více než vítaným a očekávaným hostem. Sel-zahaďané jsou totiž spíše drobného vzrůstu,“ ne každému ta narážka došla, jak jsem poznal z některých rozpačitých výrazů, všichni se ale zdvořile rozesmáli a někteří starší páni se museli opřít, aby vůbec ovláli své bránice.

„Kromě mnoha krásných vzpomínek si Sebastian ze Sel-zahadu odvezl i spoustu skvělých semen, poslední dva roky pak strávil jejich šlechtěním a rozmnožováním. Leč přípravy jsou u konce a on pro vás připravil tuto překrásnou prezentaci. Můžete se tedy potěšit pohledem na exotické květiny dálného jihu, přivonět k jejich květům a na závěr večera si můžete kteroukoliv květinu odnést domů. Pokud na vás zbudou. Budete-li mít o kteroukoliv zájem, domluvte se prosím s naším majordomem. Ten si vede záznamy a bude si zapisovat, kterou květinu kdo dostane darem. Budete-li mít smůlu a vaše vytoužená květina na vás nezbude, netruchlete, jistě víte, kde najdete Cech zahrádkářů.

Správný proslov má být krátký a já vás proto už nebudu déle zdržovat. Užijte si večer za doprovodu naší skvělé kapely. Naši zahradníci, všichni ti skvělí muži s baretem na hlavě, jsou tu pro vás, aby vám osvětlily veškeré taje svého řemesla, případně vás poučili o místních květinách. V půli večera nás čeká ohňostroj, pak vystoupí artistická skupina a možná přijde i kouzelník. Užijte si večer.“

Hosté ho odměnili zdvořilým potleskem. Hudba znovu spustila, poznal jsem v tom trojitý witz. Tu mi lord vytrhl z rukou hůl. „Támhle, vidíš?“ pokynul k jednomu stolku, kde osaměle seděla jakási dívka. „To je slečna Moorová. Běž za ní a vyzvi ji k tanci.“

Cože?! Nedovolil jsem si zpanikařit. „Pak se mám vrátit za vám, pane?“ zeptal jsem se.

„Patriciji, varuji tě, říkám ti to naposledy. A dělej, jak uznáš za vhodné.“ Pak mě koulí dloubl do zad. „Běž.“

Trochu jsem klopýtl, pak jsem se zastavil, upravil a mnohem sebevědomějším krokem vyrazil za slečnou Moorovou. Cestou jsem se ještě zvládl vytočit na patě, sebrat kolemjdoucímu sluhovi z podnosu sklenku whisky, obrátit ji do sebe a ještě mu ji vrátit. S tímto tvrdým životabudičem, či spíš odvahorodičem, jsem pokračoval v cestě k dokonalému trapasu; byl jsem si jistý, že to nemůže dopadnout dobře.

Hlavně si věř, opakoval jsem si. Buď sebevědomý, klidný, nenucený. Moc o tom nepřemýšlej a jednej intuitivně, a když už tě nic nenapadne, tak se hlavně usmívej. Tohle mi kdysi řekl Mathyas, přičemž to poslední byla hodně špatná rada. Když jsem se takhle naposledy pokusil okouzlit jednu slečnu, jenom jsem se na ni půl hodiny tlemil jako debil, až se naštvala a znechuceně odešla.

„Smím vás poprosit o tanec?“ uklonil jsem se před slečnou Moorovou.

Slečna Mooorová ke mně zvedla udivená očka. Byla štíhlounká, průměrně vysoká, s dlouhými hnědými vlasy nakadeřenými do podoby labutě. Velké modré oči zvýraznila líčidly, na tváře nanesla růž, až připomínala pivoňku, v dlouhých rudých šatech byla svůdná, ale tvářila se hrozně nejistě. Upíjela koňak a vypadala, že se nudí.

„Já ale neumím moc tančit,“ odvětila. Výborně. „Doufám, že dobře vedete.“ Kruci.

„Zajisté,“ zalhal jsem. Na škole jsme sice měli lekce společenského tance, v barech jsem pak pochytil hodně z těch nespolečenských, faktem ale zůstávalo, že mi ty i ty připadaly nepřirozené. Navíc mi v cestě stála má vrozená plachost. Jakákoliv komunikace se ženou pro mě byla nemožná, nevěděl jsem, o čem se s nimi bavit. Většinou jsem stočil řeč na Rosea s Noitzsem dva ze svých oblíbených filozofů, a pak se divil, že neví, o čem mluvím. Musíš hlavně poslouchat, říkal mi Mathyas. Každý je rád, když se o něj druhý zajímá, a hlavně holky. Milují, když mohou žvatlat o něčem tak zoufale nezajímavém, jako jsou ony samy. Hodně se jich ptej. Můžeš je shazovat, ale nesmíš je urážet. A za žádnou cenu je nesmíš nechat, aby urážely tebe. Dej jim najevo, že máš svoji hrdost.

Nabídl jsem slečně Moorové rámě a vyvedl ji na parket. Tam jsme zaujali obrácený postoj vzdávajícího se vojáka a tváře otočili k sobě. Začala hrát hudba. Vydali jsme se po pravotočivé obrátce, pak otočka a na druhou stranu. Od sebe, k sobě, vytvořit bránu, dokola. Přibližovali jsme se k sobě a oddalovali jako dva magnety, z nichž jeden rotuje po vlastní ose. Docela mi to vyhovovalo, k rozhovoru to totiž nebylo nejvhodnější. Čím dál víc jsem si ale říkal, že právě proto mě za ní lord Ornet poslal: abych z ní dostal nějakou důležitou informaci. Musel jsem tedy začít přerývaný rozhovor.

„Řekněte mi něco o sobě, má paní,“ vyzval jsem ji.

„A co byste o mně rád věděl?“

„Mohli bychom začít vaším jménem.“

„Ach. Vyzval jste mě k tanci a ani jste nevěděl, za kým jdete? Jak troufalé.“

„Omlouvám se, jestli jsem vás tím urazil.“

„Řekla jsem snad něco takového?“

„A řeknete mi teď své jméno?“

„Jsem Zita Moorová Ivrejská.“

„Jste tedy kněžna.“

„Ano.“

„Krásná, mladá kněžna,“ řekl jsem.

„Děkuji.“

„Vaše rodina není odsud, že?“

„Naše panství se nachází na den jízdy od města. Je to horská osada.“

„U Průsmyku slzí?“

„Ano.“

„Jste tedy jedním z rytířských rodů, který se staral o obranu říše,“ vzpomněl jsem staré impérium, které se později rozdrolilo na autonomní města.

„Je to tak. Víte toho hodně o historii.“

„Je to jeden z mých oborů.“

„Nepovídejte. A co ještě je vaším oborem?“

Bacha, stáčí se tu řeč na tebe, uteč! „Ženy,“ řekl jsem a v náhlém návalu troufalosti jsem se k ní přitisknul blíže, než jsem měl, až jsem se rty skoro dotkl jejího čela. „Povězte,“ řekl jsem, když jsme se znovu oddálili, „co vás přivádí sem do města?“

„Svatba,“ řekla. „Budu se vdávat.“

„Skutečně? To je škoda.“

„Ach, vy jste tak neomalený.“

Nedovolil jsem si plácnout žádnou hloupost, musel jsem zůstat v roli. Sám jsem se ve svém dnešním odhodlání nepoznával. „Spousta mužů včetně mě tak přijde o nejkrásnější květinu dnešního večera,“ řekl jsem. „Váš nastávající je šťastný muž a doufám, že i vy jste šťastná žena.“

„Ne tak docela.“

„Jak to?“

„Můj nastávající je baron Krom.“

Baron Krom. Už jsem o něm slyšel a vlastně kdo taky ne. Obchodník s otroky, tabákem a opiem, jeden z nejbohatších mužů města. Svůj titul si koupil od guvernéra za podíl ve své firmě. Zbohatlík, který se tlačil mezi šlechtu, bylo jasné, že stará krev se na něj nedívá s úsměvem.

„Baron Krom je přece krásný, mladý a bohatý.“

„Krása není všechno,“ odvětila slečna Moorová ostře. Pak ztišila hlas a dodala: „Říká se o něm, že má podivné choutky. Bezcitné a kruté. Že prý pořádá monstuózní,“ zkomolila slečna expresivní slovo, „sexuální orgie, při nichž se vyžívá v ubližování ženám.“

„A vy máte strach, aby vám také neublížil?“

„Ano,“ řekla.

„Nebojte se,“ využil jsem toho, že tanec vstupoval do kontaktní fáze a přivinul ji k sobě. „Kdyby se mělo cokoliv stát, přijďte za mnou, a já už dohlédnu na to, aby baron došel spravedlivého trestu.“ Jak vůbec dokážeš té ženě takhle bezostyšně lhát? napadlo mě a odpověď byla: Nevím. Dokážu. Proti baronu Kromovi bych nemohl hnout ani prstem.

„Ach. Ale jak byste to dokázal? Kdo vlastně jste? Jak bych vás našla?“

„Jsem blízký přítel Patricije Orneta. Když mě budete potřebovat, přijďte za ním s tím, že si od něj chcete vypůjčit nějakou knihu. Má velmi rozsáhlou sbírku včetně kousků, které nikde jinde neseženete. Například Bardovy Zápisky stínů. Zapamatujete si to?“

„Ano.“

„Pak mi můžete říct, co se stalo, a já s Patricijem už uděláme všechno proto, aby vám baron už nikdy nemohl ublížit.“

„Jak jste šlechetný,“ rozplývala se nade mnou slečna Moorová.

„Kaspian,“ doplnil jsem své jméno. „A prosím, tykejte mi.“

„V tom případě vy mě také, Kaspiane,“ přerušila tanec, podala mi ručku a já ji mohl zdvořile políbit. Poté jsem ji odvedl ke stolu s aperitivy a nalil nám oběma koňak. Nenápadně jsem se začal rozhlížet po lordu Ornetovi, ale nikde jsem ho neviděl, nabídl jsem tedy slečně Zitě rámě a společně jsme vyrazili na obhlídku vystavených květin. V jižním rohu sálu se proplétalo velké množství pestrobarevných popínavých rostlinek, k nimž jsem nedokázal přiřadit žádná jména, ačkoliv na cedulce v jejich stínu stálo pabilis sectoris, rectutu nores, obecně romělka novošatá, karbaretka planá. Voněly podmanivě jako zpocená ženská kůže podbarvená špetičkou sladkého parfému; trochu se mi z toho zatočila hlava, i když to mohlo být i tancem, anebo možná doutníkem.

Slečna Zita ke mně zvedla své pomněnkové oči s dlouhými řasami a zamrkala na mě. V jejím výrazu bylo něco, co mě zneklidňovalo. Raději jsem ji odvedl k dalšímu stolku a cestou ji vyzval, aby pokračovala ve svém vyprávění o manželovi. Proč vůbec došlo k jejich zasnoubení? Chápal jsem, jaký zájem na tom mohli mít Ivrejové: jediné rozumně vysvětlení bylo prudké zadlužení, z něhož jim mohla pomoci právě Kromova pokladna. Jaké důvody k sňatku měl ale baron? Šlechtický titul už přeci měl, co ho k němu tedy vedlo?

„Baron Krob se jednoho dne nečekaně objevil u nás doma,“ vyprávěla Marita. „Vyprávěl, že vyrazil na lov, zabloudil a ztratil se své skupině. Půl dne prý bloudil divočinou a byl nám moc vděčný za pomoc, kterou jsme mu nabídli. Sliboval, že se nám za naši pohostinnost bohatě odvděčí, a navrhoval, abychom přijeli na oplátku na jeho letní sídlo u Ronských pastvin vedle Širokého potoka,“ Zita použila prastaré jméno, jaký dali barbarští náčelníci Jaderskému moři. „Před půl rokem jsme za ním s matinkou přijeli, otec se k nám připojil o něco později. Sotva se objevil, baron ho požádal o moji ruku. Překvapilo mě to. Po celou dobu našeho pobytu u něj o mě neprojevoval více než zdvořilý zájem, ačkoliv mě často zahrnoval drobnými dárky. Ve skutečnosti byl studený jak rampouch… Zřídka se smál, jeho vtipy byly kruté, ale nejvíc ze všeho mě děsily jeho oči. Byly takové prázdné, jako by ho nic na tomhle světě nezajímalo – a já nejmíň ze všech. Otec s ním ale uzavřel výhodnou dohodu. Zrušil moje zasnoubení s Marianem Dothem z Askánska, mým vzdáleným bratrancem po matčině straně, výměnou za tučnou rentu od mého snoubence. Připadám si jak koza pro výminkáře,“ dodala trpce.

„Kdy se máte brát?“

„Za dva týdny. Přijela jsem dřív, abych se přiučila, jak to ve velkém městě chodí. Hostí nás tetička,“ dodala, „lady Esten, támhle je,“ ukázala na ženu, která očividně věnovala valnou část svého stáří tomu, aby vypadala mladší, ne ve skutečnosti byla. Nutno podotknout, že se jí to dařilo.

Co pro mě ale bylo důležitější, s lady Esten se zrovna bavil lord Ornet. „Pojďte, má drahá,“ oslovil jsem slečnu Zitu familiérněji, než bylo vhodné, ale nezdálo se, že by jí to vadilo, „pozdravíme vaši tetičku a vy se aspoň seznámíte s lordem Ornetem.“

Došli jsme až ke skupince, kterou kromě lorda a tetičky Esten tvořili ještě dva mládenci, nejspíše bratři, a jakýsi cizinec. Chlapci měli kulaté, pohledné tváře, černé vlasy a byli tak mladí, že jim sotva začínalo růst chmýří pod nosem. Oblečeni byli méně formálně, v černých livrejích jako nějací sluhové, ale o to zdobenějších vestách a honosných pásech. Cizinec byl menší než většina lidí kolem, měl tmavší kůži, mandlové oči a na hlavě prazvláštní taburetku, byť jinak se přidržel formálního společenského obleku.

„Patriciji,“ kývl jsem na lorda; pochybná hra se slečnou Zitou mi dodala nejisté sebevědomí, „madam, gentlemani, mé jméno je Kaspian Speculator, Drahý příteli, chtěl jsem tě seznámit s touto křehkou bytůstkou. Je to slečna Zita Moorová z Ivreje,“

„Vlastně se známe,“ řekl Ornet a políbil jí ručku. „Tedy, znám se s vaším otcem, slečno, a ostatně i tady s vaší tetičkou, která je stejně okouzlující jako vy sama. To je neuvěřitelné, jak jste vyrostla. Naposledy, když jsem vás viděl, vám bylo deset let. Měla jste na sobě bílé šatičky umazané od trávy. Běžela jste za psíkem a okázale ignorovala hubování své dobré paní matky.“ Zita se začervenala. „Ale povězte,“ pokračoval lord, „jak se daří vašemu otci? A co panu bratru?“

„Umřel,“ řekla Zita. „Už před dvěma lety. Na souchotiny.“

„Ach… to je mi líto. Odpusťte mi mou neomalenou otázku.“

„To je v pořádku. Stalo se to dávno. Slzy smyl čas.“

„Jste tedy jediná dědička Ivrejského panství?“

„Bratříčka či sestřičku očekávám každou chvílí,“ usmála se.

„Tak to je skvělé, gratuluji.“

„Dost toho tlachání,“ zmrazila je její teta. „Vy jste kdo?“ upřela na mě pohled, který by mi vyřízl srdce z těla, kdyby se dal nabrousit.

„Vždyť jsem vám to řekl,“ zrozpačitěl jsem, „Kasp – “

„Ne, neřekl. Řekl jste nám jméno. Já chci vědět, kdo jste.“

„Kaspián je můj přítel z Arasykovy univerzity,“ zachránil mě Ornet. „Doučuje dějiny literatury.“

Tetička Esten po něm loupla vzteklým pohledem. „Jak se profesůrek jako vy,“ nevědomky mě místo degradování povýšila o mnoho úrovní výš, „dostane na Večer květin?“ Pak vytrčila prst a umlčila lorda Orneta. „Psst. Já chci slyšet odpověď od něj.“

Proč jí na tom tolik záleží? „Dostal jsem se sem díky svému příteli Patricijovi,“ odpověděl jsem.

„A proč jste sem vůbec zamířil?“

„Proč ne?“ odvětil jsem. „Číst si můžu zítra.“ A zářivě jsem se na ni usmál.

„Tetinko,“ zastala se mě Zita, „proč toho muže tak týráš? Celou dobu byl velice zdvořilý a skýtal mi velice příjemnou společnost.“

„To proto, že jsi zaslíbená jinému,“ utrhla se teta.

„Ale to já přece dobře vím, madam,“ ujistil jsem ji, „a nehodlal jsem jakkoliv poskvrnit posvátnost takového závazku?“

„Vážně ne?“ řekly tetička i neteř unisono, jenom každá trochu jinak: tetička podezřívavě, Zita zklamaně. Všichni kromě tetičky a Zity se rozesmáli a to už se mě zastali i ostatní přihlížející:

„No tak, babičko,“ spustil jeden z mladíků, „nemuč už toho mládence, nevidíš, že jeho úmysly jsou stejně čisté jako naše?“

„V tom případě bych ho měla nechat vsadit do okovů, aby zaživa shnil v podzemí. Vaše úmysly jsou nevinné asi jako pouliční pasák.“

Mládenci se rozchechtali a onen třetí muž se lámanou sel-zahadštinou optal: „Co to být pasák?“

„To je muž, který vydržuje nevěstky,“ vysvětlil mu Ornet.

„Aha, Whualrnot.“

„Ano, Whualrnot,“ usmál se lord. Vyřknul to složité slovo bez jediné chybičky. Cizinec se rozesmál. „Právě pochopil já vaše přirovní, dámo, vy pravdu máte! Ti dva jsou jako Kaknot a Domneta, jako Kaknot a Domneta.“

Zírali jsme na něj a nikdo kromě lorda Orneta nechápal.

„Pane Serpesothiane, dovolte mi, abych naše přátele zasvětil do vašeho folklóru. Pan Serpesothian je z Korkonistánu,“ vysvětlil. Korkonistán bylo polobarbarské království ležící asi tisíc kilometrů na východ. „Kaknot a Domneta jsou součástí místní báje. Byli to džinové, tedy jacísi démoni, a zrovna tito dva se vyznačovali nezvyklou potměšilostí. Dělali lidem samé naschvály – například jim splnili dvě přání a při třetím jim k zadku přičarovali prasečí hlavu, která hlasitě chrochtala pokaždé, když potřebovali na záchod. Jakési ženě zase přidali mužství a jednoho krále přivázali jeho vlastními vlasy k městskému chrámu. V noční košili. Hlavou dolů. No, i já musím přiznat, že to pan Serpesothian a lady Esten vyjádřili přesně, mladí bratříčci Estenovi, Luca a Mattia, jsou výlupky všech nectností.“ Oba výlupky nectností se s úsměvem uklonily.

„Jak to dopadlo s těmi démony?“ zeptal jsem se. Příběh mě zaujal.

„Nakonec doplatili na vlastní potměšilost. Asi bych měl zmínit, že Kaknot a Domneta byli sourozenci a milenci zároveň.“

„Och, to je strašné,“ slečna Zita se zatvářila pohoršeně, lady Esten pohoršila spíše neteřina reakce. Chlapci se ušklíbli a pan Serpesothian byl zvyklý. Mě to nepřekvapilo. Znal jsem hodně bájí ze všech možných folklórů, věděl jsem, jak to v podobných příbězích chodí.

„V Korkonistánu to tak neobvyklé není,“ poučil ji Ornet. „Ale abych pokračoval… Jeden mudrc uzavřel dohodu s jiným džinem. Nabídl mu svoji duši, pokud bratry zničí. Třetí džin ale neměl takovou moc, aby je dokázal zahubit. Mudrc ho tedy poprosil, aby svedl Domnetu. Džin se zeptal jak, a mudrc odvětil: ‚Řekni jí, že to bude skvělý žert na Kaknotův účet.‘ Džin souhlasil a Domneta, když se dozvěděla o možnosti pobavit se na bratrův účet, s radostí souhlasila.

Džin tedy svedl Domnetu a zařídil to tak, aby je Kaknot přistihl. Kaknot se rozzuřil a pokusil se jej zničit, ale mudrc mu pomohl uprchnout. Jediný, kdo zůstal, aby čelil bratrovu hněvu, byla Domneta. Nejprve na sebe vrhali svá kouzla a proměnili se do mnoha pitoreskních podob. Pak pochopili, že to nikam nevede, a usmířili se. Stáhli své kletby a navrátili si původní podobu. Kaknot ale nikdy nezapomněl na své ponížení a při nejbližší příležitosti Domnetě její škodolibost vrátil. Ta se zase pomstila jemu a on jí, a tahle spirála naschválů se táhla dál, až oba dovedla ke vzájemné nenávisti. Nakonec se střetli podruhé a tentokrát se zničili definitivně. Na světě po nich nezůstalo nic než ozvěny větru, který občas skučí tak, až připomíná něčí smích.“

„A jak to dopadlo s tím mudrcem?“ zeptal se jeden z mladíků, netušil jsem, který je který.

„Démon si vzal duši, kterou mu mudrc přislíbil,“ pokrčil lord rameny.

„A jaké z toho plyne ponaučení?“ zahalekal jeho bratr.

„Že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán…“

„… a že když někomu dlužíš mentolky, netahej ho z bláta.“

Pan Serpesothian se zase tvářil zmateně, příliš chlapcům nerozuměl.

„Co soudíte vy?“ otázala se mě teta Esten. „Jaké se v příběhu skrývá ponaučení?“

Zamyslel jsem se. „Primárně, že zlomyslnost plodí jen další zlomyslnost. Respektive že bolest vede jenom k bolesti.“

Tvář tety Esten se začala kroutit do škodolibého úsměšku. „To je všechno?“ zeptala se.

„Ne. V tom příběhu je ještě něco, něco, co zůstalo skryté pod povrchem. Něco moralizujícího. To, že stařec zachránil onoho démona – džina, ačkoliv mu sám pak musel dát duši? Udělal to pro čest? Ten příběh by nás nejspíš přesvědčil, že ano. Já si ale myslím, že realita by vypadala trochu jinak. Myslím, že mudrc džina zachránil proto, že kdyby ho tam zanechal a Kaknot si na něm vybil zlost, už by neměl důvod zlobit se na Domnetu. Vztek by v něm vychladl jako ranní popel.“

Tetička uznale pokývala hlavou, Serpesothian zahalekal: „Výborně!“, Zita Moorová se do mě zavěsila a zvolala: „Ty jsi tak chytrý,“ a bratři na sebe mrkli.

„A žili šťastně až do smrti,“ řekl jeden.

„Až na to, že už byli mrtví,“ přidal se druhý.

Jenom lord Ornet se zdržel hlasitých projevů chvály, a teprve, když odezněly, do rtů zformuloval: „Bravo,“ a to tiché, skoro nevyslovené slůvko pro mě znamenalo víc, než všechno ostatní.

„Doufám, že se vám ten příběh líbil,“ chopil se slova Ornet, „teď se vám ale musím omluvit, volají nás pracovní povinnosti.“

„Kapsiana tu ale necháte,“ přivinula se ke mně Zita tak blízko, jak jen bylo možné. Tetin pohled šlehl jako bič.

„Je mi líto, slečno Moorová, ale to není možné, budu potřebovat, aby mě doprovodil.“

Díky Bohu. Díky Bohu!

„Snad se setkáte ještě později.“

Ne, nesetkáme. Teda doufám, že nesetkáme!

„Co je to za hloupý nápad, pracovat na Večeru květin?“ utrhla se slečna Moorová.

„Zito, chovej se slušně,“ zpražila ji tetička.

Lord Ornet se však jenom rozesmál. „To je v pořádku, drahá Rimie. Vaše neteř má pravdu, je to hloupý nápad, kazit si prací takový skvostný večer. Bohužel, občas se nedá jinak. Kaspiane, půjdeme?“

„Bylo mi potěšením,“ vyvinul jsem se slečně Moorové, políbil jí ručku, pak se uklonil zbytku společnosti a po slovech: „Madam, gentlemani,“ zamířil za lordem.

„Ty už zase chceš jít kolem jídla?“ oznámil mi lord. Znělo to otráveně.

„Jak to víte?“

„Vidím, kam se díváš. Měl sis ty zákusky pořádně vychutnat. Další ti vybírat nebudu.“

„Když on na ně nebyl čas, sotva dvakrát jsem si kousnul a vy jste mi nabídnul doutník.“

„Měl jsi odmítnout.“

„Doutník? Ani omylem.“

„Ten sis ale taky nevychutnal.“

„Byl silnější, než jsem předpokládal.“

To už jsme došli k jídelnímu stolu a já si začal na talíř nakládat, co se na něj vešlo. „Radil bych ti nepřehnět to,“ varoval mě lord. „Teď rozhodně ne.“

„Proč?“ zeptal jsem se dřív, než mi samotnému došla drzost takové otázky.

„Protože se blíží finále. Co ses dozvěděl o slečně Moorové?“

„Ech?“ moji první reakci přešel a já se zatím stačil vzpamatovat. Tohle byla další zkouška. „Její rodina má finanční problémy. Proto si Zita Moorová musí vzít jistého hraběte Kroma. Té svatby se ale děsí. Hrabě Krom má údajně sadomasochistické choutky. A taky pořádá sexuální orgie.“

„Chtěl by ses účastnit?“ zašklebil se Ornet.

„Ne.“ Pak jsem zaváhal a řekl: „Inu, vlastně ano.“ Ornet se upřímně rozesmál a začal mě odvádět od jídelního stolu.

„Nabídl jsem slečně Moorové, aby za vámi přišla, Patriciji,“ tentokrát jsem si dal na oslovení pozor, „kdyby jí Krom něco provedl.“

„Výborně. Ještě něco jsi zjistil?“

„Vím, že mají sídlo v průsmyku, že patří ke staré pohraniční šlechtě, a že Krom má letní sídlo u moře.“

„Dobře. Co soudíš o její tetičce?“

„Zdá se být zámožnější než její pan bratr. Myslím, že je vdova, která si ráda vydržuje mladé zajíčky, ale jenom ty, kteří projeví opravdový talent. Taky myslím, že není ochotna dát svému bratrovi peníze – není lakomá, spíš si myslí, že by mu tím spíš uškodila. Předpokládám, že sám pan Moore udělal chyby, kvůli kterým o jmění přišel. Taky myslím, že mu teta chce doopravdy pomoc a věří, že sňatek jeho dcery s hrabětem Kromem bude pro rodinu výnosný. Myslím, že teta je inteligentní, poněkud prudérní, ale rozhodně ne bigotní.“

„Výborně,“ lord Ornet vypadal potěšeně. „Co vévoda Strob?“

„Šlechtic s rodokmenem dlouhým jako hlavní třída. Zdědil po předcích velký majetek, který zdařile investuje. Nevím, jak zručný je obchodník, spíš bych řekl, že preferuje kriminální metody, díky nimž se zbavuje veškeré konkurence. Jeho největší devízou je nevinnost, s níž působí na své okolí. Je takový dobrý dědeček, od kterého byste v nejmenším nečekali, že vám vrazí kudlu do zad.“

„A pan Arit?“

„Muž, který měl vždycky odpor k šlechtě. Možná k ní zahořkl po válce. Je to tvrdý muž, který má už ale nejlepší léta za sebou, jenom si to neuvědomuje. Vlastní pílí se vyškrábal nahoru a je jedním z těch, co si připadají lepší než šlechta, protože si všechno vydobyl vlastní silou. Teď ale sílu nahradil za aroganci. Ta je také jeho největší slabostí. Arogance mu nedovolí ustoupit před Strobem a ten ho zničí.“

„Přesně. To se nejspíš stane. Pokud mu nepomůžeme.“

„A pomůžeme?“

„Pokud z toho něco budeme mít.“ Najednou prudce vykročil vstříc jakémusi don juanovi, černovlasému, vysokému slizounovi s ostrou bradou a pohledem, který donutí jeptišky vlhnout a puritánky odhazovat šaty. „Cesare, příteli,“ podal mu ruku, „jak se ti daří?“

„Není to špatné, Patriciji, ale mohlo by být líp. Mohlo by být líp.“

„Andrea pořád leží v horečkách?“

„Už je to tak. Někdy je jí líp, někdy hůř. Teď zrovna hůř.“

„Jak už je to dlouho? Půl roku? Hned po tvém návratu z Hexagone, nemýlím-li se. Je to tak?“

„Ano. Je to smutné, že jsme byli tak dlouho odloučení, a sotva jsem se za ní vrátil, nemoc ji upoutala na lůžko.“

Cesara doprovázeli dva muži. První z nich mi připomínal starého myslivce, kterého někdo donutil vysvléct se ze své špinavé kamizoly páchnoucí hlínou, vymydlit se, oholit a učesat. Ošíval se ve svém obleku jako malý kluk, kterého navlékli do námořnického oblečku. Druhý z nich zase působil jako emocí prostá socha muže bez výrazu, kterýžto pocit ještě umocňovala holá hlava a tělo gladiátora.

Gladiátoři…

Měl jsem pocit, že toho muže odněkud znám.

Cesar nikoho z nich nepředstavil, stejně jako Patricij nepředstavil mě. Stál jsem za ním, neviděl jsem mu do tváře. Jeho hlas však zněl spiklenecky, když říkal: „Mít ženu upoutanou na lůžku, já myslel, že to sis vždycky přál?“

„Upoutanou snad, ale ne nehybnou.“

„Ne. Nehybnou asi ne…“ Patricij to chvíli nechal viset ve vzduchu. „V tom případě máš o důvod víc vyrazit do ulic za děvčaty.“

Cesar udělal odmítavé gesto a naoko se zatvářil pohoršeně: „Ale no tak, Patriciji… Víš přece, že mé srdce patří jenom jedné ženě.“

Ornet chvíli mlčel. „Ano, příteli. To vím,“ řekl. „Inu, myslím, že se pomalu blíží čas na ohňostroj. Lidé se už začínají přesouvat ven. Myslím, že bychom si měli pospíšit, pokud si chceme vybrat nějaké pěkné místo.“

„Nemyslím, že budu pozorovat ohňostroj,“ řekl Cesar. „Spíš se půjdu podívat do růžového labyrintu. Dlouho jsem v něm nebyl. Poslední zima byla pro růže dost krutá, jsem zvědavý, jak se s tím zahrádkáři vypořádali.“

„V tom případě si užij zahradu, příteli. Měj se hezky a pozdravuj ženu.“

„Ty také.“

Pokynuli si a každý se vydal jiným směrem. Lord Ornet se už dlouho nezdržoval; zamířil rovnou k východu. Ve dveřích luskl na jednoho sluhu a ten mu podal dvě vycházkové hole. Pak zamířil do zahrady.

Ještě že už se blížila půlnoc. Léto bylo v rozpuku a přes den bylo venku takové vedro, že noviny každý den přicházely s novými informacemi o lidech, kterým se ze samého vedra zastavilo srdce. Venku se rojily mouchy, uličky Příkopů páchly močůvkou a lejny, procházka podél hlavní třídy znamenala riskovat udušení a každou chvíli se některá fajnová panička zlomila do mdlob. Už týden nepršelo. Zahrádkáři měli plné ruce práce se zavlažováním městského porostu, stromy přesto ztrácely listí a květiny se měnily v hnědé mátohy připomínající světu všudypřítomnost smrti. Ani k večeru to nebývalo lepší; mezi vysokými zdmi velkoměsta vítr skoro nefoukal a mrtvý vzduch jako by neustále věštil příchozí bouřku. Jenomže žádná nepřišla. Modlili se za ni kněží všech náboženství, kterých bylo v ateistickém centru světa, překvapivě velké množství, obětovali za ni úrodu, zvěř, parfémy a vonné látky, zlato a šperky i bankocetle, a stejně to bylo k ničemu.

Blížící se půlnoc s sebou přece jenom přinesla mírnější ovzduší, takže se člověk mohl nadechnout i bez toho, aby se zalykal prachem. Zahrada Paláce umění byla navíc dobře zavlažovaná, plodila chladivé mikroklima ne nepodobné jarnímu vzduchu prosycenému ranní rosou.

Do zahrady se trousily malé skupinky lidí. Některé z nich byly jistě zamilované páry toužící po chvilce soukromí, jiné se možná rozhodli pokochat se krásou zahrady nebo se ukrýt v jejím chladivém deštníku, jiné mířily na místo, které bylo určeno pro ohňostroj. Večer se pomalu chýlil ke konci. Přišlo mi to líto, měl jsem pocit, že jsem si ještě nevychutnal všechny poklady, které mi nabízel.

Zahrada se táhla do hloubky. Vstupní bránou jí byly nízké topoly, které brzy rozkvétaly do záhonků pestrobarevného kvítí. Neznal jsem jediný lístek, botanika byla jednou z mých mnohých slabin. Písčitá cesta lemovaná černými kameny se brzy větvila do mnoha různých směrů. Na okolních stromech a keřích visely v pravidelných rozestupech lucerničky. Na křižovatkách byly zabity rozcestníky stylizované do podoby ukazujících prstů s nápisy jako Borovicová alej, Náměstí soch či Růžové bludiště. Hudba z plesu sem doléhala jenom z dálky, spolu s řečí cvrčků ale tvořila příjemnou večerní kulisu. Lord Ornet mlčel a já neměl odvahu promluvit jako první; ačkoliv jsem byl během večera donucen shodit ze sebe velkou část své stydlivosti, strohost, s jakou mi vrazil do ruky hůl, i to, jak mě od setkání s Cesarem ignoroval, mi nepříjemně připomněly, kým, respektive čím jsem. Sluhou. Plebsem. A jako takový jsem se měl i chovat, teď když kolem nebyl nikdo, před kým by se musela hrát komedie. Byl jsem z toho smutný a nejspíš i poněkud dotčený. Zrovna když se mi můj pán začínal líbit…

Ornet se vydal k Růžovému bludišti, na příští křižovatce ale z ničehonic odbočil k Vycházejícímu slunci. Pak prohodil přes rameno: „Ať už zabočím kamkoliv, ty pokračuj v cestě,“ a v další zatáčce, za jedním rozložitým keřem, zničehonic vběhl mezi stromy. Během dvou vteřin mi úplně zmizel z očí.

Co to mělo být? Zanechal mě tam naprosto šokovaného, bez potuchy, co mám vlastně dělat. … pokračuj v cestě. Tak ne úplně bez potuchy.

Poněkud váhavě jsem se klátil kupředu. Asi mi došlo, co po mě lord chce. Mám předstírat, že se nic neděje, a já pokračuju v procházce. Hraju takové divadlo. Jenomže… divadlo se přece vždycky hraje pro obecenstvo. Znamená to tedy…

Někdo mě sleduje. Když jsem si to poprvé uvědomil, málem jsem se ohlídnul přes rameno a zarazil se jenom silou vůle. Nesmíš, prozradil by ses. Pokračoval jsem ve svých úvahách:

Lord Ornet ho chtěl zmást. Já teď nevím, jestli se mu to povedlo. Takže dojdu k Vycházejícímu slunci, rozhlédnu se tam, a pak se pomalu vydám zpátky a pokusím se ho najít. A přitom se samozřejmě budu snažit zahlédnout toho špióna.

Měl jsem co dělat, abych se neohlížel, a každý stín, každá list, každá větévka pohybujících se v záchvěvu větru, se mi měnila v obrysy nepřítele, jako když jsem býval malé vystrašené dítě, které ještě věří víc v duchy než v racionální svět. I křupání štěrku pod mýma nohama náhle nabývalo nových významů. Skrývá kroky mého pronásledovatele? Zastavil jsem se a dělal, že si prohlížím dvoubarevně vykreslenou květinku. Žádné kroky jsem neslyšel. Znovu jsem pokračoval v cestě; moje kroky mi zněly jako křupání skla. Je za mnou vůbec? Nevšimnul si, že lord zmizel, a nevydal se za ním? A nevysnil jsem si vůbec toho zdánlivého pronásledovatele? Třeba je to další z Ornetových zkoušek, třeba to on sám mě teď pronásleduje a čeká, jak se zachovám.

Zabránil jsem si v takových myšlenkách; řešení nešlo najít, mohl jsem jen pokračovat v cestě.

Vycházející slunce bylo náměstíčko tvořené záhonky složených do symbolu evokujícího název místa. Procházel jsem mezi paprsky až k slunečnímu půlkruhu, obdivoval se modročerným kvítkům, a když jsem obešel záhonky kolem dokola, pomalu jsem se vydal zpátky. Popravdě mě to místo moc neuchvátilo.

Vracel jsem se po vlastních stopách. Paranoidní pocit pronásledovaného ze mě spadl. Nikdo jiný tu nebyl, tím jsem si byl skoro jistý. Nikdo, to znamená ani lord Ornet. Kde ho mám hledat? Nejdřív mě napadlo, že bych se mohl přidat k davu čekajícímu na ohňostroj a pořádně si přitom vychutnat nejrůznější lahůdky, které pinglové roznáší. Vím, že všichni mí přátelé, Agapeto, Lorenzo, Giovanni a další, by to udělali. Cítil jsem se ale Ornetovi povinován, nemohl jsem zneužívat jeho štědrosti. Kde ho tedy hledat? Vzpomněl jsem si, jak Cesar mluvil o Růžovém labyrintu, zamířil jsem tedy k němu.

Labyrint měl sotva dva metry na výšku, což ale bohatě postačovalo. Růžové keře byly obsypány překrásně vybarvenými květy, zahrádkáři se tedy s krutou zimou očividně vypořádali s grácií. Vstup dovnitř tvořila nevelká slavobrána, vlastně jsem se musel trochu sehnout, abych jí prošel. Udělal jsem pár kroků k nejbližší křižovatce, a pak se bezradně rozhlédnul. Doleva? Doprava? Rovně?

Nevěděl jsem, co a jak, a tak jsem si povyskočil a nahlédl nad okraj labyrintu. Támhle! Zahlédnul jsem tam jakýsi cylindr a cylindr musí nosit něčí hlava. Vydal jsem se doprava a rychle se proplétal k mému vytouženému cíli. Na každé křižovatce jsem znovu vyskakoval, abych se ujistil, že jdu správně a že mi cylindr nemizí, ale on zůstával na jednom místě. Zatáčky mě zaháněly do nepravděpodobných pastí; občas mě vykroutily na začátek uličky, jindy se uličky zcela nečekaně lomily na jinou stranu, a jindy zase zničehonic končily. Říkal jsem si, jestli bych nemohl podlézt pod keři, ale bál jsem se o svůj nový oblek, nechtěl jsem ho zničit.

Konečně jsem byl v uličce hned vedle klobouku a po překonání dvou zákeřných křižovatek jsem se ocitnul na malém náměstíčku, kde ležel položený na hlavě čísi busty na vysokém podstavci. No aby to čert spral, takové zbytečné nahánění duchů! Hlasitě jsem zaklel – a v ten okamžik na nebi s hlasitým syčením, prskáním a hvízdáním vykvetly první purpurové linky ohňostroje. Rozeběhly se do všech stran, až vytvořily jakési křížové pole, z něhož začínaly růst květiny. Vypadalo to, že si pyromanceři dali na dnešním představení obzvláště záležet.

Vpravo ode mě se cosi pohnulo, stočil jsem k tomu zrak – a strnul jsem. Stál tam jeden z mužů, kteří doprovázeli Cesara, ten, co mi připomínal myslivce. V ruce držel malinkou kuši a mířil jí na mě.

Mozek mě zradil. Zasekl se a s ním i celé tělo a já nedokázal nic než zírat na špičku na konci zbraně. V tom se za myslivcem kdosi vynořil a přetáhl ho po hlavě. Myslivec šel k zemi, ale přesto zmáčknul spoušť. Vyjekl jsem. Šipka se zabořila do země jen pár centimetrů od mého chodidla. Zíral jsem na ni a třásl se.

Najednou u mě stál muž, co složil myslivce. Byl to Ornet – do půli těla nahý, v rukou však pořád svíral svou vycházkovou hůl. Přiložil si prst ke rtům a umlčil tak proud otázek, popadl mě za rukáv a odtáhnul mě z náměstíčka. Jenom pár metrů, a pak mě donutil přikrčit se za podstavec s medvědí bustou – takové se ve velkém sochaly před dvěma stoletími.

Ornet mi znovu ukázal, ať zůstanu zticha. Dřepl si přede mě, čímž mě natlačil do trní a já jsem slyšel, jak se látka na jednom místě natrhla, a vykukoval za podstavec. A na nebi pořád kvetly plameny. Zelené a červené a modré. Zahrada ráje. Eden.

Najednou se Ornet zvednul. Mohlo uplynout sotva pár minut. Chytl svoji hůl oběma rukama, protisměrně jimi otočil – a pak obnažil ocel skrytou v holi. Vrhnul se kupředu jako útočící pták. Než jsem mrknul, byl zpátky na náměstíčku, sprintem jsem ho následoval, ale zarazil jsem se v ústí uličky. Náměstíčko bylo zaplněno lidmi. Viděl jsem, že byli čtyři a jednoho jsem i poznal, Cesara. Ornet se mezi nimi míhal jako rychle jako svištící vrbový proutek, a když vystříkla první krev, rychle jsem si připlácnul ruce na ústa, abych nevykřiknul. Stejně mi to nepomohlo – kdosi z nich si mě všimnul. Byl to ten holohlavec. Přejel mě pohledem, odfrkl si a skočil na lorda. Přistál mu na zádech a srazil ho k zemi, přimáčknul ho pod svým těžkým tělem.

Celá scéna na chvíli strnula. Na zemi se válel jeden mrtvý, z otevřeného hrdla mu s bubláním vytékala krev – když jsem to viděl, málem jsem se pozvracel. Druhý sténal vedle něho, držel se za rozříznutou ruku. Na zemi se válel obuch. Gladiátor ležel na Ornetovi a Cesar tasil od pasu kord. Nedíval se na mě, celou dobu měl oči jenom pro Orneta. Snad ani nevěděl, že tady jsem.

Jenom jsem tak stál a zíral na Césara, jak se s tasenou zbraní blíží k Ornetovi, rychlým, sebejistým krokem; nedokázal jsem se pohnout, ale v hlavě mi vířily myšlenky:

Není to tvoje věc, nepleť se do toho… zabijou tě… je to tvůj pán, musíš ho zachránit… zabil všechny kolem… zachránil ti život… co se to kruci děje?… otoč se a utíkej… udeř…!

Zkusil jsem tasit ze své hůlky kord, ale nepodařilo se mi to. A Cesar už stál nad lordem a rozpřáhl se k úderu, když jsem vyrazil kupředu a udeřil ho holí jako kyjem. Hlava mu odskočila. Udělal krok kupředu, zavrávoral, a pak se pomalu poroučel k zemi.

Můj pohled se střetl s pohledem posledního muže, hromotluka, který zalehl mého pána. Znovu jsem udeřil – a on hůl chytil jednou rukou, vytrhnul mi je a zahodil. Pak lorda popadl za hlavu a uhodil ho s ní do země, až jsem měl strach, že pukne, hbitě vyskočil na nohy a vrhl se na mě.

Reflexivně jsem ho kopnul mezi nohy, ale jen stisknul kolena a snadno tak můj útok odrazil. Vzápětí mi mezi očima přistála pěst, a pak už jsem ležel na zemi a špinil Ornetův překrásný prezent. Chtěl jsem se postavit, ale nešlo to, a když se nade mnou vztyčila hora svalstva, dokázal jsem jenom zírat. Poklekla ke mně a skoro něžně mě stiskla kolem krku a začala mě škrtit. Pokusil jsem se ruce odtrhnout, ale stejně tak jsem se mohl pokoušet vytrhnout ze země tříleté stromky. Popadl jsem trnité keře růží a škubnutím vytrhl šlahoun, hodil mu ho kolem krku jako švihadlo a říznul jsem.

Uniklo mu zasténání, jeho stisk na okamžik povolil, ale pak ještě zesílil. V zoufalství jsem mu zabořil ruce do tváře, a pak mi spásná myšlenka přinesla vzpomínky na Příkopy a na moje dětství – a já ho bodl prstem do oka. To ho asi naštvalo. Třískl mnou o zem, zvednul se a chtěl na mě dupnout. V ten okamžik jsem mu vrazil podpatek mezi nohy.

Muž zmizel. Slyšel jsem řev, ale co se děje, jsem netušil. Stěží jsem dýchal, z rukou mi trčely krvavé trny, ale z nějakého důvodu jsem necítil bolest. Nedokázal jsem se zvednout, i když jsem věděl, že když tu zůstanu ležet, může to být můj konec. Nějak se mi podařilo převalit na bok. Rychle jsem šátral kolem sebe, ale všechno, co jsem nacházel, byl štěrk. Nabral jsem ho hrst, když mě nějaké zlé tušení donutilo se obrátit. Gladiátor se už zase řítil na mě. Mrsknul jsem mu štěrk do očí a dal se na útěk.

Támhle! Ornetův rapír. Válel se na zemi kousek od svého bezvědomého pána. Sotva jsem ho stačil zvednout a muž byl u mě. Kopnul mě do ramene, až jsem v něm ztratil cit, a povalil mě na zem. Překulil jsem se a vytrčil před sebe hrot. Gladiátor se stáhnul, pak kopnul do čepele a zaútočil. Strhl jsem ji zpátky a on se stáhnul. Škrabal jsem se na nohy a držel si toho muže od sebe na vzdálenost čepele.

„Chtěl jsem ti dát milosrdnou smrt,“ řekl. „Teď se postarám o to, aby ti smrt byla milosrdenstvím.“

Naprázdno jsem polknul, srdce až v krku, mozek mi ale říkal, že by bylo chybou ukazovat mu strach. Raději šílenství. „Neser mě, nebo ti začnu předkládat Noitzseho teorie nadčlověka, a věř mi, že do té ani v nejmenším nezapadáš,“ řekl jsem.

„Věř mi – teprve to by byla agonie,“ řekl lord Ornet. Zničehonic se objevil za Gladiátorovými zády. Muž se otočil a vzduchem se mihla čepel pableskující odrazem nebeského ohně. Gladiátor zavrávoral a chytl se za krk. Pak padnul na kolena, a pak na zem. A pak už bylo po všem.

Konečně jsem si uvědomil, jak mám slabé nohy. Chtěl jsem zůstat stát, ale nešlo to, sunul jsem se k zemi. Hůl mi vypadla z ochromených prstů. Zvedl jsem je před oči. Byly obarveny do ruda, jako by mi je nějaké dítě upatlalo barvičkou, a pulzovaly tupou bolestí, která se teprve teď hlásila ke slovu. Třásly se. V levé ruce jsem napočítal dva trny a v pravé tři. Zkusil jsem je vytrhnout, ale měl jsem příliš nejisté prsty. Pokusil jsem se o to zuby. Šlo to, ale těžko, trny byly hluboko. Hrozně to bolelo.

Zaslechnul jsem hlasy a to mě přinutilo zvednout hlavu. Lord Ornet stál na Cesarem a dloubal do něj nohou. „Prober se, ty starý mizero,“ volal na něj. „Tak vstávej.“

Cesar pod jeho nohama zasténal, pak se převalil, zarazil se, upřel pohled na Orneta, rychlým pohledem přejel okolí, a znovu se podíval na něj. „Ty vražedná svině,“ zasyčel.

„Alespoň v tom nejsi sám,“ odtušil Ornet.

„Tak dělej, zabij mě. Na co čekáš?“

„Kdybych tě chtěl mrtvého, zabil bych tě už dávno. Kdepak, takhle je to mnohem zajímavější. Pověz mi, jaké to bylo, poslat na Lilith svého překrásného bratránka? Jaké to je vědět, že se k ní můžeš dostat jenom přes cizího ptáčka? Jaké to je, představovat si, jak do její vlhké zahrádky vráží svůj poklad někdo cizí, až je celý zpocené a udýchaný, a ona řve touhou a slastí? Pověz, jaké to je?“

„To mi řekni ty.“

„Chceš to říct? TAK CHCEŠ TO ŘÍCT?“

V prvním okamžiku mi ještě připadal dokonale klidný, ve druhém už pozbyl veškeré příčetnosti. Rozeřval se na celé kolo, a jako by mu bylo jedno, kdo ho uslyší.

„JE TO STRAŠNÝ POCIT! JE TO JAKO BY TI NĚKDO SDÍRAL KŮŽI Z TĚLA! JAKO BY TI PLIVAL DO OBLIČEJE A TYS MU ZA TO MĚL DĚKOVAT! JE TO NEJHLUBŠÍ POHANA A NEJPALČIVĚJŠÍ BOLEST, JAKOU SI DOKÁŽEŠ PŘEDSTAVIT, A NĚCO TAKOVÉHO – JÁ – NESNESU!“

S posledním slovem bodnul. Bodnul ho do ramena a do druhého ramene a na nebi hořely ohně a v dáli se ozýval jásot davu a Cesar řval, řval a krvácel, a když ho Ornet pětkrát bodnul do břicha, vydal se i cestou umírání.

„Nikdo – nikdy – nesáhne – na – moji – Lilith,“ drtil Ornet mezi zuby a s každým slovem bodnul. „Ani ty, můj drahý příteli. Prohrál jsi ji už před lety. Měl jsi to pochopit. Měl ses s tím smířit.“

Nechal ho vykrvácet. Cesarovo sténání už odumíralo.

Ornet se otočil a ve mně zatrnulo. Vypadal děsivě, zakrvácený od hlavy až k patě, ale tvář měl opět dokonale klidnou, takřka bez výrazu. Vlastně ne, ne bez výrazu, pomalu se na ní rodil ošklivý úšklebek. Teď zabije i mě, napadlo mě a hned mi došlo, jak bláhová je to myšlenka. Pak mě napadlo, že se potřebuje zbavit svědků, a už mi tak bláhová nepřipadala, ale stejně jsem neudělal nic, jenom jsem seděl a čekal, co se stane.

„Máš strach?“ zeptal se Ornet.

„Ne,“ odpověděl jsem a nevěděl jsem, jestli lžu. Dostal jsem se do podivného afektu a nedostávaly se mi emoce.

„Možná bys měl mít.“

„Možná…“

„Měl bych tě zabít,“ řekl.

„Možná.“

„Nebudeš se bránit, že ne.“

„Myslete si, co chcete,“ řekl jsem a neudělal jsem nic pro svoji obranu. V jeho chování jsem poznával další z jeho her. Kdyby mě chtěl zabít, byl bych už mrtvý. Ale on se mnou mluví. To znamená, že jsem v bezpečí.

Tak jako Cesar? sám sebe jsem usvědčil z logické chyby, ale na rozvažování nebyl čas. Ornet nečekaně změnil téma: „Zemřel bys pro mě?“

„Možná ano.“

„Zemřel bys mojí rukou?“

„Dobrovolně ne.“

„Dobře,“ řekl lord a zahodil meč. „Moc dobře.“ Usednul vedle mě. „Ukaž,“ řekl a vzal mou ruku do své. Opět se ozvala bolest; skrz to divadlo jsem na ni úplně zapomněl. Ornet si ruku pozorně prohlížel, a pak mi z ní začal vytahovat trny. „Dochází ti, co jsi tady viděl?“ spustil.

„Moc ne.“

„Tak mi řekni alespoň to, co ti došlo.“

„Došlo mi to, že Cesar se vás pokusil zabít. Ale asi jste na to byl připraven. A tak jste zabil jeho.“

„Ah, to. Nechtěl jsem to udělat. Ale rozzuřil mě. Stejně bych to jednou musel udělat. Pokud ne dnes, tak později.“

„Proč?“

„Proč? Proč si myslíš, že se on pokusil zabít mě?“

„Kvůli penězům?“

„Ani omylem. Vzpomínáš, co říkal na plese? ‚Moje srdce patří jen jediné ženě‘? Jeho srdce patří – patřilo – mé ženě. Lilith. Ale já nikdy nedopustím, aby byla jeho.“

Najednou mi to všechno začínalo dávat smysl. Důvod, proč jel na tenhle „nudný ples“. Proč říkal, že sem jede pro lásku. Proč si s sebou bral ty hole. Věděl, že se to stane. Takže zůstávala jediná otázka:

„Proč jste s sebou bral mě? Věděl jste, že se tohle stane. Měl jste si přivézt osobního strážce. Tak proč jste si vzal knihomola?“

Usmál se. „Byla to zkouška.“

„To vím. Ale co jste zkoušel? A proč jste to zkoušel?“

Ornet mi vytrhl poslední trn z prstu, z kapsy vytáhnul čistý, bílý kapesník a vtisknul mi ho do dlaně. Pak si povzdechnul. „Víš, proč jsem chtěl ze všech studentů právě tebe?“

„Ke katalogizaci vaší knihovny?“

„Ano.“

„Ne. Ne, to nevím.“

„Když jsem se procházel po kampusu, zahlédl jsem na nádvoří zvláštní představení. Tři kluci z vyšších ročníků tam obstoupili nějakého nováčka a začali ho šikanovat. Sebrali mu knížky, natrhli mu uniformu, zesměšňovali ho.“ Už mi docházelo, kam míří. „Kolem bylo přesně čtrnáct lidí. Někteří jen procházeli, další se bavili mezi sebou, někteří si četli. Sedm z nich se tomu od srdce zasmálo, dva z nich to ignorovali a pokračovali v diskuzi, pět z nich se tvářilo nesouhlasně. Jenom jeden z nich se zvednul na chlapcovu obranu. Nebyl to žádný silák, ani hromotluk. Byl příliš vysoký, příliš hubený, taková karikaturka z násad od košťat pospojovaných dohromady. A přesto se tato karikaturka postavila třem šikanátorům a logicky jim vyargumentovala, že to, co dělají, je naprosto hloupé a zbytečné. Ani na okamžik neztratil nervy, ani tehdy, když jeden z nich vytáhnul od pasu nůž. Nakonec kluci vrátili nováčkovi učebnice a odkráčeli.“ Ornet se na mě dlouze podíval. „Zachránil jsi toho kluka jenom silou svých slov. Neprojevil jsi přitom ani stín strachu.“

„Byl jsem posraný strachy.“ Všichni to byli aristokraté, i kdyby mi vážně ublížili, prošlo by jim to.

„Jenže jsi to nedal najevo. V krizové situaci jsi dokázal zůstat klidným, alespoň navenek.“

„To, že to vyšlo, byl malý zázrak. Šel jsem pak na záchod a málem jsem se pozvracel.“

Ornet pokrčil rameny. „Na nebezpečí si člověk musí zvyknout.“

„Takže to jste chtěl? Chtěl jste, abych si zvykal?“

„Ne. Ano, ale ne. Když jsem šel na fakultu, potřeboval jsem nového písaře. Na to jsem ale mohl použít kohokoliv. Písař ale není jediným člověkem, kterého se mi nedostává. Potřeboval jsem i dalšího zvěda. Když jsem tě viděl, rozhodnul jsem se spojit dvě věci v jedinou. Dnešní večer byla zkouška. Byla to zkouška tvého šarmu, tvé inteligence, tvého postřehu, znalostí, schopností… A ke konci, ke konci to byla i zkouška tvé loajality – k níž jsi zatím neměl žádný důvod –, stejně jako zkouška tvé odvahy. Prošel jsi na výbornou. Zachránil jsi mi život.“

Začal se mě zmocňovat vztek. Zbytečně hrozil můj život!

„Proč takhle riskujete? Kvůli čemu? Tohle všechno šlo vyřešit jinak? Proč jste si nenajal osobní strážce? Proč jste to nenechal na gardistech?“

„Nerozčiluj se. Všechno má svůj důvod. Věřím, že některé věci by měl člověk řešit osobně. Jenom tak si plně uvědomí jejich váhu. Navíc… docela mě to baví,“ jeho tvář se zkroutila do děsivého úsměvu. „Konečně v tom pak byla i jistá symbolika. Cesar byl již od dětství mým přítelem. Do značné míry jsme vyrůstali v podobném parku. Hráli jsme si v něm. Dokázali bychom ho projít zpaměti. Jako malí jsme zbožňovali příběhy o velkých mužích železného věku. Chtěli jsme být jako oni. Já měl nejradši Rolanda, mladého bouřliváka. Zemřel po boku svých přátel, když ho jeho kamarád, Oiger Labuť, taky velký hrdina, vlákal do pasti v bludišti květů. Často jsme spolu hráli ten příběh a Cesar mě vždycky hrdinně zabil v souboji na klacky. Inu, teď jsem zabil já jeho a rozhodně to nebylo hrdinné.“

„Smrt je jenom jedna. Ať už hrdinná, nebo ne. Hrdinové umírají mladí.“

„To přece i bohémové.“

„Ano, bohémové taky.“

„Čímž se dostáváme k podstatě věci. Nebudu se ptát, jestli pro mě chceš pracovat, protože to už děláš. Chci se ale zeptat, jestli chceš smlouvu ukončit po dokončení katalogizace mé knihovny – nebo jestli kontrakt se mnou prodloužíš a rozšíříš.“

Dlouze jsem se na něj zadíval. „A co bych z toho měl?“

„Jestli jde o peníze – ty dostaneš stejně. Zasloužíš si je. Tvůj jazyk si je zaslouží za to, že se zauzluje, a tvoje paměť za to, že zapomene na to, co se tu stalo. Už jsi někdy dostal peníze za neznalost, Kaspiane?“ usmál se a plynule pokračoval: „Když pro mě ale budeš dělat dál, získáš toho mnohem víc. Například ty doutníky, co ti tak hrozně chutnaly. Vybrané zákusky, pravidelný příjem peněz větších, než bys kdy mohl doufat. Volný přístup do mé knihovny. A taky mocného přítele. Taky tím ale získáš mnoho nepřátel. Začne kolem tebe být nebezpečno a možná že se dostaneš i do blízkosti smrti. Řečeno jednoduše: tvůj život se stane zajímavějším. Tak co říkáš, Kaspiáne – chceš být můj člověk?“