2. kapitola – Děsivý strážce
Chci se ptát nejdřív Tebe, Bože, který sídlíš nikde a všude. Proč se mi tohle děje? Co dělám špatně? Kde jsem se zasekl? Co je má vina? Proč jinde to jde a jenom u mě ne? Proč se s těmihle věcmi nedokážu vyrovnat? Proč je nedokážu zlomit?
Ptám se Tě, tak jako jsem se ptal milionkrát předtím, a vím, že mi neodpovíš. Musíš být mrtvý. Nic jiného nezbývá.
Modlil jsem se k Tobě tisíckrát, ale hádám, že s mými modlitbami bylo něco špatně. Snad byly příliš sobecké.
Hádám, že i ve mně samotném je nějaká chyba. Jenom tak vědět jaká.
*
Jmenuje se Ta, kterou nedokážu milovat, Ta, které jsem sebral všechno.
Provinila se tím, že je příliš hodná. A zároveň příliš zlá.
Cesta k ní vede přes lunapark zbytečnosti, srdce Města propastí, jehož naturelem je neustálá změna tváře, nekonečná výměna make-upu, která ovšem nepřináší nic nového, protože rtěnka jiné značky bude pořád jenom rtěnkou a pudr zase pudrem a vždycky bude vřískat stejným hlasem, i když se ho pokusí položit do tisíce různých poloh. Je rozlehlý a prázdný, ale je na něm Oko slz brázděné střevy básníka.
Nad lunaparkem se tyčí černý hrad, v němž jsem strávil tolik hodin pokání. Hlídá ho děsivý strážce. Visí nad branou, oči vytřeštěné, ruce rozpažené, kape z nich krev.
Dělí ho ode mě mříže – ale přede mnou se otevřou.
Strážce mě nepřestává pozorovat svýma očima. „Zbavím tě hříchů,“ říká mi. „Stačí se mě dotknout.“
„Ale já žádné hříchy nemám,“ odvětím.
„Tvým prvním hříchem je pýcha,“ odvětí on. „Pýcha, která je důkazem nedostatku pokory.“
„A co když s tvým pohledem na hřích nesouhlasím? Co když odmítám tvoje dogmata?“
„Potom jsi pomýlený.“
„Říká ten, kdo pravidla určil,“ ušklíbnu se. „Ale kdo ti dal právo rozhodovat o tom, co je správné a co ne?“
„Můj otec.“
„Ty i tvůj otec říkáte úplně něco jiného.“
„To si lidé jenom myslí,“ opraví mě. „Protože pomíchali naše slova se svými vlastními.“
„Když nikdo neví, co jsi řekl, potom nemá smysl naslouchat lidem, kteří tlumočí tvá slova. Jsou stejně pomýlení, jako všichni ostatní. Jak ale máme poznat pravdu?“
„Musíš si zakrýt uši, zavřít oči. Jenom tak můžeš slyšet a vidět.“
„Říkáš, že máme hledat pravdu v sobě?“
„My jsme tebou. My jsme všemi. Tudíž i ty jsi všemi. Musíš se naučit nám naslouchat. Naslouchat sobě. Ne rozumem, který jste si vytvořili, postaveným na zákonech, které jste postulovali. Nenaslouchej svému egu. Musíš slyšet hlas všeho, které tu bylo před vším. Člověk musí překonat sám sebe, aby skutečně slyšel.“
„A co když vás slyšet nechci? Co když s vámi nesouhlasím? Co když považuji za nespravedlivé, že jsem byl stvořen do těchto pravidel? Co když chci tvořit vlastní pravidla!“
„Potom jsi blázen a pořád ti schází to jediné: pokora.“
„Největším hříchem je zbabělost,“ odseknu.
„Máš svoji odpověď. Ale našel jsi ji ve svém srdci nebo ve svém egu?“
Na to nemám co říct.
„Pokud se budeš vzpouzet, nalezneš svoji cestu. Tak jako tolik dalších. Ale bude to ta správná cesta – postulování sebe samotného bohem?“
„Bůh je mrtvý.“
„Stejně jako Nietzsche. Můj otec ti přece neříká, aby ses vzdal a jenom doufal v jeho milosrdenství. Naopak – můj otec ti káže boj. Boj s tebou samým.“
Ještě chvíli mlčím, jak se snažím v hlavě zformulovat myšlenku. Pak promluvím: „Pokud se někde děje zlo, tak co je lepší: vstát a zabránit zlu – nebo stát a dívat se, abych sám další zlo nezpůsobil?“
Strážce neodpoví.
„Proč mlčíš?“ okřiknu ho.
„Protože nemám odpověď,“ řekne.
„Jak to, když jsi tak moudrý?“
„Protože jsem jenom výplodem tvé mysli. Nedokážu dát odpověď na otázku, na niž ty sám nemáš odpověď.“
„Ale potom…“
„Ano. Odpovídáš sám sobě. Já jsem tebou. Ty jsi vším. Nemáš-li odpověď, potom sám sobě nejsi schopen dostatečně naslouchat.“
Zamračím se a projdu pod ním; odmítám ztrácet čas se sebou samým. Než abych stál a nechal svět dopadnout na jeho počátek, ženu se kupředu a doufám, že ho předhoním.