3. kapitola – První šíp

Vyberu si pravou cestu dvoukřídlých dveří.

Do uší mě udeří hudba, pitoreskní spektákl, dětský smích, polibky, láska. To je její svět. Upírčin svět. Láska a radost. Dobrota. Důvod, proč jsem ji miloval. Vstoupím dovnitř a nechám si do kůže vpít masku strnulého smíchu, kterým nelze pohnout ani páčidlem. Pomalu kráčím rozzářeným sálem až k oltáři, u něhož stojí Upírka a Vrána.

Má dlouhé černé vlasy stažené do složitého, aranžovaného drdolu, kulatou tvář a roztomilý nosík. Je malinká, štíhlá a víc než jenom trochu připomíná plyšového medvídka – i kvůli bílo-růžovým šatům s japonskou kočkou na zádech.

„Kdo má co říct, ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy,“ řekne kněz.

V prvním okamžiku nevím, jestli dokážu promluvit, ale nakonec je to stejné, jako vždycky, když skáču do neznáma – odrazím se o to víc:

„JÁ!“ zakřičím a ustojím vlnu šokovaného ticha, překvapených pohledů a nenávistných výkřiků.

Upírčina matka vyskočí z lavice, dravčím pohledem přehlédne sál, a když mě zmerčí, blonďaté vlasy se jí zkroutí jako lví hříva. Zařve a vyběhne mi v ústrety, krví zbarvené nehty coby spáry. Já jsem ten, koho nenáviděla. Ten, kdo ničil její dceru. Kdo ji využíval. Kdo se nastěhoval k ní do bytu a nikoho se nedovolil.

Znejistím, ale neustoupím, a koneckonců, je v tom i jistá potěcha, když se zastavím a čekám na její útok, zatímco diváci vyskakují z lavic a snaží se ji zadržet dřív, než se dostane až ke mně.

„Vypadni odsud, darebáku!“ křičí na mě. „Nevíš, co všechno jsi mé dceři udělal! Ty nevíš, co jsi jí udělal!“

A když ji odtáhnou, tak proti mně vystoupí ještě jeden člověk. Šermíř. Vysoký, silný, oděný v černém, s mečem u pasu. „Odejdi,“ řekne tvrdým hlasem.

„Ne,“ řeknu já.

„Nenechám tě jít za ní.“

„Ty do toho nemáš co kecat. Stejně jako jsi do toho neměl co kecat v minulosti. Nikdo tě do našeho vztahu nepřizval, ale ty ses v něm musel motat jako červ v jablku. Nesnáším lidi jako ty. Nevím, jestli jsi za něco někdy musel bojovat, ale upřímně tomu nevěřím. Vím ale, že jestli mi neuhneš, tak přijde bolest.“

Je z těch, kteří nesnesou ani nejmenší urážku či výzvu. Tasí a vyrazí mi vstříc, a když se otočím a dám se na útěk, vím, že se rozeběhne za mnou.

Mám jen pár kroků. V jednom na něj převrátím svícen, v dalším skočím na lavici, odrazím se od ní a ve skoku zpátky kopnu. Zasáhnu Šermíře do hlavy a srazím ho k zemi. Dupnu mu na zápěstí s mečem, odkopnu zbraň pod lavici, kopnu ho do hlavy a pak mu šlápnu na srdce.

Tohle je porážka.

Plivnu na něj, a potom konečně zamířím k oltáři. Hosté jsou pryč. Kněz je pryč. Jediný, kdo tu zbyl, je Vrána. Sedí jí na rameni, a když Upírka mávne rukou, zakráká a odletí pryč jako dobře vychovaný pejsek.

„Proč jsi přišel?“ zaprská na mě.

„Musel jsem tě vidět,“ řeknu. „Musel jsem se ti omluvit.“

„No tak ses omluvil, tak zase můžeš jít.“

Zarazím se. Tohle není to, co jsem očekával. Kvůli tomuhle jsem Šermíře nezbil. Musím dostat víc než to! „A to je všechno? Ani nechceš slyšet, co mě mrzí?“

„Ne! Nezajímá mě to. Já mám všechno, co potřebuji. Mám manžela, který mě miluje a je na mě hodný. A který mi dává peníze a ne je ze mě pořád tahá. Tak už vypadni, ať se konečně může stát to, co se má stát. Vypadni! Nenávidím tě, nechci tě, vůbec mi na tobě nezáleží, tak už vypadni!“

Křik na mě dopadá jako hrách a já zbaběle couvám, obracím se a utíkám. Slyším za sebou tlesknutí a mrknutím se všechno vrací do předchozího stavu. Hosté vplují do ulic, svícen si zase stoupne, fúrie zaujme své místo v první lavici, kněz se přišourá a Vrána přiletí na své místo.

Když se podívám do oltářní misky se svěcenou vodou, vidím jenom divadelní masku strnulého úsměvu. Černá a bílá. Úderem prstu ten obraz rozbiju a ucuknu, jak se o něj popálím. Svěcená voda je jako žíravina.

Rozrazím dveře, abych odešel, udělám pět kroků pryč. A pak se zarazím. Tohle není způsob, jakým bych měl odejít. Nemůžu nechat věci nedořešené. Proto jsem se nevracel.

A tak se otočím. Hodím nenávistný pohled na Strážce a vstoupím zpátky levými dveřmi.

Přivítá mě šeď, úmor a prázdno. Černobílá pustina, na jejímž konci čeká Upírka, zhroucená v prachu a stulená do klubíčka, třesoucí se, neschopná odpovědi.

„Proč ses musel vracet?“ zaúpí.

„Protože staré rány jsou zajizvené, ne zhojené,“ odpovím. „Chci je znovu otevřít, abych je mohl sešít pořádně. Tentokrát jizva zmizí.“

„Jdi pryč.“

„Ještě ne. Nejdřív chci vědět, proč ses zbavila toho dítěte.“

Zvedne ke mně uslzené oči. „Jak o tom víš?“

„Šermíř mi poslal dopis.“

Rozpláče se ještě silněji. „Neměl to dělat,“ křičí. „Neměl jsi to vědět.“

Jenže to vím, na zbytku nezáleží.

„Bylo to naše dítě. Proč jsi mi o něm neřekla?“

„Protože pak už by sis nikdy nesplnil svůj sen! Proto.“

To je pravda. Pokud by se ze mě stal otec – nikdy bych nevycestoval do zahraničí, nikdy bych nepoznal nové lidi, nikdy bych neprovedl introspekci sama sebe, a nejspíš bych ani nepokračoval v magisterském studiu. Jenomže mi to neřekla a tak se to nemohlo stát.

„Tohle je moje první velká omluva, Upírko,“ řeknu jí. „Omlouvám se ti za to, že jsi musela udělat něco podobného. Omlouvám se za to, že jsi to břímě musela nést sama. Omlouvám se, že jsem tu nebyl s tebou a pro tebe, protože tohle jsou chvíle, u nichž jsem měl být.“

A zároveň ti děkuji, i když to nevyslovím nahlas. Děkuji ti za to, že ses to břímě rozhodla nést za mě.

„Mojí druhou velkou omluvou je, že jsem byl sobecký. Myslel jsem jenom na sebe a nedokázal jsem se vcítit do tvých pocitů. Často jsem vybuchoval vzteky, choval se hnusně a dělal věci, které tě bolely.“

Poklekl jsem před ní na zem a natáhl ruku k její tváři.

„A za třetí věc se ti omlouvám, Upírko. Omlouvám se ti za svoji zbabělost – za to, že když jsem pochopil, že to mezi námi nemá smysl – že jsem si to odmítal přiznat. Měl jsem se ti upřímně říct, co cítím, a měl jsem to ukončit, dokud to ještě žádného z nás nemohlo příliš zranit. Omlouvám se za to, že jsem nedokázal vytáhnout nůž z rány, a místo toho jsem jím ryl pořád hlouběji. Omlouvám se za svoji prolhanou povahu, která má ve zvyku obelhávat nejenom druhé, ale i sebe sama, omílat stejnou lež tak dlouho, až jí sám málem uvěří. Jenom proto, že jsem příliš zbabělý, než abych dokázal čelit pravdě zpříma. Upřímně se za to omlouvám a prosím za odpuštění. Prosím, Upírko… dokážeš mi odpustit?“

Trhnutím zvedne tvář, svítí v nich oči zuřivé bestie. „Táhni do prdele!“ zaječí na mě. „Proklínám tě, ty zatracenej parchante! Proklínám tě, proklínám! Ať seš už na vždycky sám! Ať trpíš, jako jsem trpěla já! Proklínám tě! Zmiz! Tak zmiz mi už z očí.“

Povzdechnu si. Pak stoupnu, vytrhnu si ze srdce první šíp, rozlomím ho a odhodím ho na zem.

Když odcházím, doznívá za mnou její nenávistný křik, ale ten už se mně netýká. Víc už udělat nemůžu. Šeď kolem rozkvétá barvami. Když vystupuji z hradu ven, tak už se usmívám.

Ještě dvě – ještě musím zacelit dvě díry.