Nemluvte na mě. Nedívejte se na mě. Snažte se předstírat, že neexistujete.
To není tím, že by se mi nic nedařilo. Je to tí, že se mi nic nechce. A tak ve chvílích největšího pracovního vytížení propadám do živé smrti existencionálního bloku a hloupého filozofování kunderovského typu, které nikdy nemůže vést k ničemu jinému než k pitomosti, kterou budeme považovat za světoborný objev.
Serete mě. Jste důkazem mé vlastní arogance. Každý nesnáší pohled od zrcadla. Díváme se do něj jenom proto, abychom se mohli namaskovat, zakrýt nedokonalosti těla, ale kdo do něj skutečně dokáže pohlédnout, zálibně si přejet po nose, po rtech, po tvářích a říct: "Ano, to jsem já a jsem na sebe hrdý. Mám se rád." Kdo to vlastně dokáže?
Má mysl je plná nábojů a touží zahájit svůj Armageddon. Asi se nestane nic, jenom počkám, až mě tyhle šílené stavy přejdou. Mám velkou naději, že věčně se běžící svět a nutnost sprintu pro tu nezbytnost zůstání na místě mi nedovolí přemýšlet a zase mě promění ve stroj. Ale momentálně padám... Jsem Alenka a říše za zrcadlem je šílená.
