1. kapitola - Město propastí

Tupá černá střela brodící se mlhou vlastního dechu, v mrazivém mrknutí slunce dlouhém tolik co půl věčnosti. Odnáší mě do minulosti, do království, kterého se bojím.

V objetí bláznů a stvůr.

Konec cesty ohlašuje jekot ženské smrti; stoupám si do uličky odsouzenců a kordonem se nechám vyplivnout do světa. Smrdí smogem.

Tupá mačkanice těl mě vrhne do obřího přijímacího sálu, až k bráně, kterou se vstupuje do kraje tisíce vrchů a statisíce propastí.

Zlámané duše a zborcené sny.
Probdělé noci a uslzené dny.

Kdosi mě bere za ramena a mrští mnou o zeď. Zvednu zrak k vysokému, bílému cizinci. Ze zad se mu zvedají křídla, ale přes oči má uvázanou pásku spravedlnosti.

„Kde je,“ řekne zpěvavým hlasem beze stopy emocí.

„Kdo?“ vydechnu.

„Milovaná.“

„Kdo?“

Znovu mě přirazí ke zdi.

„Kde je ta žena!“

„Jaká žena? Co jí chceš?“

„Chci ji zabít!“

„Proč?“

Zarazí se.

„Ty nejsi on,“ oznámí mi.

„Ne. Proč chceš zabít tu ženu?“

Pustí mě a vydá se k bráně. Za sebou trousí bílá pírku.

Rozeběhnu se za ním, posedlý myšlenkou ho dohnat. Tak posedlý, že si ani neuvědomím moment, kdy jsem překročil hranici. Najednou stojím uprostřed davu prázdných duší, který se žene pořád vpřed; mezi anarchisty bojujícími o cigaretu. Mezi lakomci, kteří ji odmítají dát. Mezi hlupáky, kterým ujel jejich kočár. Má to řád. Zvrhlý, ale řád.

Brána mokvá stářím a pulzuje neživotem. Jenom na chvilku na ni přilepím oči, a pak se rozeběhnu pryč. Namlouvám si, že to není strachem.

Rozrážím mrtvé duše – Chci ho chytit. Chci znát pravdu! – stopuji pírka – září na zemi jako křišťálové perly – natahuji ruku po bílé svíci čnící z šedivého davu.

Už se jí skoro dotknu.

Anděl se obrátí. „Co chceš,“ řekne bezbarvě, přesto vycítím jeho pozornost.

„Co ti ta žena udělal?“ zeptám se.

„Podvedla mě,“ odpoví.

„A proto ji jdeš zabít?“

„Jsem boží trest – a ten ji jde stihnout za její nevěru.“

Nejsem si jistý, že všemu rozumím, ale na jednu věc si vzpomínám. Nazval ji milovanou. „To už ji nemiluješ?“ křiknu.

Anděl roztáhne křídla a rozrazí dav, který se zapotácí jako bárky v rozbouřeném moři. „Miluji,“ řekne. Pak mávne křídly, vznese se k uplakané obloze a zmizí. Dívám se za ním a umývám si tvář; ať ze mě smyje moji špínu.

Uvědomuji si, že jsem sám uprostřed hučícího davu. Kolem vřeští nákladní kočky, jak jim kočí šlape na ocas, aby zastavily. Duše se škrábou po chlupech nahoru, i když na zvířecích hřbetech už dávno není místo. Kdosi si ani nesedne, zůstane viset na chlupu několik centimetrů nad zemí. Kočka mňoukne, blikne očima a vydá se na cestu; nohy se kmitají jako křídla a ocas komíhá ze strany na stranu. Sráží tím chlupatým palcátem všechno, co se mu přiblíží do cesty; čistí tak cestu svým sestřičkám.

Jakýsi sportovec se proplete davem a chce kočku dohnat. Kočka to vidí a zrychlí, ale sportovec ji stíhá mílovými kroky, a když kočka uvázne na křižovatce a zmateně hledá směr, málem ji dožene.

Pak kočka prudce vystřelí kupředu; tak prudce, až se neusazenému cestujícímu smeknou na chlupu ruce. Dopadne na dlažbu a rozbije se na kosti, krev, kůži, vnitřnosti, šlachy. Všechno se poskládá na hromádku a čeká, až přijde zřízenec a uklidí.

Zavřu před tím oči, ale pak je znovu otevřu. Nesmíš zavírat oči před realitou, rozkážu si.

To ale neznamená, že se jí musím obdivovat. S hlavou skloněnou se vydám k totemu v srdci města a snažím se vyhýbat kočkám i jejich ocasům. Duší si nevšímám. Duše po tobě sklouznou, ale nezraní.

Potřebuji najít své odpovědi. Plavu betonovým proudem lemovaným kočičím zlatem rozpitým do fleků. Vyhýbám se jim, držím se tmy a fascinovaně pozoruji torza kolem.

„Hej, chlapče…! Chlapče, pocem,“ mává na mě z rohu nějaký elfí ucho. Jeho oči se liší barvou i tvarem, tváře má popelavé, tělo shrbené jako pokroucená vrba. „Nechceš ňákou hvězdu?“ povídá mi.

„Cože?“ nechápu.

„Nechceš ňákou hvězdu?“

„Hvězdu?“ zamyslím se. „Tak jo, proč ne.“

„Joooo?“ protáhne.

„Jo.“

„Tak pojď.“

Věci, s nimiž vás spálí, chlubí se domy. Nepotřebné zbytečnosti. Cetky a marnotratnost. Skrýše před manželstvím. Společenské zóny. Útěky před světem.

Jejich prastaří rodičové jim shlížejí přes ramena a nesouhlasně kroutí hlavami, ale kdo dneska poslouchá stáří? Cestou ke chrámu konzumu, kam mě ten elf vede? Branou dál a do zmrzačených zbytků lesů, se zlámanými klouby a osekanými končetinami, zavření za klecí, abychom si je mohli prohlížet pěkně v klidu a bezpečí.

Tam, skryti před marnotratným zlatem, čeká druhý elf – o něco starší, o něco plešatější, s větší porcí kovu všitém do kůže.

Jeho strach mě popadne pod krkem a přitiskne k mrzákovi borovice. „Prohledej ho, Svatopluku!“ vydá rozzlobený zvuk a milenecké doteky jeho druha mě začnou hladit po těle. Vynucená láska.

Mlčím.

„Je čistej,“ Svatopluk je z té nečekané důvěrnosti celý zjihlý.

„Dobře. Nezlob se, soudruhu. Museli jsme vědět, že jsi čistej. Když máš něco takovýho, opatrnosti nezbývá,“ elf roztáhne dlouhý kabát, na jehož vnitřní straně se třpytí severní obloha. Jednu z hvězd protočí mezi klouby prstů. „Můžeš ji mít za hloupých 30 hodin ztraceného času. Takovou cenu nikde neseženeš.“

„Já nemám peníze,“ přiznám.

Oba na mě zírají.

„Ty neztrácíš svůj čas?“ vyjedou na mě.

„Už ne. Snažím se nežít jedinou zbytečnou vteřinu.“

Kouknou se na sebe, a pak mě naráz přitisknou k mrzákovi. „Jak to myslíš, že neztrácíš čas. Naval ty zasraný hodiny! Svatopluku, prohledej ho.“

Svatopluk ke mně znovu přitiskne náruživé ruce.

A pak se nad námi prudce setmí. Vpadne mezi nás jako heroický rytíř, zašlápne Svatopluka a zmocní se jeho druha. „Kde je?“ řekne anděl prázdný hlasem, zatímco saje mužův vzduch.

Elf nedokáže ani zaječet.

„Kde je?“ zopakuje anděl.

Srazím jeho ruku stranou, až elfa pustí a nechá ho dopadnout do hlíny. Podívá se na mě, ale v očích mu nevidím než prázdno.

„Nevidíš, že ho dusíš?“ řeknu.

Překvapeně shlédne na padlého elfa; lapá po vzduchu, škrabe se na nohy, připravuje se na pokus o útěk. Anděl znovu shlédne ke mně, kývne, zase shlédne dolů, a potom – překvapeně – zase ke mně.

Pak mávne křídlem. Obalí mě labutí letka, smete mě do chlupů zmrzačeného lesa. Omámen jejich krásnou vůní, zdálky slyším Svatoplukova slova: „Je v Rudém mlýnu! Pastevec ji tam drží.“

A pak se nebeská záře vytratí.

Dojdu zpátky ke zlámaným elfům a pokleknu vedle nich. Plivou si krev na krk. „Kdo je ta žena, kterou hledá?“ zeptám se jich.

„Řezníci,“ vydechne elf. „Vem mě k řezníkům.“

„Kdo je ta žena, kterou hledá?“ zopakuji znovu.

„Je to nešťastnice, která měla příliš mnoho problémů a příliš málo cti na to, aby se nezačala prodávat.“

„A on?“ ptám. „Kdo to je?“

„Její anděl strážný. Vzplál k ní láskou a udělal jí dítě. Jenomže její šéf ji nenechal, aby přestala s čubkováním.“

„Takže ji jde zachránit?“

„Řezníci…!“ vykřikl znovu.

Sáhnul jsem mu do kabátu, abych vytáhnul kelímek s provázkem a zavolal pro řezníky, ale když jsem se elfa ptal na jméno a rok narození, neodpovídal mi. Sdělil jsem řezníkům aspoň, kde ho najdou, a chtěl se otočit k odchodu. Pak mě zarazil vnitřní třpyt elfova kabátu. Sehnul jsem se a vytáhnul z něj hvězdu. Druhou. Třetí.

Teprve potom jsem se vydal na cestu.