Esej o lásce, aneb odmítnutí všeobecně rozšířené chyby

Skoro v každém filmu, skoro v každé knížce, najdeme příběh o lásce. Abych zmínil jenom pár knih, které mě teďka napadají a v nichž je láska hlavní, nebo jedno z hlavních témata:

·         Utrpení mladého Werthera

·         Norské dřevo

·         Pěna dní

, ale v menším měřítku je to motiv každé knihy, na kterou si dokážete vzpomenout, např.

·         Pán prstenů

·         Don Quiote

·         Dům o tisíci patrech

·         Kafka na pobřeží

·         Vrána

·         atd.

Nejedná se přitom jen tak o nějakou lásku. Jedná se o lásku absolutní, nenaplněnou, paralyzující, lásku, která jediná dává životu smysl, bez níž němá cenu kráčet dál.

I já jsem slyšel o lidech ze svého okolí, kteří kvůli nenaplněné lásce spáchali sebevraždu. Všichni nad tím kroutili hlavami a opakovali, jak to nechápou.

Ale… nechápou?

V mém okolí je více lidí, kteří si prožívají svoji paralýzu láskou, stav, kdy se celý svět zdá šedý, až dokud se před nimi neobjev vytoužený idol, či spíše idealizovaný nešťastník.

Sám si pamatuji stavy, kdy člověk bezradně bloudí městem a nechce dělat nic, protože nic nemá význam a nic nedokáže zaplnit prázdnotu uvnitř.

Svým způsobem si užívám všechny nesmyslné schízi, protože se mi líbí věci, které v té době vznikají. Zároveň se jim ale bráním, protože si pokaždé připadám hrozně pateticky. Pořád dokola vykřikuji, jak jsem zamilovaný, a přitom ani nevím, co to znamená.

Co je to vlastně láska?

Každý si ji definuje jinak, každý si pod ní představí něco trochu jiného. Napsal jsem celý román, abych si zodpověděl tuhle otázku, ale pořád nejsem o nic moudřejší. Zato jsem pochopil, že skutečná síla se neskrývá v síle fyzické a že člověk musí být odvážný, aby mohl být slabý.

Sám se momentálně snažím zbavit všech myšlenek na Trishu a Šílenku. Po obou toužím, ani jednu z nich nemůžu mít. Svůj vztah k nim jsem však nemohl definovat jako lásku, pouze jako posedlost, kdy jsem je sobecky chtěl uchvátit bez ohledu na následky, ne kvůli nim, ale kvůli sobě samému. Teprve teď, kdy omezuji sebe sama kvůli druhým, myslím, že se přibližuji konceptu opravdové lásky.

Jakkoliv se kořím kráse čistého utrpení nešťastné lásky, snažím se mu nepropadat. Připadá mi zbabělé končit život jenom proto, že druhý neopětuje můj cit. Každý má právo protrpět si svoji depresi, ale stejně tak by se z ní každý měl oklepat a jít dál.

Mým cílem života totiž není láska k někomu. Odmítám si definovat svůj život skrze druhé, jenom skrz sebe sama. A protože cíl a sen jsou mé dva jediné důvody k životu, mám i ve chvílích největšího životního zoufalství sílu jít dál.

Nedávno jsem zaplavil blog sérií výkřiků do tmy. Nebylo to jenom proto, že jsem byl nešťastně zamilovaný (čti posedlý), ale spíše proto, že jsem přestal věřit sobě samotnému, svým životním cílům. Můj sen se rozplynul a já nedokázal kráčet.

Vděčím sám sobě a svým přátelům za to, že jsem se z toho dokázal zvednout. Mám hodně snů a jsme rozhodnutý je naplnit. Když se přitom do někoho zamiluju – příjemný bonus, nikoliv must be.

P.S.: Právě mi kámoška psala, že je těhotná. Ne vážně, co jsou mé problémy proti takovým průserům