Kapitola 6. Moje drahá(,) Smrt

Barvy se roztříštily do šedi a smrti. V tichých krocích slyším padat prach. Pouťový kolotoč svět se vydává na cestu. Opilý námořník mi ukradl žaludek a zanechal mi svůj a

(krev, proč je kolem tolik krve?)

Skloní se ke mně, na hlavě plášť z havraních křídel, kosti pokryté sněhem. Za zády skrývá kosu, ve tváři úsměv plný slz. Mohla by se rozpadnout každou vteřinou, kdyby do ní někdo jenom trochu strčil… a stejně zabíjí jediným mrknutím.

„Ahoj Smrti,“ řeknu.

Zpozorní – snad nečekala, že ji uvidím, snad, že ji poznám.

„Copak už je čas?“ zeptám se.

„Možná,“ odpoví. Její hlas zní trošku jako rolničky a trošku jako kosti, když je vhodíte do kelímku místo kostek.

„Co bude na druhé straně?“

„To, co si sám zvolíš. Copak už chceš umřít?“

Zasměju se. „Přeju si umřít už od malička. Skoro tolik, jako si přeju žít na věky. A tolik, jako si přeju být někdo jiný.“

Obraz za Smrtinými zády se pomalu nazdvihne, vysune si trám z plátna a seskočí na zem. Dopadne na špičky jako kočka. Z břicha mu crčí barva.

„Proč?“ zeptá se mě Smrt. Vypadá hravě a zvědavě a kulí na mě oči jako velikánská kočka.

„Protože nemůžu být tím, kým chci. Nemůžu mít to, co chci. Protože pořád padám a nikdo mě nezvedá.“

„To je přirozené. Nesmíš se za to nesnášet.“

„Jak by ses cítila ty, kdyby každý, pro koho jsi přišla, utekl, takže by se po světě toulaly tisíce duchů básnících o tvé neschopnosti?“

Obraz je skoro pryč – po špičkách se doplížil ke dveřím do dalšího pokoje, za nimi je chodba a schody a svět a město Propastí a duchů a útěků, mrtvých i svatých. V ten okamžik se Smrt pohne; vytančí na špičkách tři piruety. Kosa zavíří vzduchem ve složité spirále, obraz nestačí ani vykřiknout – ostří ho otevře po celé délce a obě půlky papíru se rozplynou ve vzduchu. Sbohem.

Smrt se otočí zpátky ke mně. „Mně nikdy nikdo neuteče,“ řekne.

„Tak vidíš,“ řeknu, „nevíš, jaké to je, a nikdy to vědět nebudeš. Jsi krásná. Jsi dokonalá. Já jsem zmetek.“

„Když to říkáš,“ pokrčí rameny. „Myslím, že ses nevrátil dost hluboko. Tvé problémy nejsou ve Městě Propastí.“

Zase se ve mně začne otevírat díra. Myslím, že tohle to je pád…

…

„Ahoj, synu,“ řekne mi. Když otevřu oči, trčím uprostřed nejhlubšího vězení.