(Ne)Lásce
I.
I růže chvějící se ve větru jako rty roztoužení ženy
zná lásku, jen já ne; vždyť každý, kdo trhá, miluje ji.
Čelit může, kdo je v právu, všemu neznámému,
je jedno jestli poznal muže nebo ženy.
Ale kdo lásku předstírá a zášť v svém srdci skrývá,
vyschne jak moře a bude dračí síru plivat.
II.
Řvete-li vivat jenom pro lásku,
pohleďte zašlých obrázků
jež choulí se v touze po spáse duše
a tuše zlo tuši smývá ze svých rámů,
ve snech skrývají, co stvořeno bylo k ránu
vzdálené touhy, která se skvěla
kdysi před aeony, kdy jeině byla skvělá.
III.
Vlévá se láva touhy do hlubin srdci,
jež se prudce zdvihaj k nebesům…
já na to hledím jako tupec, který pozbyl všechnu noblesu,
možná chápu, ale nepoznal jsem,
chráním se brní ostružin.
Možná že toužím, ale vlastním hlasem,
budoucí naději zahubím.
