Tak jako kdybychom tužkou táhli, s naostřeným břitem,
A otvírali propast zalitou krví, vedoucí do neznáma,
a vstupovali do ní slepě, pádem, bez návratu
Ozbrojený jenom ocelovým štítem,
Ukrytým pod skořápkou netečnosti masky,
Odrážejíc všechno světla do stran jako zrcadlo
Plynoucí polehoučku, spíš unášeni nežli kráčející,
Pořád se otáčejíc, hledíc k západu slunce, v šeru, doufajíc po návratu,
A pevně rozhodnutí nikdy neudělat jediný krok zpět
Tak jako by tužka načrtala do knihy života pár řádek vaší krví
V nekonečnost prodlužujících se minut budete doufat po klidu,
A nebudete moci ulehnout. Jen krok a krok a zase krok.
Maják cigarety ukazující cestu ne k východu, jenom k zatracení,
Šeptanou motlitbou se nedosáhne nikdy ničeho, motlitby se musí křičet,
A pořád dokola, až budete její slova znát nazpaměti,
Třeba pochopíte, že nic se neděje bez vašeho úsilí,
A že chcete li dosáhnut vysvobození, musíte se za ním vydat sami,
A sami udělat první krok, nečekat na zázrak.
Až budete stát na okraji krví zalité propasti, jíž břitem tužka otevřela ve vaší kůži
A vezmete do ruky svoji poslední cigaretu
Váš osud určí to, jestli jí zapálíte, anebo zahodíte.
