Vzdal jsem se naděje, když v sadu kopretina
shodila šaty své a do duše mě hryzla
vždyť se nic neděje, byť je bolest ještě živá
jen slova zármutku mi na krku uvízla
Vítr mi ještě vlasy víská,
noc už se chýlí, doba zla je blízká
ze hrobu vytáhla mě slova nízká
tuší se probila, kouřem obloudila…
„ať všechno vezme čert!“ tak si budu zase pískat.
Zbyl mi jen dovětek, ta slova kdysi živá:
„Vítr už nehřeje a duše zapomíná“
