Sen na 2. dubna

Sedíme v nějaké pochybné verzi Šutru, je to tam malé. Už se zvedáme a já chci platit. Barman si ze mě dělá srandu, prý abych vypil něčí limonádu. Udělám to a odcházím. Projdu přes tři patra Šutru, svým způsobem to připomíná nějakýho mutanta mezi Šutrem a Skleněnou loukou.

Když jsem nahoře, ocitnu se v nějakém táboře. Na zemi sedí banda dětí a před ně přibíhají tanečnice. Mezi dětmi sedí i Dáda. Sednu si vedle ní, ptám se, jestli taky tančila, a ona říká, že ano a její kamarádka se u toho dokonce svlékala.

Ptám se kamarádky (je pěkná), jestli se svléká často a ona, že prý ano. Snažím se zjistit, jestli jí to tady kolem Žďáru nedělá problémy, když se svléká často, že ji lidé musí znát, přece jen je to malé město a okolí, ale moc se navzájem nechápeme.

Dáda se nějak změní na Upírku. Sedíme hodně blízko sebe, místy se trochu dotkneme. Pak se objeví nějakej pohlednej blonďák, hezčí než já, ale rozhodně bych neřekl, že tohle může být její typ. Ona k němu vstane a zeptá se: „Nevím, kde budeš dneska spát?“

Pak se políbí.

Zvedám se a s úšklebkem procházím přes kemp a pryč.

Cesta mě vede od domu Havelků nahoru – takže kemp byl u Havelků? Na kopci potkávám tři muže, kteří táhnout velké pytle a lámanou češtinou se dohadují, kudy kam. Snažím se je navigovat, a potom se nabízím, že je tam odvedu.

Chci vidět tu Dádinu kamarádku a chci se s ní vyspat.

Naprosto nepochopitelný střih, situace přejde do třech střihů doplňovaných komentářem vedoucího tábora jako vystřižením z Moonrise Kingdom.

V prvním střihu vidím, jak už jsou muži v táboře, je tam o ten Upírčin kluk a má rozbitej nos a naštvanej výraz.

V dalším záběru je Dáda a ta holčina, jak se zničehonic budí a ve stanu nacházejí perverzní vzkaz, který odkazuje na přezdívku té holčiny (na kterou si bohužel nevzpomenu).

Ve třetím záběru vedoucí tábora říká, že noční návštěva všechny šokovala matematickým příkladem, který bylo potřeba vypočítat pomocí derivace či já nevím čeho. Prý to většina účastníků tábora bez problémů spočítala. Teď už to vůbec nechápu, ale v noci mi to dávalo smysl.

Když se vracím na scénu, spím. Do pokoje vstupuje Ivetka, dneska jí to sluší, jako nikdy, navoní se a zapaluje si cigaretu. Ptám se, proč se proboha voní na noc a ona se mi směje, že je teprve 8 večer. Nabídne mi taky cigaretu, řeknu jí, že si ubalím, ale mám v tabáku spoustu popele, a když si zapálím, vykouřím tím celý pokoj (fyzikálně to smysl nedává). Dovnitř vlétne Ivetčina matka a otvírá okna a pomáhá mi s čištěním. Už chápu, že jsem tu jen na návštěvě a že se budu muset někam dostat a že za svou dobu, co jsem strávil tady, budu muset zaplatit.

Od kohosi slyším, že v tom táboře lidé komunikují s mimozemšťany, i když mám pocit, že hlavní důvod, proč jsme se do něj měli dostat, je jiný. Tábor se přestěhoval pryč, ale já mám přece spojení na Havelkovi, dostanou nás do něj rychle. Pak už 4 stojíme před táborem. Někdo z nás uklouzne a spadne do řeky, protože si hrál s mobilem a nedával pozor. Zabije se a odplave. Ten mobil, co měl, byl můj a mě zůstává jenom jeho starý křáp.

Vstupujeme do tábora, procházíme kolem mimozemšťanů i těch, co jim naslouchají. Nevím, kdy přesně přicházíme o druhého, ale nakonec jsme jenom dva, a když projdeme kolem jedné skupiny a mimozemšťan začne ječet hrůzou, podíváme se na sebe a rozhodneme se, že je čas začít utíkat.

Po chvíli se dostáváme do pasti, je to prázdná místnost, čtyři dveře, ale žádné nikam nevedou. Až můj kolega vykřikuje, že je něco nad námi. Skáče po stropních dveřích, sundává je a škrábe se nahoru. Já za ním. Dostáváme se do místnosti, kde je několik nahých mužů a žen, zubařská křesla a skalpely. Usedneme do křesel a oni nám začnou nařezávat hlavy.

Přijde mi to v pořádku…