Dlouho jsem si nezapisoval sny. Zjišťuji, že na ně začínám zapomínat. To je potřeba změnit.
Dnešní sen má odkaz na Grandhotel Budapešť, film od Wesa Andersona, který jsem včera viděl. S podobným vizuálem i charaktery postav. Stojím na záchodě, močím a vzpomínám na svoji minulost. Jak po mě už 16x hodili granát O.o Na ukázku ho vyhodím z otevřeného okna a zalehnu. U nohy mi přistane rozpálená střepina (vzhledem k okolnostem musela mít fakt hustou dráhu letu).
Teď nevím, jestli vyhlédnu ven, nebo do dveří nakoukne voják (jako v tom filmu), ale oznámí, že Amíci jsou tady. (Já to neřekl? Jsem zajatcem v nazi táboře.) Problém je v tom, že Amíci střílej i do zajatců
Snažím se proplétat prostorem tak, abych měl o všem přehled a nedostal kulku. V jedné částí je nějaký oslavenec, zpívají mu, ale jak se venku střílí, všichni začínají utíkat (jenom on je hluchý či co a neví, co se děje).
Jedna paní s dítětem se schovává za záclonu. Sedám si na židli a opírám se o ni. Hned vedle mě si sedá jakýsi nacistický pohlavár, očividně důležitá figura. Očividně o té paní ví. Najednou jí udeří několik ran, díky nimž knockautuje jak ji, tak dítě – to děcko má výraz někde mezi vyřazeným boxerem a cartoonovskou postavičkou. Ženská je tlustá jak prase a nemá žádný výraz, prostě se mi zhroutí na židli.
Nazi pohlavár se zvedne a začne mi ukazovat sbírku kamenů, křemenů či čeho. Sdělení je jasné: amíci střílí do civilistů záměrně. Oddělujeme nejnadanější kousky od zbytku. Pak mě budí budík.
