Svítání setřelo smích
mi ze rtů. Jezdec na saních
pohřbil mě v závěji těžkého smutku.
Ty zavřela jsi okno své.
Já osaměl a ze zármutku
oddal jsem se v hořký sen
o zlatostříbrém vlasu tvého zpěvu
rozpitým v oblaka labutí. Něhu
nemám v těle velkou, nic mě k ní nenutí,
avšak tříštil bych meče, lámal kosti
pro Tvoje polibky. Radši mě prokletí zprosti.
