Vlak

Vlak

Věřte tomu anebo nevěřte, je mi to jedno. Chci jenom říct, že tenhle příběh se skutečně stal a to 15. června 2009. Bylo mi osmnáct let. Maturita i skoro všechny přijímací zkoušky už byly za mnou; úspěchy střídala zklamání se zkurvenou pravidelností a já byl nervově labilní. Ale to už je jiný příběh.

Poslední zkouška – pohovor – mě čekal toho dne. Vstával jsem v 6 hodin, abych si stihl připravit věci, vyvenčit psa a ještě přeběhnout celé město na autobusové nádraží. V 8:10 jsem nastoupil na bus a o půl desáté vystupoval v Pardubicích. Ve dvě hodiny jsem přišel na řadu a i přes úděsný ústní projev, několik kiksů a nevyužitých, či přímo zmršených šancí jsem získal devadesát bodů ze sta možných. Byl jsem spokojen. Po totálně zkoněném ústním pohovoru v Praze jsem si zlepšil reputaci. Hlavně tu osobní.

Když jsem zjistil, že mi za deset minut odjíždí nejlepší možný spoj, zasprintoval jsem si na autobusové nádraží. Už někdy v polovině cesty jsem věděl, že to nemůžu stihnout. Slunko se nás snažilo ugrilovat zaživa a přeplněná taška mi neustále zavazela, stejně jako všichni chodci. Pot ze stékal jako tuk z prasete na rožni. Strašné.

Dorazil jsem o šest minut později a skvěle si pokecal s partičkou pravidelných cestujících, kteří si nezjistili, že jim předešlého dne změnili jízdní řády a že jejich autobus odjíždí o deset minut dřív než normálně. Spolu s jednou paní jsem pak zamířil na nádraží. Štěstí, že se mnou šla, posledně jsem ho hledal půldruhé hodiny. Depo jsem si tehdy zaměnil za stanici, abych se do něj dostal, přeběhl jsem přes jedenáct kolejí, a když mě odtud zřízenec vypoklonkoval, musel jsem ho celé zase obcházet.

Ve vlaku se už nic zvláštního nedělo, pominu-li výluku v úseku Hlinsko - Žďírec nad Doubravou. Seděl jsem sám, v rukou znamení jednorožce od Rogera Zelaznyho, a v polospánku klimbal, hlavu opřenou o stolek či o okénko, které mě zas a znovu, jako neúnavné dítě, tlouklo do hlavy.

Na přestup v Havlíčkově Brodě jsem měl pár minut. Nejdív jsem zamířil na špatné nástupiště, pak sprintem do haly, kouknout na příjezdy, najít Žďár, uvědomit si, že jsem idiot a že potřebuju odjezdy, přeběhnout ke správné tabuli, najít Žďár a zjistit, že vlak mi měl odjíždět před dvěma minutami. Sprintem na správné nástupiště. Když mi z kapsy vypadla oblíbená propiska, zaváhal jsem, ale nevrátil jsem se pro ni. Radši jsem vysprintoval do schodů a zapadl do vlaku, pořád ještě čekal.

Vybral jsem si místo a uvelebil se. Přes uličku seděla mladá holka v černém. Občas jsme po sobě koukli, nic víc. Litoval jsem, že jsem si nesedl k ní. Když se zvedala, koukal jsem se z okna; otočil jsem se, zrovna když opouštěla kupé. Chtěl jsem se jí podívat do očí, ale stála tak blízko, že jsem skončil u ňader. Neudělal jsem to naschvál. O to víc jsem si připadal jako pitomec.

Tak jsme se drkotali po kolejích, jen já a špinavý republikový osobák, pozůstatek rudé éry, agrárně vyblitě hnědý, zkrášlený pseudouměním sprejerů, zatuchlý a vyleštěný miliónem zadnic, pomalu se kodrcal po trase Havlíčkův Brod - Žďár nad Sázavou a už se blížil k Sázavě. Mé kupé se již úplně vyprázdnilo…

Seděl jsem hned vedle dveří; slyšel jsem, jak se otevírají, ale nenamáhal jsem se otočit.

„Prosím vás…“ Teď už jsem se otočil. Žena, která na mě mluvila, mohla mít za sebou tak pětatřicet let; byla malá, trochu při těle, v takřka vágusáckých šatech: předpotopní móda ošuntělé vizáže. Černé vlasy okrajovaly její průměrnou tvář. „Prosím vás, pane, pojďte se mnou. Pojďte se mnou, já potřebuji vaši pomoc.“

„Dobře,“ naznal jsem opatrně. „Mám si vzít věci?“

„Ne. Ano. Ne,“ byla roztěkaná a vypadala trochu vyděšeně.

„Tak se rozhodněte,“ s úšklebkem jsem si pobral věci: bundu a pouzdro na notebook.

„Pojďte. Pojďte, rychle,“ chytla mě za ruku a odtáhla do vedlejšího kupéčka. „Já jsem teď měla výhružnej telefonát,“ vysvětlovala. Mluvila rychle a trochu zmateně. „Utekla jsem od svého bratra a on mi teďka volal, že ví, že jedu do Žďáru a že si pro mě přijde a něco mi píchne. Takže kdyby se objevil, tak se na něj tady s pánem vrhnem a ubijem ho,“ to už jsme stáli ve vedlejším kupé a Žena ukazovala na postaršího muže, něco kolem padesáti. Na vedlejším sedadle seděla nějaká slečna, možná pětadvacet let. Usmála se na mě.

Neřekl jsem nic, jenom jsem přikývl a vybral si vlastní sedačku. Byl jsem nervózní. Sice jsem celé té histroce věřil, ale pořád jsem čekal, odkud na mne vykoukne skrytá kamera. A pořád jsem si říkal, co by bylo, kdyby se pan bratr skutečně objevil.

„Támhleten nám taky pomůže,“ zvedla se Žena ze sedačky a vrhla se na právě natupujícího mladíka - tak dvacet let.

„Zvláštní žena,“ otočil se starý pán k naší mladé společnici.

„To ano,“ přisvědčila, pak už byla Paní zpátky. Právě nováčka zasvěcovala do situace.

„A je váš bratr velkej?“ zeptal se Nováček. Neviděl jsem mu do tváře, ale hlas prozrazoval obavy.

„Velkej a silnej, ale nás je víc, toho zvládnem,“ Žena očividně rychleji mluvila, než myslela. Napadlo mě, jestli není Romka. Tmavší kůže, trochu přízvuk. Jistý jsem si nebyl.

„Tak to já mizím,“ Nováček se bleskem otočil, Žena ho chápala za ruku, ze rtů už jí sklouzávalo „Počkejte“, či něco na ten způsob, když Nováček provedl ještě jednu belskovou otáčku a rozesmál se. "Just kidding," zahuhlal a dodal: „Žertuji.“ Řehtal se trochu jako kobyla. „Ne, vážně, tohle se mi líbí, takhle v grůpě. Když ho neumlátáme silou, umlátíme ho možstvím. Stejně jako Čínani.“

Cikánská férovka, napadlo zase mě, ale držel jsem hubu.

„Fajn, takže kdyby něco, rozdělíme si role předem.“ Bleskově se uvelebil vedle staříka. „Vy si berete jeho ruce. Vy,“ ukázal na slečnu, „si vezmete jeho nohy. Skočte na ně a držte je, kdyby nevim co, jasné? Vy,“ ukázal na Ženu, „vy do něj budete bušit hlava nehlava. A já - já vám budu dávat pokyny.“

„Takže na mě zbývá úkol ‚vzít noh na ramena‘?“ozval jsem se.

„Správně, geniální nápad, jak se jmenujete, příteli, chci si potřást rukou s tak skvělým mozkem.“

„Vojta Žák,“ podal jsem mu ruku; měl pevný stisk, já zas jak leklá ryba.

„Já jsem Petr,“ zapumpoval mi dlaní. „Takže domluveno," otočil se k ostatním: „Vy ruce, vy nohy, vy rány, on mě bere na ramena a zdrhá.“

„Myslím, že vás neunesu,“ prohlídnul jsem si jeho cirka osmdesát kilo.

„Myslím, že strach dokáže z lidí vypumpovat úctyhodné výkony,“ usmál se.

Chvíli jsme na sebe rozpačitě zírali. Zachránily nás (dá-li se to tak říct) otevřené dveře. Rýsoval se v nich grobián s pivním pupkem Moby Dicka. Černé vlasy, zarostlá tvář, zaplátované triko a montérky. Úchvatný pohled.

Žena vyděšeně vykřikla; vyskočila, klopýtala k nám a řvala: „To je on! To je on! Na něj!“

Stařík si stoupl, já popadl tašku jako kryt, slečna se schoulila na sedačce. Jediný Petr skočil mezi Ženu a Grobiána.

„Pojď sem, ségra,“ zaburácel Grobián, hlas chrchlavý jako stará sekačka na trávu. Kupéčkem se pomalu šířil jeho tělesný pach. Hmm, spíš puch. „Nedělej tu rozruch. A ty uhni,“ obořil se na Petra.

„Nebo co?“

„Nebo ti rozmlátím hubu, kreténe! Padej!“

„To by bylo napadení. Což ještě není tak strašné, pokud – “

„Já ti ukážu napadení, debile,“ Grobián se rozpřáhl k úderu.

Petr pohotově uskočil. „Udělejte to a v životě se nedoplatíte. Můj strejda je právník. Vím, kolik z vás můžu dostat. Zvlášť když to trochu rozmáznu v novinách.“ Šáhl rukou do kapsy a vytáhl mobil. „Úsměv,“ blesk osvítil Grobiánovu zarostlou tvář. „To bude fotečka,“ pochvaloval si. „Já jsem totiž novinář,“ hodil přes rameno na vysvětlenou a vylovil z kapsy zápisník.

To už chlapovi začalo docházet, že má asi průser. Rudl v tváři vzteky, ale očividně už si víc rozmýšlel, co dělá. Dost hloupě zkusil nejdřív vyhrožovat: „Nic do novin dávat nebudeš, ty parchante! Dej sem ten mobil, nebo do tebe tohle zapíchnu,“ vytáhnul z kapsy stříkačku. „Je to infikované. Dostaneš AIDS."

„Tak to už máme vyhrožování, urážku na cti a slovní napadání,“ kontroval Petr bez zaváhání. Já jen civěl a sunul se za jeho záda. „Zmínil jsem se, že to všechno nahrávám? Úžasná věc, ta technika.“

„Dej jsem ten mobil!“

„K čemu by vám to bylo?“ zamával mu s ním před nosem, muž po něm marně chňapl. „Já to nenahrávám do paměti. Ale na záznamník. V naší redakci.“ Chlap bledl jako opilec na horské dráze.

„Drahá paní, mohla byste mi prosím říct něco o svém bratrovi? Jméno a tak dál.“

„Udělej to, krávo, a zabiju tě!“ vykřikl Grobián dřív, než si to stačil rozmyslet.

„Jasně, ještě si to zhoršujte, chlape. Paní, nebojte se a mluvte.“

Znovu pozvedl stříkačku. „Vrazím ti to do prdele, chlape. Vrazím to tam a pořádně tím zakvedlám, aby ses pěknou chvíli nevysral.“

„Zkuste to,“ vyzval ho Petr. „A buďte si jist, že vám zařídím výjimečný trest. Padesát let za mřížemi, to už docela jde, ne? Snad vaše prdel bude mít kdy se zahojit, až vás budou jebat vaši spoluvězni. Paní, mluvte. A vy stůjte!“ zařval na chlapa. „Zkuste zmizet a je to všechno zítra v novinách a v televizi a vy jste úplně jasnej.“

Pak Žena konečně začala mluvit a vypověděla celý svůj příběh. O tom, jak ji bratr využíval už jako malou. Jak jí odehnal každého chlapa, jak jí nechtěl pouštět z domu, jak ji nutil, aby se o něj starala, jak jí bral každou korunu, kterou vydělala. Nakonec se rozhodla utéct za babičkou a už jsme byli tam, kde jsme byli.

„Takže teď to uděláme takhle,“ obrátil se Petr na Grobiána. „První, co uděláš, bude, že tu stříkačku hodíš tamhle do koše. Tak dělej.“

Poslechnul.

„Už je tu Žďár. Vaše sestra vystoupí. My dva pojedem dál. Až do Brna. Tam vystoupíme a vy už svoji sestru nikdy neuvidíte. Já vytvořím několik kopií své nahrávky. Tyto nahrávky umístím do banky. Jestli se mě nebo vaší sestře něco stane, nahrávka půjde mým přátelům do redakce. Do několika redakcí současně. A vy budete v prdeli, pane bratr. Je vám to jasné? Tak je vám to jasné?"

„Ano,“ zavrčel. Doopravdy. Byl jako rozzuřený medvěd, jenže s řetězem na krku.

Vlask se zaskřípěním zastavil.

„Mějte se, drazí kolegové,“ rozloučil se s námi Petr.

„Já pojedu s vámi,“ řekl jsem. Už jsem o tom chvilku uvažoval a řekl si, že tohle představení chci vidět až do jeho konce. Aspoň zažiju něco netradičního.

„Doopravdy? Nechci vás zdržovat, Vojto. Nemá smysl se o mě bát, budu v pořádku. Že, pane bratr? Být vámi, tak se o to postarám, jinak jste zítra v novinách.“

„V pořádku. Chci jet.“

„Dobře.“

Naši společníci už zmizeli; paní se stovkou díků, stařík se stisknutím ramene, slečna tiše a rychle.

„Tak, co kdybychom si zahráli karty?“ vyzval nás Petr, když se vlak znovu rozjel.

„Budiž,“ chlap k nám přisedl. „Divím se vám,“ řekl po chvíli, když Petr rozdal k mariáši. „Vyhazovat kvůli ženský, kterou ani neznáte, takové prachy."

„Vždyť já kvůli ní nic neplatil.“

„A co ten telefonát? To byl podvod?“ bylo vidět, jak nešikovně sonduje terén a hledá skulinku, co by mu umožnila pomstu.

„Ne, to byla speciální akce zajišťující mi volání zdarma.“

„Kurva.“

„Kde?“ vzpomněl jsem si na svůj oblíbený vtip a všichni jsme se zasmáli.

Byla to rozpačitá hodinka. Nakonec jsme vystoupili ještě před Brnem.

„Doufám, že už vás nikdy neuvidím, pane,“ řekl Petr.

„To bystě měl,“ řekl Grobián.

Tak jsme se rozloučili s Grobiánem a vydali se vlakem zpátky.

„Vážně to všechno uděláš?" ptal jsem se ho, když jsme se vraceli.

„Co všechno?“

„Ta banka a tak.“

„Ne. Neudělám nic. Zapíšu si jméno té ženy a budu kontrolovat, jestli její jméno někde neuvidím. Na černé listině a tak. Například mi posílají jména všech zvláštních případů z nemocnice v Novým Městě. Pokud se s ní něco stane, tak to prošetřím. A pak se uvidí. Ale jinak neudělám nic. Víš, kdybych s tou ženou udržoval kontakt, nakonec by se na mě pověsila a začala mě využívat. Vždycky je to takové. Někteří lidé to mají v sobě. Ta žena si myslí, že to bratr visel na ní. Ve skutečnosti ona visela na bratrovi. Potřebovala mít někoho jako je on. Ted už nebude mít nikoho. Nikoho. Věř mi. Nejspíš se k němu nakonec vrátí.“

„Seš si jistej, že tě nenajde?“

„Ne. Nezná moje jméno. Neví ani, ve kterých novinách pracuji. Nebydlím ve Žďáře. A nemám strýce právníka. Blufoval jsem."

„Hmm…“ potřásl jsem hlavou. „Byl to úctyhodný výkon. Rád jsem tě poznal, Petře.“

„Já tebe také. Děkuji, že jsi jel se mnou. Něco to pro mě znamenalo. Víš ty co? Tady. Moje vizitka.“

Stálo na ní: Petr Kadeřábek. Deník Super. Když jsem mu o rok později volal, zjistil jsem, že je to někdo úplně jiný. Ten chlap byl prostě úžasný. Ve Žďáře jsme se rozloučili a já už ho nikdy neviděl.

Můžete mu věřit a nemusíte, ale tenhle příběh se skutečně stal. Alespoň jeho začátek.