Fascinuje, jak často hopeři zpívají sami o sobě. O tom čím byli, čím se stali, za co bojovali.
O tom, co jsou.
Můžeme to vidět jenom jako marketingový tah, jako manifestaci narcismu moderní společnosti, jako důsledný brand bulding skupiny.
Já to chci vidět jako snahu o sebevyjádření. Vidím je jako lidi, kteří věřili, že něčím jsou, a museli bojovat za to, aby tím skutečně byli. Lidi je neposlouchali a sráželi je dolů, ale oni vytrvali.
Tak i já vytrvám.
Mám dost setkávání s lidmi, kteří mě neposlouchají. Mají dost setkávání s lidmi, které nezajímá, co cítím. Mám dost násilné manifestace, která nevychází z pocitů. Nechci se setkávat s pozéry, kteří dokážou než donekonečna vykládat o pičovinách, které dělají a o tom, jak jsou vlastně hloupí - a ještě se tomu smát.
Chci se setkávat s lidmi, které jsem si vybral, a ostatní chci z místa poslat do prdele. A nechci se zajímat o to, jestli to někoho bolí.
Taky cítím bolest, chápete to? V mé hlavě to není v pořádku a nedaří se mě s tím srovnat.
Nechci se s tím srovnat. Chci být magorem. Chci dál věřit svým snů, i přes tu krkolomnou sérii držkopádů. Chci bojovat. A chtěl bych mít kolem sebe lidi, kteří budou mít zájem mě poslouchat. A které budu chtít poslouchat.
Já totiž poslouchám všechny. Ale u mnoha z nich mě ta záplava sraček už nebaví.
A proto přidávám písničku bandy narcistických kreténů a děkuji jim za to, že jsou tím, čím se jednou stanu:
