Zlomky paměti

Můj příběh začne v prostředku a na svém konci se propadne do začátku. Ve spirále bude pokračovat donekonečna – nebo do sebepohlcení. Příběhy života totiž nemají začátky a nemají ani konce. Vždycky tu bude něco před nimi a něco za nimi. Jsou nedůležité a nezáleží na ničem jiném než na nich.

A svět se točí.

Je lásky čas tak skryj svou tvář
Rozrytou smutkem. Zahoď svatozář
Uzamkni srdce ve správnou chvíli
Na jednu noc jí budeš milý
Prostři si tabuli z falší a zpěvu
Nehledej spásu, dneska zahubíš ženu.

Lidský život je jako maškaráda.

Myši se převlékají za slony,
hyeny strojí se do lví kůže,
pávi hrají si na bohy
trny se snaží ukrýt růže.

Slepice se začnou požírat navzájem, jenom aby přesvědčili ostříže, že jsou kočkami. Šimpanzi si hrají na gorily. Anebo ještě hůř: hrají si na lidi.

Většina z nás se neumí ustrojit. I když se slon namaskuje za ušlechtilou kolii, nikoho neoklame.

Ještě hůř, mnozí z nás neví, za co se ustrojit. A tak si krysy volí kostýmy krysaříků (jorkšírů, bišonků a jiných psích plemen vycvičených k lovu krys), neboť jim připadají děsiví, a zapomínají, že německý ovčák se vždycky bude tyčit nad krysaříkem. A nad ovčákem se zase bude tyčit vlk a nad ním zase tygr a tak dále… Krysaříci mohou doufat jenom v lítost, nebo v zálibu ve psících, ale pisklavý hlásek ještě nikdy nikoho neohromil. Maximálně krysu.

Všichni si na sebe bereme masky, je to pro nás přirozené. Nejčastěji, když jdeme lovit. Potřebujeme správné maskování, abychom snáze polapili kořist.

Já ale nešel lovit, byť jsem po tom toužil. Sám jsem byl uloven – už dávno – a teď jsem byl nošen jako trofej, i když špatně vycpaná. I já jsem se ´toho večera převlékl – za papouška s prolhaným jazykem, připravený opakovat všechny lži, jež zaslechl, vytušil, vyčetl mezi řádky.

Byl jsem připravený lhát. Byl jsem připravený říct jí, že ji miluji.

I ona se namaskovala. Připravila si falešnou tvář mazlivé kočky, připravená odhalovat nadýchanou srst každému, kdo by ji chtěl pohladit. Připravená uhnout v posledním okamžiku, jen tak, aby se nestačil dotknout.

Anebo taky ne. Jen ať se dotkne.

Přitulila se ke mně a postavila se na špičky. „Máš mě rád?“ zakňourala.

Objal jsem ji a políbil. „Mám,“ řekl jsem. Lhát je tak snadné, když si na to zvyknete.