4. kapitola – Louka plná skla

Tenhle dům je mojí duší. Má čtyři patra. Každé je krásné. Každé je jiné. Každé je marné. Propojené se svým okolím. Jedno z nich miluji, jedno z nich nenávidím, do jednoho se propadám a do jednoho z nich jsem nikdy nevstoupil. Udržuje si svoji zvláštní atmosféru jazzové Paříže, absintu a rvaček, dekadentního umění, létání a smrti.

Tu ženu nenajdu na vrcholku. Najdu ji na dně. Bude tancovat mezi stoly, ohebná jako had, krásná a dravá, nenasytná a hladová, nešťastná a zlá. S bosýma nohama bude tančit mezi střepy, zatímco kolem budou pořvávat zatracenci.

Jmenuje se Kulička. Její vlasy mají barvu slunce, tělo upletené z biče, jazyk zostřený do žiletek.

Když ji uvidím, srdce se mi zastaví. Pořád ještě se jí bojím.

Povinován formě
Seifert obrací se v hrobě
Zatímco s rozervanou duší
Prosím ho o pomoc na vrata ráje buším.

Protože obvykle nemám štěstí
Andělé dají mi ránu pěstí
Než by mi dali naději,
Skopnou mě z oblak raději

Naštěstí nemám srdce
Bodají dýkou o to prudčeji.

Snaží se prorazit mou skořápku
Nadýmá se jak bublina.
A uvnitř kvete květina
Která za soumraku umírá.

Ale proto jsem sem přišel – abych čelil dopisům z minulosti, abych je zapudil a spálil a vykročil na novou cestu. Upírky se už nebojím. Po dnešku se nebudu bát ani tebe.

„Dej mi jednu sklenku pravdy,“ rozkážu podvodníkovi ve vedení nálevny. Sáhne pod stůl a nalije mi rozmačkaná těla. Jedním rázem je spláchnu, zanechají po sobě hořkou pachuť. Měl jsem si dát radši padělaného námořníka, nebo zelenou inspiraci.

Místo toho postoupím kupředu.

„Psychologu!“ zahaleká Kulička, a zamává mi. Tancovat nepřestane; pohyby nohou vykreslila do podlahy mozaiku, smrtící labyrint pro krysy. „Co tu děláš?“

„Chtěl jsem tě vidět,“ odpovím a odvrátím se; pohybem ruky si objednám další kapku pravdy.

„Vidět mě?“ konečně se zastaví. „Jak jsi věděl, že budu tady?“

„Protože sem patříš,“ odpovím jí a vezmu si sklenku. „Můžu ti něco koupit?“

„Něco si objednám.“

„Barmane, černou krev.“

„Co když ji nechci?“

„Měl jsem pocit, že by sis ji dala. Před chvíli jsi tančila, máš žízeň.“

Všimnu si, jak se ušklíbne. Pořád ten konflikt mezi touhou, aby se jí vládlo, a snaze po osamostatnění.

„Změnil ses,“ řekne mi. Má pravdu. Býval jsem tak nejistý. Teď chci znejišťovat druhé.

„Ty jsi pořád stejná,“ odpovím.

„Nejsem,“ nesouhlasí.

„Jak myslíš. Jak se máš?“

„Dobře,“ vezme si od barmana krev a já ukážu na dvě volné židle. U stolu někdo sedí, ale to mě netrápí.

„Jak to jde s diktátory dětí?“

„Sama teď diktuji,“ řekne. „Mám na starosti potěr.“

„Pro všechny svaté. To bych nemohl.“

„Proč?“

„Protože nechci přebírat zodpovědnost za nikoho jiného než za sebe. Ne pokud nemusím.“

„Aha. A proč jsi za mnou přišel?“

„Mám problém a potřebuji ho vyřešit.“

„Jaký problém?“

„Nedokážu se pohnout,“ přiznám. „Odpoutat se od minulosti. Nikdy jsem si ji nepamatoval, ale minulost si pamatuje mě a drží se mě jako smůla. Musím ji ze sebe setřít.“

„A já jsem jako tou minulostí?“ nakloní se ke mně.

„Jsi jednou z nich. Dlouho jsem tě miloval. Zůstávala jsi ve mně jako špína.“

„Cože? Jak můžeš být tak sprostý?“

„Ublížila jsi mi. Jenom jsi mě využila. Myslel jsem, že mě miluješ.“

„Já si to myslela taky.“

„Jenomže to tak nebylo. Nemohla jsi milovat dítě. Líbil jsem se ti, jenomže jsem nebyl takový, jaký jsi chtěla. Všechno skončilo u touhy po něčem nedosažitelném. Dokud tu byly překážky, všechno bylo v pořádku. Dokud tu byl někdo, kdo tě zoufale chtěl a dával ti pocit, že jsi úžasná. Dokud jsi měla hračku. Kdo z nás byl vlastně dítě?“ ušklíbnu se a tím přeliju okraj sklenice.

„Jdi do hajzlu,“ praští sklenicí a vyrazí k eskalátoru. Zase se ušklíbnu a dorazím sklenku pravdy. Cítím se hnusně a líbí se mi to.

Vyrazím za Kuličkou. „Tam ne,“ řeknu ji, když se pokusí skočit do další z propastí velkoměsta. „Tohle dělám pro tebe stejně jako pro mě. Vstup do falešného tropického ráje.“

Otočí se, zamračí, ale poslechne. Jdu za ní, ke druhému baru.

„Co si dáš?“ zeptám se jí.

„Nic nechci.“

„Já chci další pravdu,“ poručím podvodníkovi.

Smysl se ztrácí
Absolutní nejistota bude odpovědí
Jsem to já kdo nikdy nechtěl odpovědi
Dnes bych je toužil znát
Ať už jsou jakékoliv
Mám snad podle nich volit?
Vždyť možnost volby je lidstvu největším prokletím

Ne já to ty jsi prokletá
Vždyť na mém rozhodnutí stejně nezáleží
Srdce se stalo zátěží a chtíč kamenem který valí Sysifos

Tvým jediným kladem je nenasytnost
Jenže já nenechám své srdce ladem ležet
A nechci – já tě nechci nechat běžet

Je tak snadné někoho ztratit
Je tak snadné někoho milovat
Už se mi nechce platit
Nechci další básně prorokovat
a k čemu štětcem namalovat
Budoucnost?

Černé je plátno, bude noc?
I když černé je plátno chci být světlem
a i když bude noc, my se jí nezaleknem´

jen tasit kord, ocel už vítr páře
a srdce mé je sval jež všechny sváže
Pokud láska je mým prokletím
já dítě temnoty se rozletím
do sluneční záře.
 

„Co to má být?“ zeptá se.

„To jsem ti napsal, když jsem tě miloval.“

„To je dost strašný. Radši už nepiš básně.“

„Jo, je to dost strašný,“ souhlasím. „A stejně to mám rád. Je to útržek z deníku minulosti a minulost je mnou.“

„A co to má dělat se mnou?“

Nakloním se k ní a políbím ji. V pohlazení po vlasech jí zabráním, aby mi utekla. Začne se zmítat, pustím ji.

„Co to sakra děláš?“ vzteká se.

„Něco, co jsem chtěl udělat mnoho let.“

„Ale já mám přítele.“

„No a co?“

„Jaký no a co, to je důležité. Tobě jde zase jenom o jedno.“

„No a co?“

„Ty seš takovej hajzl. Nevyspím se s tebou.“

„Chtěl bych říct, že mi to dlužíš, ale – “

„To ti teda sakra nedlužím,“ nenechá mě dokončit.

„Dlouho jsi mi ležela v hlavě,“ vysvětlím. „Byla jsi něco, o co jsem dlouho bojoval, co jsem vyhrál a okamžitě zase ztratil. To je jedno. Chtěl jsem tě. Toužil jsem po tobě ještě dlouho po tom, co jsem tě ztratil. Byl jsem ochotný zpřelámat všechno, co jsem si o sobě myslel. Což byla chyba. Nikdo by se neměl takhle měnit pro druhé. Musí to chtít sám. Skončili jsme to příliš brzy, měli jsme si dát mnohem víc. Zablokovala jsi mě.“

„Ty jseš tak ubohej,“ odsekne a znovu se zvedne a já se znovu ušklíbnu. Je čas postupovat výš.

Život…
I když svíce dohořívá
Moje krev je ještě živá
Dívám se na ni
Třeba se na mě taky dívá

Mám toho dost
proč svět se pořád točí?
Řekni mi
proč Ti tečou slzy z očí?

Nebudu zpívat
chci tě jen svírat
přišel jsem zpátky
staré rány otevírat…

Znovu na eskalátor; doženu ji na promenádě. K zemi padá popel a shora zní živá hudba mrtvého piana. Prosmýknu se kolem ní, chytím ji za ruku a kolem boků. Když se pohnu k prvnímu kroku tance, její tělo mě následuje – je k tomu vycvičená, nedokáže odporovat.

Jsem špatný tanečník, ale tentokrát jí vnutím svoje kroky.

„Dej mi pokoj,“ vzteká se.

„Dám. Po dnešku už ti dám pokoj na vždycky. Přestaneš pro mě existovat. Spálím minulost. To je smysl tohohle všeho. Poslat minulost do neexistence. Budu jenom tím, kým jsem v daném okamžiku, a uplynulý čas na mě nebude mít vliv. Ne nevědomý. Chápeš? Vždycky jsem k tobě tíhnul proto, že jsem měl pocit, že jsi stejná, že jsi prošla tím, co já. Jsi starší, jsi žena, jsi zkušenější. Myslel jsem, že mi můžeš dát odpovědi. Chtěl jsem, abys byla majákem, který mi posvítí na cestu. Ale ty jsi jiná, samozřejmě. Máš svoje deníky, které potřebuješ spálit. Proto jsem tady. Přišel jsem ti to říct. Přišel jsem tě políbit a přišel jsem tě pomilovat.“

Začnu se do ní vpíjet, stávat se body něhy a lásky. Přitisknu ji k zábradlí, odhalím nahou kůži, začnu krást jablka její zahrady. Vítr přináší slova lásky, zní od Červeného mlýna.

Vítr k nám přináší křik.

A ona je pořád stejná, toužící a bránící se, plná strachu a chtíče.

„NE!“ zavřeští a odmrští mě od sebe a začne se zakrývat. „Já nejsem žádná klisna, kterou si může každý osedlat.“

Narazím do zdi, ušklíbnu se. Znovu. „Protože jsi jí byla,“ řeknu. „Snažila ses tak přebít svůj pocit méněcennosti. Chtěla jsi, aby tě milovali.“

„Jdi do hajzlu!“ zavřeští. Znovu na eskalátoru, k mrtvému pianu, k slzám rozbitých sklenic.

Dohoním ji nahoře. Opírá se o bar, schovává se mezi lidmi.

Sjedu je pohledem.

Zrozená? Ne. Spíše stvořená slzami.
Víla, která se divoženkou stala.
Muži ovládána, muži brána,
prohrála, na kolena padla.

Zvedla se, byť na zemi zůstat chtěla.
Zvedla se, ale nezapomněla.
A každý dotyk je pro ni jako trn.
Tak sama kouše. Myslí dotýká se strun
a s větrem do tance se každou chvíli dává.

Snadno se vzdává.
Pořád dokola prohrává.

Jen tak to neskončí. Pořád hledá cestu z krize.
Jen tak to neskončí. V mysli střídají se vize.

A i když slovy svými bez přestání
s hrdostí kašle na pokání,
 přesto – vždyť to tak chce sama –
zůstává bigotní, ctnostná dáma.

Jen touhu má, na kolena kleknout.
Ruce sepnuté, slzy ji budou studit.
Touží se modlit.
Touží se probudit.

Podívám se do tuhnoucího úsměvu.

„To jsi ty,“ řeknu jí. „To jsi vždycky byla ty, to vždycky taky budeš – dokud neuděláš to, co teďka dělám já.“

Pak se střecha prolomí. Svět serve vítr a třísky a křik, krev a létající stoly. Srazí nás na zem, jediný prudký úder, zanechá jen pláč. Nad padlými tvářemi se otevře čistá obloha, třpytí se jako mořská hladina.

Zvedám se na nohy. Vidím ji, je zaklíněná pod padlým keramickým stolem.

V prvním okamžiku ji tak skoro zanechám. Pak udělám dva kroky a stůl z ní zvednu.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se jí.

V očích se jí třpytí slzy a v ten okamžik kolem mě proběhne nějaký bezvlasáč, padne na kolena a začne se o ni starat.

Sáhnu si do srdce a vytrhnu z něj druhý šíp. Už bylo dost téhle kruté káči. Kulička se kutálí bezcílně, až dokud ji někdo neuchvátí – a v takovém okamžiku bude pořád klouzat a snažit se vydat na cestu. Co se mi na ní mohlo líbit?

Rozeběhnu se přes trosky světa. Támhle to začalo, v Červeném mlýnu. Je rozervaný na kusy.