Občas mám pocit, že jsem nějaký druh idiota, který si pod sebou podřezává větev a ještě se přesvědčuje, že je to pro dobro věci. Místo aby prostě skočil po tom, co se mi nabízí, místo abych byl ta manipulativní píča, který si zprovázkuje svět a donutí ho hejbat se směrem, který jí vyhovuje.
Místo toho si hraju na prosranýho samarytána, bílího rytíře, no prostě čůráka na entou, hlavně aby dušička měla klid.
Svět patří parchantům, společnost si to myslí. Nesnáším společnost. Ale stejně je občas těžký mít rád sebe sama.
