Touhle povídkou si pod sebou možná podřežu větev. Vzniklad na západě jednoho zvráceného nápadu, který jsem nedokázal dostat z hlavy. Takže... celý je to vtip, tak to neberte moc vážně :)

 

Jak jsem potkal jednorožce

Před několika dny se na první straně Žďárského deníku objevil přes půl stránky velký titulek:

Sázavský násilník útočí

znásilněná dívka utrpěla silnou citovou újmu

a na straně sedm už o něco menší titulek:

Po Vysočině se potuluje jednorožec

Amatérské video zachytilo koně s rohem na čele!

Obdobné titulky se objevily i v Blesku, jenom v opačném pořadí.

Z nějakého neznámého důvodu se ovšem oba, i všechny další senzacechtivé plátky opomněly zmínit, že video nahrávku s jednorožcem pořídila právě znásilněná dívka.

Jmenuje se Jana Záhorská, 17 let. 24. dubna kolem deváté hodiny večerní se vypotácela z lesa, na sobě jeany a červené tričko s nápisem „Bite me“, úprava styl Jožin z Bažin nebo sedmiletý kluk: zablácené, normálně rovné vlasy abgreidované na Saxanu, plné větviček a jehličí, v pravé ruce videokameru, v levé zelená tanga. Byla to doopravdy jenom náhoda, že jsem ve stejnou chvíli na stejném místě venčil naši fenu Besinu.

Asi bych měl ještě zmínit, že zatímco ona je třídní Barbie, já jsem třídní Longbottom, byl jsem tedy kurevsky překvapený (eufemismus), když se mi po mém hloupě žblebtnutém pozdravu vrhla do náruče.

Vlastě se mi do ní nevrhla, jako spíš zhroutila, protože omdlela, okamžitě se ale probrala a já nevěděl, jestli mám být nervózní, nebo v sedmém nebi. Dobře, byl jsem v sedmasedmdesátém nebi a přitom jsem byl nervózní jak panic v bordelu, ani ne proto, že se rozbulela jako batole a rukama se mě bezmála snažila rozmačkat, jako spíš proto, že jsem začínal mít erekci.

Pak vzlyky najednou umlkly, na mě se přelila mrtvá váha a než mě bezvědomá dívka zavalila, stačil jsem ještě vykřiknout.

 

„Hej, brácha, to jsem já, Pavel. Hele, mám tu takej problém.“

„Co zas. Hele, jsem tu s Martinou a zrovna teď se mi to vůbec nehodí.“

„Jo, jo, vteřinku, jen si mě poslechni. Znáš Janu Záhorskou?“

„Jo, co s ní máš.“

„No, tak já jsem venčil Besinu a – “

„Hele, začínáš mě srát.“

„Počkej, venčil jsem Besinu a Jana se vypotácela z lesa, celá špinavá a vrhla se mi do náruče. Jo, v ruce držela tanga,“ zasmál jsem se.

Všichni mi říkaj, že se tlemím jako idiot.

„Hmm… a vomrdals – “ Nějak mi nedocházelo, proč se z ničeho nic zarazil. „Co je s ní teď?“ vykřikl.

„No, teď je v bezvědomí. Omdlela. Hele – “

„Volej záchranku! Hned! Počkej! Kde seš?! Za chvilku tam budu.“

 

Skoro mě urazilo, jak brzy mě policie přestala podezírat.

Záchranku zavolal brácha, poldové jí jeli v závěsu. Chtěl jsem jet do nemocnice s Janou, ale než jsem se vzpamatoval, vezli mě chlupatý.

Dvě hodiny mě dusili, vzali si vzorek DNA, nakonec odešli, a když se vrátili, byl jsem volný. Prý si promluvili s ostatními z vesnice a došli názoru, že jsem jí nemohl nic udělat (protože ona umí karate a jednou zbila patnáctiletého spratka – co předtím zbil mě. To bylo sakra před rokem! Dneska bych ho už určitě zvládl!)

Tak že pěkně děkuju.

 

Videokameru zabavila policie, moc dlouho ale v utajení nevydržela. O dva dny později se zprávy o znásilnění a jednorožci objevily snad ve všech novinách, nahrávku večer vysílaly zprávy všech kanálů.

Video bylo krátké, sotva půldruhé minuty. Hned na jeho začátku všechny omráčil pohled na bělouše s rohem dlouhým jako mužská paže. Kolem sebe emanoval jakousi stříbrnou auru; vypadal jak bílá žárovka.

Kameru držela Jana, jasně bylo slyšet, jak v posledním nádechu zadržela dech. Jednorožec zaržal a pohodil hlavou. Jana se k němu pomalu přibližovala, zatímco kamera poskakovala všude kolem, takže bylo dobře vidět, že se nachází uprostřed lesa. Asi na půl vteřiny skočil do záběru velký kámen. Indicie nic moc, ale stejně jsem to místo okamžitě poznal; když jsem byl malý, s partou jsme se snažili postavit si tam „klubovnu“.

Jana zatím tiše blekotala každou uklidňující kravinu, která ji napadla; někdy se divím, jak to že slova „Hodnej pokémon“ zvířata spíš nenaštvou. Nakonec došla až k jednorožci; kamera sledovala pomalu se natahující, třesoucí se ruku. Konečně se dotkla koňské hřívy. Pohladila ji…

Pak jsem se rozesmál jako idiot, protože mi došlo, že Jana musí být ještě panna.

 

Videonahrávka končila hned vzápětí; poslední záběr mířil na Janiny nohy – bosé nohy – a pak konec. Co se dělo dál, nikdo netušil. Jana odmítala mluvit. Byla umístěna do psychiatrické péče, policie zpovídala veškeré její okolí, rodinu a kamarády, ale nic se od nich nedozvěděla.

Mně nastala zlatá léta. Holky se bály chodit sami domů, když se kolem potuloval „úchyl“, a tak jsem co večer nějakou doprovázel. Tohle privilegium jsem navíc měl jenom já, protože podle poslední teorie Jana se svými kamarády zosnovala podvodnou videonahrávku (obdobný fake, jaký se už párkrát objevil u Loch Ness), a právě ti kamarádi ji znásilnili. Jana kamarádila s celou Sázavou. Já jediný jsem byl už prověřený, a tak mě najednou zbožňovaly všechny holky…

Videonahrávka byla samozřejmě podrobena odbornému rozboru. Žádné speciální efekty do ní ale přidávány nebyly, objevila se tedy otázka, jak byl vytvořen onen jednorožec. Místním koňákům začalo peklo.

Sázava se pak stala úlem novinářů, detektivů, čumilů, lovců senzací a zoologů. Bráno s nadhledem, byla to veselá doba.

 

Po měsíci zájem opadl. Když ani nekonečné rojnice a průzkumy lesa nepomohly, byli si všichni jistí, že nahrávka je podvrh. Jana byla konečně propuštěna do domácí péče, psychiatr za ní chodil každý den. Nepřejímala žádné návštěvy, ani mě. Zato se mi dostalo vřelého objetí od její matky, otce a babičky, včetně vřelých díků a nekonečné vděčnosti, a rozbitého nosu od jejího bráchy, včetně ujištění, že jsem perverzní úchyl a jestli jsem se jenom dotkl jeho sestřičky, zabije mě.

Má návštěva Jany byl stejně jenom zastírací manévr. Šlo mi o její pramáti. Bylo mi jasný, že okultismus, bylinky a pověsti milující Bláznivá Blažková – jak byla známá po celé Sázavě –, neřekne policii nic, ale ostatním všechno.

Bláznivá Blažková byla celkově takovou Sázavskou figurkou. Jako mladá prý byla kočka, kterou chtěl každý a nedostal žádný. Jednou do města přijel milionář, 97 let, a druhý den už se brali. Zemřel o svatební noci a ona zdědila veškerý jeho majetek. Všechno prodala, peníze zahrabala u sebe na zahradě, a tak jí komunistický režim nemohl nic vzít.

No a zbytek svého života už byla sjetá na houbičkách (říká se, že i na radnici byla tak mimo, že svatební pusu dala místo novomanželi svému oddávajícímu), které si sama nasbírala. Jediná Sázavská hippiesačka a čarodějka, jak sebe sama titulovala.

Ve zkratce, jestli tu někdo měl něco vědět o jednorožcích, tak ona.

 

„Co vím o jednorožcích? Nosej štěstí, to o nich vím. A taky vím, že sem tu objevujou každých padesát let.“

„A řekla jste to Janě.“

„Jasně, že sem jí to řekla. Jenom nechápu, proč s sebou ta káča táhla kameru.“

Ticho.

„Nosej štěstí… Janě moc štěstí očividně nepřinesli.“

„Ale naopak, chlapče. Naopak.“

 

„Hele, kluku,“ chlapík, co na mě volal, mi silně připomínal Rumcajse. „Hele, chceš si vydělat?“

„Hmm?“

„Pověz mi, která holka tady ze vsi je ještě panna.“

„Moje mladší ségra, je jí deset let.“

„Hergot ne, já myslím holku mezi patnácti a osmnácti.“

„Kolik?“

„Stovku.“

„Ne. Vezmete mě s sebou.“

„Co to meleš, kam bysme tě brali?“

„Na lov. Myslim na lov toho jednorožce.“

„Proč si myslíš, že jdu lovit jednorožce?“

„Protože sháníte pannu.“

 

„Pauza,“ zavelel Rumcajs a otočil se ke kolegovi ze ZOO. „už toho zatracený hajzla hledáme pět hodin. Ty,“ kývl na mě, „fak si seš jistej, že je tvoje ségra panna?“

„Jo, sakra, snad ji znám. Hele, nemůžem přece vědět, že to bude fungovat, panna nepanna. Třeba jsme u ní moc blízko.“

„Jsme tak daleko, jak to de, abychom ji neztratili.“

„No jo. Hele, půjdu na chvíli za ní, ok?“

„Jo.“

„Hele, už mě to neba,“ houkla na mě Kateřina, sotva jsem se přiblížil. „Už se tu cajdám moc dlouho.“

„Máš mp3.“

„Stejně je to nuda.“

„Hele, dostaneš za to pět tisíc.“

„Jináč bych tu taky nebyla. Hele, proč si vlastně myslíte, že by měl jednorožec přijít zrovna za mnou?“

„Protože seš panna,“ houkl jsem.

Vypadala zaraženě. Nadzvedla obočí, usmála se. „Nejsem,“ řekla.

„Cože?“

„Povidám, že nejsem. Kdyby ses mě zeptal předem, tak bych ti to řekla.“

„Vždyť - vždyť ti je patnáct!“

„No… no a?“

„Kdysi sakra – “

Pokrčila rameny. „Nic ti po tom není, ale před půl rokem. Poprvé.“

„Kurva, vždyť to ti bylo čtrnáct.“

„Hmm… no a?“

„Ale tos… kde… kdy… s kým…?“

„S Nikim. A s Marií.“

„S Nikim?“

S debilem Nikim? To ne, no to snad ne! Moje ségra… kurva! Čtrnáct! Pod zákonem!

No a? řekla by.

No kurva! Jako ne že by byla kurva… ale hovno…

„Nechodila si od té doby s pěti dalšími?“

„No.“

„A s každým si to – “

„Hele, nejseš ňákej zvědavej?“

„Tak jak?!“

„Jo, s každým jsem píchala, šťastnej? A vlastně jich bylo sedm.“

Kurva!

Kurva, má ségra je kurva! A já –

Kurva!

„Hele, brácha, já – “

„Nemluv na mě.“

„Podívej, já – “

„Povidám, nemluv na mě! Já – já – já musím na záchod.“

Našel jsem si místo stranou kurvy i lovců. Padesát kroků, přesně, musel jsem je počítat, protože jinak bych myslel na to, že zatímco moje sestra je kurva, já jsem –

Kurva!

Jak jsem močil, konečně jsem si uvědomil, v jakým jsem vlastně průseru.

No co, říkal jsem si, prostě budeme chodit lesem do půlnoci, a pak půjdem domů. Rumcajs a ten druhej se nemusí dozvědět, že Katka už –

Teda pokud jim je už nekouří, kurva blbá, a –

V tom jsem si uvědomil, že strom, na nějž močím, září jak pod halogenkou. Jen jsem se bál, aby těm kreténům nedošlo, co to vlastně znamená.

 

Ještě s rozepnutým puntem jsem se otočil – a padla mi čelist.

Stál tam a blýskal se jak jižanská prdel, kůň vhodný i pro Caesara mi rohem ryl do čela tečku a já ani nedýchal. Zmocnila se mě posvátná úcta, bezbřehé štěstí a spousta dalších kokotin. Když jednorožec sklonil hlavu, natáhl jsem ruku a pohladil ho po hřívě. Přistoupil jsem blíž.

„Čau, krasavče…“ uklouzlo mi. „Prý nosíš štěstí…“

„Moc rád,“ zavrkal na mě a pak se stalo něco strašného.

 

Lesem se nesl můj křik.

 

„To zkurvený hovado!“ kopal jsem do ležícího vraníka. „Debilní prase! Úchyle teplouškej!“

„Přestaň do něj kopat, víš, jakou má cenu?“

„Klidně ti za každý kopnutí zaplatím.“

„Deset tisíc.“

„Co?“

„Deset tisíc za kopanec. Jestli teda chceš.“

Zatím za mnou burácel Katčin řehot.

„Ha, ha, velká prdel,“ otočil jsem se k ní, připraven ji přinejmenším zabít.

„Kdybys viděl,“ snažila se ovládnout bránici, „kdybys jen viděl, jak to do tebe ten kůň hustil… Klacek jako moje noha, kopyta na tvejch ramenou, nátura Energizer králíčka, dával ti to jak zbíječka!“

„Myslíš, že to nevím? Je to kurva moje prdel!“ Mám pocit, že si tejden nesednu.

„Brácha, ty seš takovej ocas!“

Dala se přede mnou na útěk; měla štěstí, Rumcajsův kumpán mě zarazil. „Hej, uklidni se. Alespoň se vysvětlila záhada Sázavského násilníka. Hele, jestli chceš, můžeš do něj střelit ještě jednu uspávací šipku.“

Jo, toho chlapa jsem měl rád.

 

Myslel jsem, že se mi bude smát celá Sázava, ale nebylo tomu tak. Smála se mi celá republika. Nějak to prostě prosáklo ven. Nemám tušení jak, ale preventivně nesnáším svoji sestru. Mimochodem, za prachy, co si vydělala, si koupila dvoje boty a čtvery plesové šaty. Já samozřejmě nedostal nic.

Když jsem o dva dny později smutně (a za velkých bolestí) seděl na kraji lesa a rozjímal o svém neštěstí, někdo ke mně přistoupil. Byla to Jana.

„On tak nosí štěstí,“ zamumlala. „Řekla mi to babička.“

Objala mě a políbila na tvář, a jak jsme tam tak seděli, uvědomil jsem si, že z toho debilního jednorožce přece jen něco vytřískám.