Nejsem si jistý, jak tuhle povídku zařadit, i když bych ji možná rád nazýval mysteriózní. Podobně jako Lítice je to pointovka. Polovinu povídky jsem napsal u písničky Nas ne dagoniat. Hádejte proč :)

Jak ten blbej Forrest Gump

„Před osudem se nedá utéct. To on si vybírá nás.“

Neznámý

„Ty vole, vždyť ty seš jak ten blbej Forrest Gump.“

„Sotva přiběhnu a už chceš srát?“

„Ale počkej, hele, já neříkám blbej jak ten Forrest Gump – a to už byla solidní guma. Ale zato bohatá. Povidám, jak ten blbej Forrest Gump. Pořád jenom běháš. Jdem do školy a ty přibíháš. Zazvoní na přestávku a ty běháš, jdem do kina, a ty se na srazu objevíš zplavenej, odmítnem s tebou jít domů a ty zase běžíš. Proč, proboha, to tě to tak bere? Vždyť ani neběháš závodně. A moh bys. Proč sakra neběháš závodně?“

„Hmm… zas tak mě to nebere.“

„Tak proč furt běháš?“

„Za a, neběhám pořád. Tu přestávku sis vycucal z prstu. A do školy běhám jenom přes zimu, za tmy. A za b – jak jsi řekl, jsem jak ten blbej Forrest Gump. Já prostě běhám. Proč? Prostě abych běhal.“ Ale když mu to říkal, díval se kamsi do dálky.

●●●

Začalo to, když mu bylo osm let; na podzim, roku 1995.

Zdržel se s dětmi venku; už padla tma, když se vracel domů. Šel pozdě, čekal ho nářez, to věděl. Nebylo to poprvé. „Za každou minutu rána navíc,“ říkávalo se u nich doma, a tak pospíchal. Proto, a jenom proto, to vzal zkratkou kolem kostela.

Nebylo tu méně lamp než jinde ve městě, ale mnoho z nich nefungovalo. Kostel se nad ním tyčil jako černý hrad zlého černokněžníka a ulička před ním zírala jako pusa obra lidojeda. Forrest – tehdy ještě Tom – zastavil. Hrdlo se mu sevřelo. Studený vítr hnal listí skrz liduprázdnou ulici. Uvědomil si, že se třese. Zimou to nebylo. Nechtělo se mu tam, najednou mu bylo stejně úzko jako tehdy, když ho babička vzala na hřbitov, aby pozdravil dědu. Tehdy se rozplakal a i teď měl slzy na krajíčku. Celý nerozhodný, zoufale stepoval v posledním jezírku světla a bál se vkročit do tmy před sebou. Ale hodinky na jeho zápěstí dál neúprosně tikaly a vařečka se koulela ve své poličce, kam na ni zatím nedosáhl.

Znovu se podíval do tmy a vařečka ho úplně přestala zajímat.

Jdu zpátky, rozhodl se – když tu mu v hlavě zazněl hlásek jeho starší sestry: „Srábek, srábek. V noci se bojí zavírat dveře od pokoje. Bububu, nech otevřeno, jináč si pro tebe přijdou strašidla.“

Já nejsem srábek!

Otočil se.

Já jsem Old Shaterhand, řekl si, ačkoliv už brzy na tu přezdívku zapomene. Jsem Old Shaterhand a když mě něco bude chtít přepadnout, nechám promluvit svoji kouzelnou pušku, naznačil výstřel z dlouhé hlavně dvou ukazováků. Zasmál se a vyrazil.

Po třech krocích (a oknu tmy kostelní zákristie) se radši rozeběhl.

Kdyby se nic nestalo, vysmál by se sám sobě za těch pár vteřin strachu, než zahnul na Bednářovu ulici k nejbližšímu světelnému kolu vysokých pouličních lamp, vysmál by se sám sobě a byl by rád, že běhá tak rychle.

Takhle mu malé srdíčko bilo až v krku, když jeho trpasličí nohy pleskaly na dlažbě jako plácačky na mouchy, a byl si naprosto jist, že za jeho zády přece nemůže skákat ten zlej pes, kterého zahlédl před pěti dny, když se ve dvě ráno v obýváku potají díval na televizi (jenom chvilku, protože po pěti minutách Kingova Cuja měl zaděláno na noční můry na pár týdnů dopředu). Ohlédnout se ale neodvažoval. A když už skoro zahýbal za roh k elektrickému plamenu uprostřed temnoty, ulevilo se mu.

Pak zahnul – a bestie otevřela oči a ty oči plály jako oči smrti, vrhly se na něj jako ten zlej pes, a pak už Forrest jenom slyšel vlastní křik a cítil bolest, strašnou bolest jako nikdy v životě.

●●●

„Mám vlastně štěstí,“ řekla Zuzka Forrestovi.

„Jak to?“

„Že se mnou jdeš domů. Nikdy nikoho nedoprovázíš, vždycky musí někdo chodit s tebou.“

Jo, to byla pravda. „To vůbec není pravda.“ Ale s ní šel, protože Zuzka byla vážně kost. A když mu večer po tanečních svěřila, že její kamarád už zmizel a že nerada chodí sama domů, nabídl se, že ji doprovodí. Pomalu toho začínal litovat.

„Řekni mi něco o sobě. Pořád musím mluvit jenom já.“

„Rád tě poslouchám.“

„No jo, jenže s takovouhle budeš za chvíli vědět i PIN mého mobilu.“ 4231, zmínila se o něm před několika minutami. „Tak teď mi něco pověz ty.“

„A co bys chtěla vědět?“

Zamyslela se. „Pavel mi o tobě kdysi něco vyprávěl.“ Žvanil jeden blbej. „Prý tě, když jsi byl malej, našli na ulici v bezvědomí.“

„Jo,“ zachraptěl Forrest po chvíli. Ani nevěděl, proč jí to říká. Snad že byla tak zatraceně hezká. „Jo, našel mě jeden starej pán, co šel na večerní procházku,“ a zaslechl můj křik, ale nač to s tou upřímností přehánět? „Probudil mě a zjistil, že jsem v šoku. Alespoň tak mi to později říkali. Já si na to vlastně moc nepamatuju.“ Oči jí skoro zářily zvědavostí, ačkoliv se snažila tvářit soustrastně. Radši odvrátil tvář. „Vydoloval ze mě, kde bydlím a odvedl mě k rodičům. A ti mě vzali do nemocnice.“

„No… a…?

„No a nic. Zjistili, že mi nic není.“

„Tak proč jsi omdlel?“

Proč…?

Kvůli dvěma umrlčím hranicím, které se mi propálily až kamsi za hranice mozku. Kvůli dvěma planoucím očím, které mě od té doby nechtějí opustit. Kvůli dvěma očím bestie, které mě navštěvují vždy za tmy, v osamění, dvě oči, které se na mě usmívají ze skříně, ať už je zavřená, či otevřená. Pokaždé jako by v ní kdosi rožnul celý les žárovek; rozzáří se pak, jako by byla ze zlata. Ta bestie mě neopouští. Ještě pořád je se mnou…

„Jak to mám vědět? Byl jsem dítě. Prostě se mi zatočila hlava a už jsem o sobě nevěděl. Další dva měsíce jsem pomalu nemohl z domu. To bylo strašný.“ Ale vůbec by mu to nevadilo – nebýt jeho skříně.

„Tak proč jsi – “

„Kde to vlastně bydlíš?“

„No, vlastně přímo tady.“

„Aha. Tak se měj. Zítra ve škole.“

Skoro od ní utekl, měl dost jejích všetečných dotazů.

Sotva jí byl z dohledu, zastavil se. Zavřel oči. Vítr mu pohazoval vlasy, o nohy se otíralo poletující listí. Psal se podzim roku 2003 a život páchl výfukovými plyny.

Normálně by se Forrest už rozeběhl; dříve začínal sprintovat hned, jak ho opustili kamarádi, ale to byl potom, když ho bestie dostihla, hrozně unavený. Později začínal klusem, a teprve, když se objevila, nabral rychlost. Stejně jí nikdy neutekl. Nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy.

Věděl, že se ukáže i dnes. Když osaměl a padla tma, vždycky se ukázala. Místo, kde stál, si nevybral náhodně. Zastavil v proužku šera mezi dvěma lampami. Vždy přicházela, když stál ve tmě. Vždy přicházela, když ji neviděl. Vlastně spíš nemohl vidět. Určitě tomu tak bude i dnes. Proto měl zavřené oči.

Proč na ni vlastně čekám? Nikdy neuteču.

Ale pořád to zkouším. A pořád to budu zkoušet. Musím.

Zaútočí, teprve až otevřu oči, já vím. Už tu je. Ne že bych cítil její přítomnost, tušil cosi před sebou, ne že bych si třeba připadal jen trochu jinak. Pořád se mi klepou kolena, pořád svírám pěsti nervozitou… Ale už tu je, prostě to vím. A zaútočí, teprve až otevřu oči, protože ona to tak vždycky dělá a to, co dělá, se nemění.

A já je otevřu – teď!

●●●

Pohltí ho zlatá tma bestiina zraku. Forrest se vrhne na stranu.

Místem, kde stál ještě před půl vteřinou, se prořítí automobil.

●●●

Náraz, převalí se přes levé rameno a už se zvedá. Nohy v pohybu, vyrazí jak kulka, tohle je začátek…

●●●

Vřeštění brzd za zády…

… a strach, jenž ho svírá jako sova krysu…

…skluz smyku, bestie se otáčí…

… a srdce jako bicí; šílený bubeník co mu rozmlátí hruď…

… vrčení motoru…

… a šutr v krku, běh jak let lovícího ptáka…

… a hon začíná.

●●●

Forrest zahne a bestie za ním, je mnohem rychlejší než on, ale špatně manévruje, jako by byla opilá. Stejně je ve výhodě.

Forrest přeskočí živý plot a bestie jej prorazí, chová se jako tank. Skok zpátky, před ním řada parkujících aut, prvnímu vyskočí na střechu. Jako by mlátil kladivem do plechového plátu, když jim přebíhá po kapotách. Kterési z aut spustilo alarm, Forrest to skoro nevnímá. Od úst mu odletují sliny a záda skrápí pot, vítr ho bodá do tváře a kolem hlavy mu rozhání korunu vlasů černých jako pera krkavců. Nohy mu těžknou kameny únavy, s nimi přišla i bolest, radši se však stáhla se do pozadí jako vyděšená manželka před rozlíceným mužem; Forrest ji ignoruje. Žene se dál a sere na všechno. Tam, po levici, se prohnal jeho fantóm, nesmiřitelná bestie. Poznal ji, když mu bylo osm let, a od té doby ho neopustila. Zkusil už všechno, hypnózu, kostel, postel, doktora, Alláha i Dalajlámu, všechno bylo k hovnu. Dál burácel motor, skřípaly brzy a kola se točila jak zmagořená centrifuga. Dál běhal o život a zas a znovu prohrával.

●●●

Čeká na něj na konci kolony, snaží se ho oslepit dálkáči. Forrest seskočí z aut daleko před ní a proběhne přes dětské hřiště. Motor znovu zaburácí, bestie se řítí přímo skrze dětské prolézačky. Jsou ohraničené plotem a za nimi je kopec, kam děcka v zimě chodí sáňkovat.

Ještě kousek, ještě pár metrů…

Bestiin dech mu ovane paty, když skočí. Přenese se přes plot, na srázu málem ztratí vládu nad svým tělem, přibrzdí, vzápětí ještě zrychlí a šutry mu odletují od chodidel, jak se řítí po hnědozeleném kopci udupané trávy. Sem za ním bestie nemůže, nezvládla by jízdu v takovém převýšení.

Kdysi si myslel, že bestie dokáže všechno. Ale i ona má své limity. Bude to za ním muset vzít oklikou, to dá Forrestovi trochu času. Aspoň v to doufal.

●●●

Pod srázem ho čeká zase silnice. Ani když jí dosáhne, nezpomalí, ač se to zdá být už skoro nemožné. Zpocený obličej mu v nočním pološeru pouličních lamp skoro září; Forrest funí jako rozběsněný býk, a přesto nezpomaluje. Je zatraceně rychlý, má stovku za jedenáct vteřin, čtyřstovku za padesát a patnácti za 5 minut. To není špatný na někoho jeho věku. Mohl by běhat závodně, ale nikdy po tom netoužil. Je Forrest Gump a všechno je dobrý, jenom dokud běží, dokud běží, dokud běží… nohy jakoby plné dělových koulí a cípy saka vlající za zády, bílá košile prosvětluje tmu a tvář mu září jako žhnoucí konec cigarety. Tohle je hon, běh o život a dlouhej sprint, on je Forrest Gump a zrovna teď má svůj den. Protože poprvé nad bestií vyhrává.

Ztratí se ve změti uliček, které vládnou této čtvrti. Domů to má už jen čtyři minuty, už skoro cítí svoje vítězství a jeho sladká chuť mu stoupá do hlavy jak alkohol.

Pak další krok, vstup na křižovatku, a je mu hovno platné, že ze své opatrnosti neslevil úplně a držel se vprostřed vozovky, slevil z ní až moc… a jedna z lamp v ulici je prasklá a z lůně tmy u její paty vytrysknou plameny

– a to už se mu oči bestie zase vpíjejí až do mozku, až kamsi do týla, už zase prohrál, ví to, ví, už se na něj znovu vrhne jako vlk na jelena a už zase přijde náraz.

Ale tentokrát, poprvé, se mu zdá, že skrze světlomety něco zahlédne. Že zahlédne muže za volantem, jak se naklání ke spolujezdci. A ten muž se mu zdá povědomý…

Pak už tu je směska známých bolestí, rozlámaných rukou, nohou, žeber, obratlů, zpřelámaná páteř, rozdrcená lebka, vyražené oči, zuby, všude krev, vždycky má pocit, že je všude krev, a ani neví, jaká zranění má dneska. Jedno z nich to bude. Zase ten pocit, jako že letí, strašně rychle a přitom strašně pomalu, hlavně ale vysoko a daleko. Bestiin motor utichl a do noci zní jenom to zvláštní zvonění, jako když točíte mincí na stole. Zní pokaždé, když letí. Netuší, co to může být. Ví, že let je jenom iluze, že ho žádné auto neodhodilo na metry dozadu, ani nemrštilo přes kapotu, že vlastně jenom padne na zem, jako kdyby jen zakopl nebo mu podjela noha na náledí, že se sesune jako pytel brambor. Je to stejné, vždycky je to stejné.

Nikdy nepozná značku auta, jméno bestie.

Nikdy nepotká živou duši, ne od začátku honu až do jeho konce, kdy je uloven.

Nikdy neuteče. Byly doby, kdy to ani nezkoušel. Kdy přijímal UFO světla ve své skříní a její řvaní ve svých snech, kdy plakal, aby nemusel chodit sám, a když přece jenom musel, prostě stál a ronil slzy a čekal, až ho světla oslepí a přijde bolest. A později zase začal bojovat, utíkat svému nepříteli. A pak ho zase stoicky přijímal. Pak zase bojoval. A pak se zase vzdával.

Říkal si, proč se vlastně rvát? Má to smysl? A to bylo ono, právě proto se rval. Vždycky věřil, že to nějaký skrytý smysl má. Že bude k něčemu dobré, pokud jednou zvítězí.

Nikdy nezjistil, proč se bestie objevila a proč mu nedává pokoj. Proč právě já? říkal si a farář mu kdysi vysvětlil, že takhle se ptát nemá cenu. Bůh tě zkouší, říkal a Forrest odpověděl, že si bůh s takovými zkouškami může vylízat prdel, že mu o ně nikdo nestojí.

Nakonec ho bestie vždycky srazila a bez hluku zmizela ve tmě, jak?, to přes clonu bolesti nikdy neviděl. Za tu dobu si už na bolest zvykl, její práh posunul až na absolutní mez, ale některým věcem prostě nelze vzdorovat bez křiku. I tentokrát řval. Řval jako dítě a po tvářích mu tekly slzy.

Kdesi nad ním se otevřelo okno, jakási žena vyhlédla ven. Ptala se, co se děje, jestli je všechno v pořádku a jestli nemá volat záchranku. Nedokázal jí odpovědět; ještě bojoval s pocitem, že leží v tratolišti krve. Než se dokázal vzchopit, žena zmizela v domě, snad se šla podívat, co se dole děje, anebo hůř šla doopravdy volat 155.

Zvedl se na nohy a poklusem se vytratil. Nechtěl nikomu cokoliv vysvětlovat. Bolest už odezněla a on byl fyzicky naprosto v pořádku. A vlastně už i trochu klidnější. Věděl, že dneska se bestie už neukáže.

●●●

Nakonec našel způsob, jak s bestií bojovat. Pořídil si vlastní. A ona ho přestala pronásledovat. V osmnácti, kdy si udělal řidičák, se objevila naposledy. Zmizela ze skříně, ze snů i ze života.

Zpočátku tomu nemohl uvěřit. Když se ale ani po desáté provokaci neukázala, propadl euforii. Oslavoval celé dny.

Přešla devatenáctka, dvacítka a jednadvacítka. Ve dvaadvaceti si pořídil vlastní auto.

Pak přišel listopad, rok dvacátý třetí. Na víkend se vrátil ze studií do rodného města. Padla tma a on mířil k autu, aby se stavil za kamarády z jiné obce. Procházel mezi garážemi, zkratkou. Nebyla tu světla, tma ho objímala jako milenka. Při dalším kroku mu pod nohou zapraskalo drobné kamení – a po levici se otevřela dvě veliká oka.

Zářila jako slunce, probodla mu tělo; motor zachraplal, Forrest si rukou zastínil oči – a strnul. Všechny ty uplynulé roky se mu vrátily v jediném direktu, který ho málem poslal do kolen, vlny strachu se na něj navalily jako Rudé moře na Egypťany. Bylo to zpátky, jeho noční můra, jeho prokletí! Už napořád! Nikdy neuteče, vždycky ho bude pronásledovat, dokud z toho nezešílí – nebo dokud mu jednou skutečně nerozláme kosti.

„Tak uhneš mi konečně z cesty?!“ vykřikl kdosi a Forrest se probral. Otřásl se, vzápětí mu všechno došlo. Žádná bestie, obyčejné auto, jenom blbá náhoda! Je pryč, je pryč, je pryč, navždycky, ano! Euforie jím cloumala jako vichřice mladým stromkem, málem začal tančit. „Tak co bude, ty idiote!“

„Jo! Promiňte, už du,“ doslova odbaletil.

Ke kamarádům se už nedostal. Zapadnul do nejbližšího baru a ze samého štěstí si nabalil první holku, na kterou narazil. Opil ji a přiopil i sebe. Pár piv, to zvládnu, říkal si, když ho požádala o odvoz, protože bydlela v jedné z blízkých vesnic. Oba mysleli na jediné. V autě to jde taky.

Hned jak vyjel, zahájila osahávání. Sotva opustili město, začal ji líbat a dál točil volantem. Provoz skoro žádný, nic se přece nemohlo stát. Vůbec nic se nemohlo stát …

Jak byla opilá, přišlo jí vtipné, že ho škádlí a vypíná mu světla, Forrestovo auto blikalo jak alarm. Pak přejel kopec, zrovna s vypnutými světly. Šáhla mu mezi nohy a on přidupl plyn až k podlaze. Nevšiml si zatáčky.

Auto vyletělo z vozovky jako v akčním filmu, přeneslo se přes nevelký příkop, mezi dvěma stromy na louku.

„Do prdele!“ zařval Forrest, dupnul na brzdu a současně zapnul světla. V ten okamžik do něčeho narazil.

A pak už se jenom díval, jak ten chlap – ten chlap, kterého srazil, ten který stál na louce, ačkoliv by tu neměl co dělat – letí do dálky jako odkopnutý míč, viděl, jak dopadá a kutálí se pryč ze záře světlometů a že je jaksi prapodivně poskládaný, a uši mu drásal křik, to ječela jeho spolujezdkyně, a ječela ta žena, co stála venku s oním mužem, a o kapotu

… o kapotu mu zazvonil zásnubní prstýnek. Jak mince, když jí točíte na stole.