Nekřičel jenom proto, že by nemohl být s ní. Netříštil věci jenom proto, že by ji to vyděsilo. Neplakal, protože by to bylo patetické.
Uprostřed těla mu implodovalo srdce. Zanechalo bublinu a ta bublina byla horší než nějaké závaží, protože byla prázdná a pořád se zvětšovala a tížila a drtila.
Nedokázal nic, hloupá paralýza, měl strach, že jakékoliv rozhodnutí by převážilo těžiště jeho stěží klidného stavu do nečekané strany. Nedokázal mluvit – každé slovo mělo zpětné háčky a trhalo mu krk na kusy.
Ze své podstaty to bylo jednoduché. Život nebo smrt. Jak prosté rozhodnutí. A celé jenom na ní, i když to se nesmí dozvědět.
Ve srovnání k nekonečnému vesmíru je to naprosto banální. Život, smrt, bolest, utrpení… na ničem z toho nezáleží. Nezáleží na ničem.
