Začínám být unavený...
Z toho, že už dva týdny spím maxilmálně šest hodin denně a spíš míň a když se rozhodnu vyspat se pořádně, nemůžu usnout.
Z pocitu, že mě ostatní jenom zneužívají a já se zneužívat nechám.
Z toho, že já zneužívám ostatní, i když se snažím to nedělat. Z vlastní ambivalentní povahy dobráka a zmetka.
Z pocitu - anebo faktu? - že všechno to, co dělám, je naprosto zbytečné. A vítr to rozfouká jako chmýří pampelišky, které bude sněžit celé dlouhé dny na opilce v Litovanech. A já toho budu litovat.
Ze sexu. Z jeho nezbytnosti a z jeho přítomnosti a z jeho odpornosti a z jeho slasti.
Z jara. Z bouřících se hormonů a ze všech supešťastných párů a z platonických lásek a z můz a ze své neschopnosti a ze skutečného života.
Prosím, dejte mi podzim. Je plný barev a melancholie a je tak upřímný, že není třeba masek.
Masky - dělám se tím, co nenávidím, ale jejich absence je nepřijatelná. A přesto se modlím za upřímný svět, v němž se nemusít hrát maškarády. Protože v té krutosti já vidím jemnocit.
