Pic is from here
Větrný mlýn. Hřbitov duší se změnil v hřbitov kostí.
Víly se rozhodly, že peníze jsou důležitější než ony, a upsaly duše ďáblu. Sebevrazi – samy si na sebe upletly oprátku, ale vinit z toho budou svět.
Teď je mlýn horou, z které vytryskla láva. K zemi se snáší popel a v jeho stínu leží postavy.
Poklekám k první z nich, s vlasy upletenými z falešného ohně. Sotva se jí dotknu, začne se pohybovat, ovíjet mi jazyk kolem krku, hladit mě nohama, tančit mi v náručí. Odstrkuji ji – je omámená, pořádně neví, co dělá.
„Co se tady stalo?“ zeptám se jí.
„Já už neměla žádný čas,“ zašeptá, hlas má plačtivý a hrubý. „Neměla jsem žádný čas, ale oni ho po mě pořád chtěli a já, já už nevěděla, co dělat. Nechtěla jsem přestávat se studiem, dokud tě neorazítkují slovem megera, tak nejsi přece nic. Tak jsem šla sem. Přece jsem nemohla jí ke Zlatým obloukům, nebo na Posluhovačku. To dělaj jenom zoufalci.“
To dělaj jenom zoufalci.
Ani nebyla moc pěkná, jenom zničená; vypadala na třicet, i když jí mohlo být tak o dekádu míň.
„To není to, na co jsem se ptal,“ vysvětlil jsem. „Chci vědět, co se stalo teď. Jak to že je celý Mlýn srovnaný se zemí?“
„Já nevím. Já nevím, já nevím, já nevím…“
Pohladil jsem plameny. „V pořádku, uklidni se. Pojď sem,“ objal jsem ji. Zase po mě začala přejíždět jazyky, takže jsem ji od sebe odtáhnul. „A teďka mi řekni, co je to poslední, na co si pamatuješ? Co se tady dělo?“
„Já…“ zavřela oči, „zrovna jsem vyšla z pokoje a podívala se z balkónu dolů… do předsíně vcházel nějaký podivín. Vysoký a bílý. Každý se mu vyhýbal. Ten divnouš se ptal, kde je Pastevec, a když mu Gorila u dveří neodpověděla, popadl ji a roztrhl ji ve dví. Jen tak, jako müsli tyčinku.“
„A potom?“ povzbudím ji.
„No tak, nech toho,“ začne se ke mně lísat. „Zajímá tě nějakej úchylnej podivín, nebo já…“
Zarazím ji. „Co se dělo dál?“ zopakuji.
Zlostně se ode mě odtrhne. „Jak chceš, idiote. Určitě seš taky ňákej úchyl, co mě chce jenom ojet, že jo! Tak jdi do háje.“ Zlostně se otočí a začne se plazit pryč – plazit, protože kotník má zlomený.
Mlčím a čekám. S hysterkami už jsem zkušenost udělal – nejdůležitější je mlčet a čekat.
Když vidí, že její výstup nepřinesl požadovaný účinek, vrátí se ke mně. Potřebuje pozornost.
„Copak ty mě nechceš?“ zavrká a sklouzne mi dlaní po noze.
Správně, nechci. „Na tohle nemáme čas, já – “
Vrhne se mi kolem krku a v ten okamžik se pod námi propadne podlaha. Padám dírou a kolem mě prší gauče, kyvadlové hodiny, králíci a klobouky.
Dopadnu na trampolínu a zhoupnu se a pak mě něco pohřbí pod sebou. Je to víla. Zavalí mě svým měkkým tělem a znovu se po mě začne sápat.
„No taaak,“ šeptá mi do ucha, „no tak, budu něžná. Je to jenom láska, nic závazného.
Sklouzává mi jazykem ke kalhotám, sundává je ze mě a mé tělo si dělá, co chce, hlava ani srdce do toho nemají co mluvit. Když na mě nasedá, připadám si tak podivně, možná vzrušený, ale ve skutečnosti bez zájmu.
O nic přece nejde. Jenom o lásku.
Pak už na mě rajtuje jak Eva z Ráje, s neforemným tělem, špatně tvarovaným, ale pořád jsou to tvary, přejíždí po mě jazyky a já – já přejíždím po ní.
Strhávám ji pod sebe, svazuji ji, už není žádné předtím ani potom, není sopka ani mlýn. Jenom ty šípy pořád bodají – a ona sténá.
Když je po všem, ještě spokojeně vrní a chce se ke mně tulit, ale ve mně není touha, jenom hnus. Mám chuť jí od sebe odstrčit a ještě do ní kopnout. Na tváři mi hraje znechucený úšklebek.
Láska. Láska. Láska. Co všechno jsem pro ni schopný udělat? Je to tak zbytečné, chvilková extáze a jinak nic. Vypuštění vnitřního tlaku. Ale copak mě někam posouvá? Taková láska je zbytečná! Není výrazem splynutí, sdílení, ani čistoty, je jejich pravým opakem! Absolutním vyjádřením narcistní sobeckosti! Možná mě zajímá, jak se druhý cítí, ale jenom proto, že chci v jeho očích vypadat co nejlépe.
Chtít být lepší než ostatní, které kdy měla. Ale kdybych nebyl, co na tom záleží? Je to přece víla. S takovými, jako jsi ty, muži vypouští vnitřní tlak a pak je zmačkají a zahodí.
„Hej, kam jako jdeš?“ okřikne mě.
„Musím jít,“ odvětím.
„To tu se mnou jako nezůstaneš?“
„Mám práci.“
„Jakou práci?“
„Musím se zbavit pár věcí.“
„A to se jich jako nemůžeš zbavit potom?“
„Ne.“
„No tak si jdi. Jdi si, že jo. Se mnou je to tak vždycky – jenom mě svedou a pak mě opustí. No tak jdi, že jo.“
„Já tě svedl?“ podivím se.
„A ne-e snad?“ oboří se na mě.
Promnu si oči. Nemělo by smysl se hádat. „Musím jít,“ zopakuji.
„Hej – přijdeš za mnou zase?“ najednou zní smutně.
Pokrčím ramen: „Jestli chceš,“ odtuším po chvíli.
„To víš, že chci,“ řekne a začne se po mě natahovat. Vytuším nebezpečí a rychle začnu couvat:
„Musím jít,“ opakuji a utíkám pryč, z jedné ložnice do druhé. Všude leží trosky života a smrti, jako trojrozměrný kubistický obraz. Picasso by zářil. Jenom z té barvy se mi zvedá žaludek – moc smrdí.
Jeden z obrazů ještě není dokončený, ale stejně ho už pověsili na zeď. Přejdu až k němu a v polámané geometrii poznám holohlavého elfa s potetovaným břichem. Jenom to tetování nerozeznám, někdo ho rozrušil naostřeným trámem. Snad se majiteli nelíbilo.
„Pomoz mi,“ zašeptá.
„Řezníci už jsou na cestě,“ uklidním ho. „Co se tady stalo?“
Obraz se jenom zasměje a plivne na mě trochu barvy.
„Přišla holubička,“ zachraplá. „Chtěl… chtěl tu svoji kundu. Ale my – my ju neměli,“ rozchechtá se, rozkašlá, rozbublá… a pak se mu začnou oči točit v sloup.
Trošku obraz cvrknu do rámu, probere ho to. Jeho bolest ztvárnil malíř dokonale, je tak živoucí, živelná, skoro hmatatelná. Málem ji cítím taky. Nesnáším to. Probouzí ve mně závist.
Je na čase tu krásu trochu pokazit.
Vytáhnu z kabátce hvězdu a ulomím jí jeden paprsek. Obraz se na ni hladově zadívá. „Dej…“ marně po ní sáhne. „Dej!“ Dojdou mu síly a zjihne.
Přikročím k němu a pohladím ho po rtech. Hvězda se mu vpije do slin a rozpustí do životního oběhu. Obraz se zkroutí – oči mu vyletí do vesmíru, celý obraz se rozbublá, zkroutí a úsměv se rozšíří do širokého půlměsíce.
„Kde je víla teď?“ připomenu se.
„Kdo?“ nechápe obraz.
„Víla! Ta holčina, po které jde anděl!“
„Julietta? Je na útěku,“ zpívá obraz. „Igor ji pustil hned, jak našli Svatopluka a Přemysla. Už je mají červožrouti. A my věděli, že přijde, přijde, přijde!“
„Jak?“
„Zanechal nám vzkaz. Všechny pokoje vybarvil krví. Věděli jsme, že přijde, a tak jsme na něj nastražili past. Jenomže ta nesklapla. Všechny nás zabil. Jen Julietta utekla. Igor ji pustil. Nebyl to zlej chlap.“
„Kam šla?“
„Kdo ví, kdo jen ví.“
„A co anděl? Jde teď po ní?“
„Ne,“ řekne.
„Tak co dělá?“
„Stojí přímo za tebou.“
Prudce se obrátím, ale je už příliš pozdě. Vlasy vysokého bílého cizince se zvednou jako hladina v bouři, útroby mi vzplanou, vznesu se, a pak se země vrátí a já ležím v rubínech krvavého prachu.
„Proč ji chceš?“ zeptá se mě.
„Nechci,“ odmítnu jeho obvinění.
„Víš, že lhát je hřích?“
„Není.“
Škrabu se na nohy. V břiše se mi otvírá krvavá díra, ale už se začíná zacelovat.
„Stejně jako odporovat božímu sluhovi,“ pokračuje anděl umíněně.
„Kdo je ta dívka?“
„Je to moje žena.“
„Miluješ ji?“
„Ano.“
„Tak proč ji chceš zabít?“
„Protože mě podvedla.“
„Měla na vybranou?“
„Vždycky mohla umřít.“
„Takže bys ji radši viděl mrtvou, než aby ti zahýbala?“ nechápu.
„Ano.“
„Potom jsi zvrácený.
„Zvrácený je ten, kdo mi ji chce sebrat!“ zařve.
„Tak to budeme zvrácení oba,“ odtuším. V ten okamžik zaútočí…