Blíží se okamžik katarze. Konečné rozřešení, bude velkým podvodem, neboť nevyřeší nic. Jenom mě nechá zase napřímit záda a kráčet zpříma - v posledních dnech jsem na to nějak zapomněl.
Jsem s tím podvodem na sobě samém v celku smířený.
Odmítám vizi úsměvu na tváři a deště v srdci. Odmítám ideu srdcesmrti.
A objímám vizi běhu. Ne utěku. Běhu. Boje.
Začnu strhávat všechny své masky, jednu podruhé, až budu stát docela nahý před světem. A až urazím všechny, kteří mě snad můžou mít rádi, a budu dooprady sám - tehdy už tohodle blogu nebude zapotřebí. Neboť budu upřímný ke všem.
Každý člověk má nárok na bolest, každý má právo poprosit o pomoc, ale nikdo nemá právo očekávat, že ho lidé ponesou na svých zádech. Udělají to jenom hlupáci.
Děkuji Saxaně za ruku, které mi podala, a hlásím se k tomu, co řeklo Dítě - "Kdo si neřekne o pomoc, ten si pomoc nezaslouží."
Tohle jsem Já a za nic z toho, co dělám, se nestydím.
