Moc nemusím Jiřího Kulhánka. Jsou zábavné a je to brak. Kdysi jsem si říkal, že něco takového dokáže napsat každý.

Nedokáže. Můj pokus dopadl všelijak, asi nemám dostatečně smysl pro humor. Ale stejně vám chci povídku nabídnout - je brutální, je vulgární a místy je to docela i sranda.

Holka

 

„Ať je muž jak moc chce nebezpečný, nikdy nedokáže být nebezpečnější než žena. Právě proto, že žena nepoužívá mužských nástrojů násilí, ale právě mužů.“

 

Někteří lidé jsou vážně neodbytní. Například takoví ninjové. Nestačí, že je zabíjíte pět let, pořád mají pocit, že je k sobě zvete na návštěvu. Dokonce ani nemají tolik slušnosti, aby použili dveře, a radši skáčou okny. Poslední dva, co to zkusili, uvítal Filip se samopalem. Než dopadli na zem, byli jako řešeta. Než ale stačil vyměnit zásobníky, už jich měl v obýváku celé družstvo; dohromady patnáct, oblečení sice jako turisti, aby mezi lidmi nepoutali tolik pozornosti – ačkoliv vás by neupoutal Japonec v košili a šortkách, s foťákem kolem krku a katanou na zádech? –, ale jenom v tmavých barvách, aby snáze splynuli s tmou.

Automaty nepoužívaly. Bylo to proti jejich kodexu. To Filip sice kodex neměl, ale stejně nevěřil, že by je dokázal sejmout dřív než oni jeho. Odhodil samopal, zvedl ruce, složil je za hlavou - a v rukávu levičky nahmatal dálkový ovladač.

„Easy, boys,“ pousmál se. „Micasa sucasa.“

Velitel skupiny předstoupil a promluvil ve Filipově mateřštině, japonštině. Zase ty obvyklý řečičky: jsi proradný skunk, který podvedl své bratry, vykálel se na tradice a zvyky ninjutsu, zradil svůj klan a bla bla bla… Prostě mu pořád nebyli schopni odpustit, že od nich dezertoval. A těch pár dalších hříšků. Tahle litanie se mu ale hodila, měl čas se přesunout. Stačil malý kousek…

„Chceš k tomu něco říct?“ zeptal se ho velitel nakonec.

Filip mu odpověděl svým oblíbeným českým slůvkem, jedním z prvních, které se v této krásné zemi naučil:

„Nasrat!“ řekl, stiskl ovladač a vrhl se na zem.

Obranný systém jeho doupěte byl dokonalý. Půlvteřinová odezva, po jejímž uplynutí se na dvaadvaceti místech v sále zdánlivě odnikud vynoří kulometné hlavně a začnou štěkat svoji olověnou sonátu. Perfektní pokrytí, kulky se rozletí všude po místnosti. Jediným bezpečným místem byl metr čtvereční, na němž se teď v prenatální poloze choulil Filip. Echo superrychlé palby mu málem vykuchalo sluchovody. Tiskl si dlaně k uším tak silně, jako by chtěl povečeřet kaši z vlastního mozku. A jak okolí zaplnil kouř a hluk, neslyšel bolestné vytí, a jak v trpitelské křeči zavřel oči, neviděl stříkající krev a připadal si, jako by se ocitl uprostřed soustředných kruhů gigantických reprobeden z největší technoparty v Evropě.

Celé to trvalo možná tři minuty. Nakonec jeho obranný systém vyřadil sám sebe. Nebo mu došly náboje. Kolem bylo ticho, ale Filipovi hučelo v uších jak v lasturách. Tovární hala, již si Filip pronajal a v níž bydlel, vypadala jako by se tu prohnalo tornádo. Jen kdyby mu pod nohama nečvachtala rozlitá krev, rozsekané vnitřnosti, rozervané maso a roztříštěné kosti. Ve zdech se otvíraly díry jako mužské pěsti a k zemi se dosud snášely útržky oblečení.

Proto nebydlím v normálních domech, pomyslel si. Obyčejné domy by něco takového, jako kulometná salva, nevydržely. Tak si vybíral opuštěné skladiště, nepoužívané hangáry, sklepení a podobně.

Ještě jednou se rozhlédl kolem a naznal, že je na čase se přestěhovat.

++++

Stěhoval se často a většinou narychlo, všechny věci, které potřeboval, měl tedy sbaleny ve velké příruční tašce, kterou schovával za jedním z kulometů. Za dalším pak měl druhou tašku, mnohem těžší. Ta byla plná zbraní.

Zkontroloval si, že má peníze a doklady (falešné), naposledy se rozhlédl po svém nyní už bývalém domově, a sklepem sestoupil do podzemí. Byl přece v Praze, stověžaté matičce České republiky. Kanály se mohl dostat kamkoliv…

++++

S pistolí v jedné a baterkou v druhé ruce procházel kanály. Čekal, že se něco stane. Jedno co. Prostě něco. Kdyby se mu do zad zabořil nůž, as by ho to ani nepřekvapilo. Nestalo se ale nic a Filip tak po půldruhé hodině dorazil ke svému cíli.

Z podzemí vystoupil v opuštěném domě. V přízemí měl zaparkovanou starou škodu 105. Ne že by se bál, že mu ji někdo ukradne – byť ji měl mírně vylepšenou, navenek vypadala jako to nejhorší z nejhoršího – nechtěl ale pokaždé montovat nové pneumatiky. Filip po dobrém autě ani netoužil. Nefandil automobilový honičkám, ostatně ani rychlé jízdě.

Vhodil dovnitř zavazadla, zasedl za volant a vrazil. Byla krásná květnová noc, půl jedenácté podle Filipových hodinek, teplota neklesla pod patnáct stupňů a mírný větřík voněl květinami. Filip otevřel obě okýnka a čerstvý vzduch nabíral plnými doušky. V takových chvílích – po boji – si se zvýšenou intenzitou uvědomoval, jak je to vlastně krásné žít.

Zatím měl za sebou krásných dvacet sedm let. Už deset let byl na útěku. Do ČR přišel před rokem a půl. Zalíbilo se mu tu, navíc si rychle osvojil zdejší jazyk. Navíc si našel skvělou práci; dělal šéfkuchaře v jedné restauraci. Filip miloval vaření. Čím to sakra, že se mu to dneska muselo tak zkomplikovat?

++++

„Hele, šéfe, tohle byste měl vidět.“

Kuchtíkův hlas zněl natolik… ehm… nejistě?…, že se Filip Moršť, toho času pracující jako šéfkuchař v Pražském hostinci Zlatá labuť, skutečně odvrátil od připravované bujabézy.

„Co mám vidět?“ zeptal se. Měl silný, blíže neurčitelný přízvuk.

„Tohle.“

Kuchtík ukazoval ven na ulici, kam šel před chvílí vynést odpadky.

Filip vyšel ven a…

„Hele,“ otočil se zpátky ke kuchtíkovi, „Petře – seš Petr, že jo?“

„Pavel, šéfe.“

„Tak promiň. Jak je to slovo?“

„Jaké, šéfe?“

Vrhnul po něm dokonale otrávený pohled. „To kdybych já věděl, tak se tě neptám.“

„Potřeboval bych nějaké vodítko.“

„Vlugr… ne, jinak. Hr-hrubost?“

„Jako nějaká vulgarita?“

„Jo, přesně to.“

„Co třeba… do prdele?“

„Jó, proč ne.“ Znovu se podíval do ulice. „Do prdele,“ řekl.

Na ulici se válely husté kotouče mlhy. Na tom by snad ještě nebylo nic zvláštního, kdyby se nebarvily sytě do zelena jako rosničky.

„Šéfe?“

„Ano?“

„Zaběhla se tam Beatle.“

Bítl byla Filipova kočka.

„Do prdele! – Pavle?“

„Ano, šéfe?“

„Sekáček.“

Kuchtík zmizel vevnitř a za moment byl zase ve dveřích. Hodil Filipovi sekáček a ten ho šikovně chytil za rukojeť. Za pas zastrčil nůž a zkontroloval, že v kapse má vystřelovací kudlu a všude po těle několik shurikenů. Teprve potom vyrazil.

++++

Mlha se na něj lepila jako dobře udělané špagety na strop, zapáchala co kulinářské výtvory jeho učňů a tišila zvuky natolik, že neslyšel ani hluk aut z okolních silnic. První čtyři kroky neslyšel vlastně nic; rukáv si držel u nosu a pro jistotu nedýchal. Při pátém kroku zaslechl ženské volání o pomoc a zauvažoval, jestli se radši nemá vrátit. Leč udělal tu chybu, že šel dál, a tak při desátém kroku došel do pomyslného oka uragánu, do místa, které bylo jako aréna obklopeno mlžnými stěnami kolosea. Během jediné vteřiny přehlédl situaci:

V malé uličce se tísnilo dohromady pět bytostí – bytostí, neboť Filip silně pochyboval, že by byť jediná z nich byla člověk. Nepřekvapovalo ho to. Věděl, že lidi nejsou v tomhle světě sami. Tři tvorové vypadali jako pohublé gorily; ruce jako kmeny strom, vysely jim až pod kolena, a na hlavě jim vyrůstala dvojice malých růžků. Pak jeden s černými umaštěnými vlasy svázanými do koňského ohonu, krysí tváří, v černé kabátu. Poslední byla výjimečně krásná žena, byť vychrtlá jak anorektička, s krátkými blond vlasy a vizáží bezdomovkyně.

Zatím si ho nikdo nevšimnul. Žena dál prosila o pomoc, muž šermoval rukama ve vzduchu a stvůry se přiblble pochechtávaly. Jedna z těch goril – ta jemu nejblíže – svírala v tlapě jakýsi podivný kožešinový hadr. Beatle.

Zabili mi kočku, pomyslel si Filip. Parchanti. Bylo v tom asi tolik citu, jakoby řekl: Dnes prší.

Býval ninjou a jako takový se nenechal spatřit dříve, než sám chtěl. Třemi rychlými kroky, stále nepovšimnut, se přiblížil k tvorovi-vrahovi-koček a čistou, po diagonále vedenou ranou rozpůlil netvorovu hlavu. Do okolí vyšplíchlo něco modrého (pravděpodobně stvůřin mozek) a gorila se bez hlesu sesunula k zemi.

Od pasu vytrhl nůž, hodil ho a ponořil do břicha druhé bestie. Zakvičela jako prase a padla.

Žena k němu otočila vyděšené, prosebné oči, gestikulující muž se zarazil a poslední zbývající gorila zvířecky vykřikla a rozeběhla se proti němu, chtíc ho srazit pod sebe. Filip se skrčil a bez obtíží se vyhnul jejím rozpaženým rukám, narovnal se a vrazil setrvačností kupředu hnané bestii sekáček do zad. Zastavila se těsně před hranicí mlhy, zakňučela jako pes, pak se obrátila k Filipovi a pozvedla ruce jako boxer.

To je ten problém s nelidmi, napadlo Filipa. Nikdy nevíte, jak je vlastně máte zabít.

Metrixovským gestem pokynul zrůdě, aby přišla blíž, a když tak učinila, zašermoval rukama ve vzduchu jako Kwai Chang Caine a kopl potvoru mezi nohy. Jedna věc je bezva: genitálie má většina tvorů na stejném místě. Zrůda se prohnula a Filip ji vzal do kravaty, otočil si ji tak, aby zároveň viděl i na posledního muže (nikdy si nenechávej nekrytá záda) – a zjistil, že nemůže nahmatat zrůdinu páteř, tudíž jeho plán, zlomit jí vaz, dostává pozoruhodně velké trhliny.

No co, řekl si a počal gorile kroutit hlavu jako víčko od minerálky. Když ji otočil o 360°a bestie jenom vztekle zařvala, napadlo ho, že to nebyl nejlepší nápad – ale hlavou kroutil dál. Když dokončil šestou otočku, hlavu jí utrhl. Její krev byla zelená a řídká a krajně nechutná. Tělo odpadlo na zem. Filip hlavu bez zájmu zahodil a podíval se na posledního potenciálního nepřítele.

„Chceš srát?“ zeptal se sice rádoby tvrďáckou hláškou, ale bez opravdového zájmu.

Místo odpovědi začal muž zuřivě gestikulovat – avšak neznámá dívka náhle sama pozvedla ruku a ta se rozzářila jako baterka s modrým filtrem. Muž vztekle vykřikl, tleskl rukama a předvedl klasický trik typu Teď je tady a teď už ne.

Filip si něco zabručel pod vousy, něžně zvedl mrtvolku svojí kočky a bez dalšího zájmu o kohokoliv se vydal na cestu zpátky. Mlha se už začínala rozplývat…

++++

Stalo se to, čeho se obával. Dohonila ho po několika krocích. Filip Moršť chvíli zvažoval, zda se před neznámou dívkou nemá dát na útěk, nakonec však došel k závěru, že by ho stejně dohnala. Proč se zbytečně unavovat, když se problémům stejně nevyhne?

„Počkej!“ zavolala na něj anglicky.

„To bych radši políbil Satanovu řiť,“ štěkl na ni přes rameno. Ke schodům do kuchyně mu zbývalo jenom deset metrů a on si umínil, že dovnitř ji rozhodně nevpustí.

„Počkej přece, prosím!“

„Já myslel, že už jsem ti to vysvětlil. Nezdá se ti snad Satanova řiť dost nechutná?“

„Alespoň se na mě podívej.“

„Hádám, že sis právě sundala tričko a pravděpodobně i podprsenku.“ Ani se nezeptal, jestli má pravdu. Určitě ji měl. Skoro cítil její dětinskou zlost. „Co všechno holky udělají, aby klofly chlapa,“ dodal s patetickým povzdechnutím. Jsou všichni chlapi taký prasata, že je zastaví jedině kozy?, napadlo ho. Odpověď znal.

„Počkej!“

Slova zazněla hluboce i vysoce zároveň, ten autoritativní hlas nešlo neuposlechnout. Možná Filip strnul v polovině pohybu. Byť dokonale vnímal každý centimetr svého těla, neměl nad ním vládu. Nemohl se pohnout. Zavřel oči a soustředil se. Na sebe, na své tělo, na ty nejzákladnější fyzické pochody. Pak se mu podařilo pohnout malíčkem. Pak pomalu pozvedl ruku až ke křížku na krku a pevně jej stiskl. Mentální provazy z něj spadly jako přestřižené nitě. Pousmál se a pokračoval v cestě. Holka, jak jí začal říkat, se už bohužel stačila dostat před něj. Upřela na něj své modré oči a vydechla: „Jak?“

Jak? Byl ninja. Učil se o věcech mezi nebem a zemí, o tom jak je využívat, i o tom, jak se jim bránit.

„Kouzlo,“ pronesl rádoby tajemně a s elegancí sobě vlastní zaskočenou dívku obešel. Pravděpodobně vůbec netušila, jak to provedl.

Znovu ho doběhla až před schody do kuchyně. Dříve než stačila cokoliv říci, otočil se k ní, vtisknul jí do ruky kočičí mrtvolku, řekl „Pohřbi ji se všemi oslavami a pompou. Jmenovala se Beatle.“ A zmizel v restauraci.

++++

Ve dveřích na něj čekal Pavel. „Tak co?“ vyhrkl.

„Jen pár bezdomovců, co si venku hrálo s ohněm a chemikáliemi.“

„A Beatle?“

„Tu si dělali na tom ohni.“

Pavel bezdomovce musel litovat. Pochyboval o tom, že by mezi nimi našel někoho bez zlomeniny.

„A Pavle?“

„Ano?“

„Možná se dovnitř pokusí dostat jedna taková holka.“

„Jaká holka?“

„Kdo je tu šéfkuchař?“

„Pardon.“

„Takže, kdyby se pokoušela dostat dovnitř, můžeš si s ní dělat cokoliv chceš, ale rozhodně ji dovnitř nevpouštěj.“

Pavel se v duchu tetelil radostí.

++++

O deset minut později si Filipa nechal zavolat jeden host. Prý někdo „nóbl a extra a hlavně pořádně bohatej“.

Sotva Filip vešel do jídelny, nejradši by se dal na útěk. Hned si všimnul, kdo si ho vlastně vyžádal, ani mu ho nemuseli ukazovat. Bohužel i host už uviděl Filipa. Byl to Japonec. Filip ho poznával.

++++

„Ale madam, sem přece nes…“

Pavlovy protesty byly přetrženy v polovině, to když se na něj neznámá dívka usmála…

++++

Pomalým krokem vydal se Filip k Japonci. Bylo mu to příjemné asi jako blížit se k Usámovi se samopalem. Muž byl trpělivý; čekal na něj se škodolibým úsměvem ve tváři. Vlastně to vypadalo, že se směje jako malá holka po trávě.

„To vy jste dělal tenhle… tenhle… tenhle hnus?“ spustil anglicky, když k němu Filip došel, a okázale ukazoval na svůj talíř. Tolstolobik s rýží (Chlapec má trochu zvláštní chutě, napadlo Morště, když slyšel objednávku.)

„Ne tak docela pane. Podílela se na něm polovina mých lidí. A já, samozřejmě.“

„Ale vy jste za to jídlo zodpovědný!“

Všichni hosté se obrátili po křiku. Filip se je snažil nevnímat.

„Omlouvám se, pane.“ Normálně by se zeptal, co přesně je na tom jídle špatně, ale chtěl se vyvarovat výzvě k ochutnání. Ninja by ho otrávil. „Hned vám přineseme jiné. Na účet podniku.“

„To si teda piš, že mi přinesete jiné! Ale aby sis uvědomil, jaké blafy to podáváte hostům, teď jeden z nich ochutnáš!“ Kruci! „A zajisté si uvědomuješ, co se stane, když neuposlechneš,“ dodal muž potichu, v japonštině.

Stane se to, že sem vtrhnou tví lidi a všechny tady povraždí. Včetně mě, samozřejmě. To je jako dát odsouzenému na výběr, jestli chce zhynout křeslem nebo atomovkou, pomyslel si Filip. Jen při druhé možnosti umře více lidí. Ale ty možná zatím stačíš nalézt atomový kryt, ne?

Filip pomalu vyslal svoji ruku na dlouhou štreku k vidličce. V tom zaváhal.

„Tak co je,“ zašeptal jeho známý. „Že bys byl natolik ninjou, že ti jde hlavně o vlastní přežití?“ Doufá, že ano, je mu to vidět na očích. Ale kdyby jen kvůli tomu, tu radost mu neudělám.

Chtěl znovu pohnout rukou – když tu zjistil, že to nejde.

++++

„Pověz mi,“ zazněl Filipovi kdesi za hlavou sladký, ženský hlásek, „kdo je ten muž.“

Filip Moršť strnul, docela. Byl jak Lotova žena, když neuposlechla andělova příkazu a otočila se. Pak si uvědomil, že může hýbat očima. Nejen on, celá restaurace zamrzla. Lidé strnuli v půli polibku, s vidličkou v puse, se skleničkou pozvednutou k přípitku… Japonec se svým debilním úsměvem na tváři.

„Co se stalo?“ zahuhlal. Mohl pohybovat rty, ovšem jen nedostatečně.

„Ty první.“ Hlas se konečně přesunul zpoza zad až k očím. Jistě že to byla Holka. Stejně j už dávno poznal po hlase.

„Ten muž? To je muž, který je… řekněme najat k tomu, aby mě zabil.“

„Proč?“

„Teď jsi na řadě ty.“

„Dobře. Proč všichni strnuli?“ Teatrálně rozhodila rukama a zparodovala tak jeho někdejší gesto: „Kouzlo.“

„Docela složité, hádám správně?“

„Hádáš moc správně. Ovšem kvůli tobě jsem ochotna se obětovat. Řekni mi, co by se stalo, kdybys to sousto nesnědl?“

„Ty snad umíš japonsky?“ Jak jinak by věděla, že se něco může stát?

„Trochu. Tak co by se stalo?“

Sardonicky se pousmál. „Nic zas tak hrozného. Jen by sem vtrhlo několik ninjů a pozabíjelo by všechny přítomné. Kuchaře, obsluhu, hosty…A mě, samozřejmě.“

„A kdybys to ochutnal?“

„Byl bych otráven.“

„Nemilé, že?“ zaštěbetala. „Takže ty teď máš morální dilema?“

„Tak něco.“

„A co když ti nabídnu cestu ven?“

„Řeknu, šoupni si ji do prdele.“

„Cože?“ Šokoval ji a to nikoliv svou urážkou. „Jak mě můžeš odmítnout, když jsi v takové situaci?“

„Docela snadno, stačí říct ‚ne‘.“

„Proč?“

„To je jednoduché. Jak to tak znám, vytáhneš mě z tohoto průseru a namočíš mě do mnohem většího.“

Na chvíli zaváhala. „A co když ti nabídnu protislužbu?“

„Jakou?“

„Zbavím tě tvých pronásledovatelů.“

Teď naopak zaváhal Moršť – a váhal tak dlouho, až to ona dívka nevydržela. „Tak co?“ křikla.

„Čekám, jestli se zatím nestane nějaký zázrak, který by mě z toho vytáhl i bez tebe.“

„Neser. Plácneme si?“

„Asi těžko, když se nemůžu hýbat.“

„Bereš moji nabídku?“ řekla už trochu podrážděně.

„Ano.“

„Skvěle. Otevři pusu.“

Poslechnul a ona mu do ní vecpala nějaké hořké koření. „Co teď?“ zeptal se.

„Teď odejdu a rozpohybuji čas a ty sníš ono sousto. Pak se vrátíš do kuchyně a vypadneme odtud.“

„Přikývnul bych, ale…“

Už ho neposlouchala; zašla někam dozadu, a pak…

++++

Když se jeho ruka opět vydala k vidličce, trochu ho to zaskočilo. Rychle se vzpamatoval, a aniž by na sobě dal znát své zaváhání, uchopil vidličku a ochutnal kousek otrávené ryby.

„Máte pravdu, pane, je to odporné,“ řekl. „Hned to odnesu a přinesu vám něco lepšího.“

Japonec se rozesmál…

++++

„Cos jim to provedla?“ zabručel spíše z interesu než obav, když uviděl, že všichni v kuchyni jsou v limbu.

„Chtěli mě odsud vyhodit, něco jsem provést musela.“

Jen pokrčil rameny. „Chtěl mě omámit,“ začal odjinud. „Ten jed…jen by mě oslabil.“

„Což znamená?“

„Což znamená, že se odsud budeme muset probojovat.“ Zatímco mluvil, přešel k převlékárně a vzal si odtud tašku s věcmi.

„Upřesni to.“

Hodil si ho na záda, – „Za chvilku sem přijde několik začátečníků. Bude to součást jejich zkoušky.“ – sbalil z kuchyně pár nožů, pak šáhnul do batohu a vytáhnul z něj parabellu. – „Krom asi pěti nováčků můžeme očekávat stejný počet mistrů.“ – Zkontroloval zásobník.

„To můž –“

V tu chvíli se otevřely dveře…

++++

Ten, kdo vcházel dovnitř, byl asiat v elegantním obleku. Samozřejmě, že to byl ninja; nepočítal ale s pracovním nasazením Čechů (kuchaři na zemi spokojeně chrápali a budou chrápat i potom, co zazní první výstřely), ani s tím, že se jeho oběť nezměnila v polochromou trosku.

Dveře se otevřely sotva z poloviny, pak už práskl výstřel a do kuchyně se natáhl dlouhý jazyk rudý jako krev a v cákancích potřísnil zemi. Holka v duchu litovala uklízečky.

„Čirou náhodou,“ ozval se Filip; najednou se krčil za linkou, co byla přímo naproti dveřím, a žena ani nepostřehla, jak se tam ocitl, „tuhle místnost jsi zvukotěsně neuzavřela?“

„Sorry.“

Dveře se zase přivřely. Ale nedovřely.

„Tak to bychom měli rychle vypadnout. Leda že by sis tady chtěla s poldy uspořádat párty.“

„Co sou to poldy?“

Filipa to z míry nevyvedlo. „Nemáš náhodou granát?“ zeptal se bez špetky humoru v hlase.

„Jen něco v tom stylu.“

„Tak to hoď ven.“

„Jsou zavřené dveře.“

„Ty jsi ňáká náročná.“

V ten okamžik se dveře rozlítly a dovnitř vskočil druhý asiat. Rychlý jako fretka přešel rovnou o parakotoulu. Hned za ním následoval druhý. Filip vystřelil – a ninja se vrhnul na zem, nohama napřed; svezl se po kluzké podlaze až k lince.

Filip ještě třikrát vypálil po prvním ninjovi. Vážně byl jak fretka, předvedl mu v kuchyni menší akrobacii, kulky si jenom zahráli curling s hrnci.

Najednou se zpoza linky vynořil druhý ninja. Udeřil Filipa dvakrát v jedné vteřině. První rána mu z ruky vyrazila pistoli, druhá ho poslala na další linku. A do kuchyně zatím vcházeli dva další ninjové. Oba drželi meče.

++++

Ninja číslo 2 přeskočí linku. Filip ho skopne ještě ve vzduchu, ninja sebou praští o linku, ale udrží se na nohou. Kop v otočce, jímž mu Filip málem urve hlavu, ho už však vyřadí.

Filip se vrhne k lince, zmocní se nože a vrhne jím po útočícím ninjovi-fretce. Z metru už ani on nedokáže uhnout. Nůž se mu zaboří do hrudi, ninja zasténá, na zem už se zřítí bez jakékoliv elegance.

Moršť se vrhne nazad, jedna z katan mu málem rozesměje obličej. Kotoul vzad, zatímco ninjové přeskakují linku, a je u pistole. Sevře ji, pevně, známý dotyk jistoty, namíří, dvakrát třeskne výstřel.

Pak už ticho, všichni jsou mrtví nebo v bezvědomí.

Dívka se postaví, pusu pootevřenou.

„Ne, teď žádnej orál nebude,“ řekne Filip. Bez úsměvu.

++++

„Mohla bys zmrazit čas, jako jsi to udělala tam v jídelně?“ zeptal se Filip, než vyšli ze dveří.

„Jo, ale jediný, kdo by se mohl pohybovat, bych byla já.“

„Takže jsi mi na hovno. Ledaže… co ten granát?“

„Otevři dveře.“

Otevřel. Na okamžik ho oslnila modrá záře, a pak už mu v uších zněla exploze.

++++

„Krávo! Příště mě varuj, že mám zavřít oči!“

++++

Filip vyskočí ven, Dívka v závěsu. Vidí jenom clonu prachu – a v ní nezřetelný obrys jedné postavy. Ještě stojí.

Mistr, uvědomí si Moršť a vzpomene na Matrix: „Zkus uhnout.“ Věta zanikne v hromu výstřelu, Filip nejdřív střílí, potom hláškuje. Postava se vrhne k zemi, jako somrák, co zahlídl korunu.

No do hajzlu, von se vyhnul!

„Mohla bys…“

Dívka luskne prsty a pak vykřikne slovo, z něhož Morště rozbolí uši. Postava exploduje.

„Hmm,“ zabručí, „to se může hodit o Silvestru.“

„Mám prosbu. Mohl bys nás odsud už dostat sám? Začínám být unavená.“

„Ale jo, v klidu, natáhni se tu, zdřímni si, já je zatím vyřídím.“¨

„Vážně?“

„Si fakt tak blbá, jistě že ne! Pojď,“ popadne ji za ruku a dotáhne k nejbližšímu kanálu. Odkudsi vyhrabe páčidlo a kanál nadzvedne. „Vlez dolů,“ přikáže.

„Děláš si prdel?“

„Prdel si budu dělat, až řeknu, ‚si hezká‘, teď – “

„Sráči.“

„Děvko! Padej.“

++++

Auto se prohánělo Pražskými ulicemi; v noci tu nebyla doprava tak strašná. Dýchal zhluboka a nadával si. Pořád si nebyl jistý, že udělal dobře, kdyže s Holkou spojil.

Nejvíc ho štvalo její tajnůstkářství. „Potřebuju rytíře,“ řekla mu a nic víc. Řekl jí, že potřebuje svoje věci, a ona, ať si pro ně skočí. Řekl jí, že ji nechce u sebe doma, a ona teda, že se setkají o půlnoci pod orlojem. Nejradši by na to místo vůbec nedorazil. Jenomže jí dal slib.

Nemohl bych být ninjou, řekl si. Na to jsem moc čestný. Tuhle svoji povahovou vlastnost vždycky nesnášel.

V tom ho upoutalo jedno auto, respektive náklaďák, který se poměrně divoce probíjel městskou dopravou a neustále se mu přibližoval. Mohl to být kdokoliv: magor, pirát silnic, chlap, jehož ženu právě přivezli do porodnice, kdokoliv. Filip si byl ale jistý, že to není nikdo z nich. Na ninje měl prostě čuch.

++++

Řidič náklaďáku nevěděl, že Filip ví, že je v hajzlu, a vyjel mu po prdeli jako teplouš, a tak ho trošku zaskočilo, když Filip strhl volant do leva, šlápl na brzdu, bleskovým pohybem pistolníka zvedl glock ze sedadla spolujezdce a s výkřikem „Koničiva!“ zmáčkl spoušť.

Jeho zase překvapilo, když pistole nevystřelila.

++++

Náklaďák mu vrazí do boku.

++++

Fuck.

++++

Filipova škodárna jen o píď mine felicii, jejíž řidič zavřeští jak ženská a strhne auto do smyku.

++++

Fuck!

++++

Škoďárna si to sune dál na chodník, nějaká studentka s nákupem jen těsně uskakuje, taška jí letí z ruky a Filipovi o čelní sklo bubnují vajíčka.

++++

„Fuck!“!

++++

Skrz živý plot na dětské hřiště, ztratit nárazník při srážce s rohem dětského pískoviště a rozehnat písek po okolí, smíchaný s vajíčky na čelním skle vypadá jak zaječí bobky. Zavadit o kolotoč a roztočit ho jako centrifugu, otřískat si auto o houpačky, zase živej plot, po chodníku kolem mladého páru a už jsme zase na silnici.

++++

„FUCK!“

++++

Dětské hřiště naneštěstí spojuje dvě ulice křižovatky jako přepona. A tak sotva se Filip ocitne na ulici, má náklaďák zase za ocasem.

Aniž by přestal klít, natáhne se na zadní sedadlo pro bouchačky. Trhne člunkem, ale zip se otevře jen málo. Filip do něj zaboří ruku a odtrhne pohled od vozovky; vjede do protisměru a náklaďák za ním. Někdo stojí na jeho střeše. Je celý v černém.

„Debile!“ řve někdo na Filipa, zatímco mu auta s troubením mizí z cesty. Další křižovatka, stovka na tachometru, proletí jí jako Soník, něco mu bouchne o kapotu a před čelním sklem mu jak moucha profrčí ze sedla vymrštěný motorkář. Náklaďák má metr za kufrem a to, že liská vrána se právě odrazila z jeho střechy, spíš jen vytuší.

Vytrhne z tašky první mašinkvér, je to uzi. Pustí volant, ale nohu z plynu nesundá. Kovové žihadlo mu rozpárá střechu, a jak Filip padá zády na sedadlo spolujezdce, škrábne jej do tváře.

Pak uzi zazpívá a kulky prokuchaj střechu škodovky.

++++

Bude mi sem pršet.

++++

Ninja zkusil seskočit. Hlava mu vybouchla v letu.

++++

Katana zůstala ve střeše, zastavila se pár centimetrů nad sedadlem řidiče. Filip se na něj vrátil švihem, úder uzi katanu přelomil. Čepel cinkla o zavřené okénko a zapadla kamsi na zem.

Náraz do zadku a Filip si málem rozbil hubu o volant; škodovka vystřelila kupředu jak sprinter. Získal tak ale náskok a další zatáčku vybral lépe než nepřítel, uzi hodil na sedačku spolujezdce a ruku zase ponořil do tašky.

++++

Do psích kulí, kde mám ty koule!

++++

Našel je.

++++

Úderem lokte posílá okínko do háje, pojistka letí vzduchem a granát skáče o vozovku. Náklaďák na něj najede tak blbě, že mu skončí pod podvozkem a zrovna tehdy zazní exploze.

Náklaďák skoční své salto mortale dosti nešťastně, na střeše, a sune se dalších dvacet metrů, než se jeho pohyb zastaví. Filip brzdí smykem. Když vystupuje, drží v ruce kalašnikov.

Ratatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatata…

zní puška ještě z dálky a děraví motor náklaďáku tak dlouho, až bouchne vzteky.

Dvakrát shořelou mršinu obchází Filip z deseti metrů. Kdesi v dálce slyší houkačky a diví se, že nad ním ještě neletí vrtulník. Zabržděná auta blokují obě strany ulice. Lidé tu nejsou žádní, ale Filip ví, že některá okna jsou pootevřená a všechny záclony poodtažené.

Ratatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatata… obchází plápolající plachtu.

Ratatatatatatatatatatatatatatatatatata… dostal se dozadu.

Ratatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatata… druhá strana.

Ještě odstoupí.

Ratatatatatatatatatatatata…

Nebudou už mrtví?

Ratatatatatatatatata…

Tolik kulek.

Ratatata…

Čtyři zásobníky.

Rata…

Ale co když si ty mrchy představíš jako červy zažírající se hluboko do krve a masa, používající urvané končetiny svých kamarádů jako brnění?

Ratatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatatata…

Tohle jsou přece ninjové.

++++

K autu se vracel vláčně jako zombí. Věděl, že musí pospíchat, ale bolestně se mu nechtělo. Hodil na záda obě tašky a chtěl se otočit, když se jeho tělo vrhlo na stranu. Některé věci se prostě zautomatizují.

Meč se mu zakousne do auta. Ninja vypadá malíř pokojů. Červená barva všude, sem tam na něm visí nějaký ten kousek masa, jater, bůhvíčeho všeho, a Filip, zatímco používá jednu z tašek místo řemdichu, uvažuje, jestli by z toho dokázal něco uvařit. Útočník uskočí a Filipa otáčí setrvačnost. Přikrčený ninja skáče vpřed jak zdivočelý ratlík, chce se dostat Moršťovy do zad. Filip mu do ksichtu zaryje patu, taškou ho přibije k zemi a pak mu na páteři zatančí dupáka. Jen pár kroků, samozřejmě. Chce jít pryč, když tu si něčeho všimne.

Placka, kterou má Filip za pasem. Je na ní runa, Filip ji dobře pozná a překvapí ho, že ji vidí. Protože on by kromě klanu vrahů neměl mít žádné nepřátele. A přesto…

Oni mě nechtějí zabít pro sebe. Někdo si je najal.

++++

Půlnoc, orloj se dává do pohybu…

                                … a davů kolem jako na hovně much …

         …proplést se mezi nimi…

…to Filip umí…

…jako had…

Za zády, TEĎ!

                                                                               Otočka, pistole sama letí do ruky, prst v pohybu a –

STOP!

„Chceš mě zabít?“ zapředla Holka, když se jí hlaveň pětačtyřicítky usadila na dva centimetry od čela.

Sakra! SAKRA!

Vracelo se mu to. Strach. Paranoia. Blízkost smrti. Ohlížení přes rameno. Všechno to bylo zpátky. Zase! Už zase!

Musí se jich zbavit! Ninjů! Už dost pronásledování!

Musí se jich zbavit, i kdyby se kvůli tomu měl spřáhnout se samotným ďáblem!

++++

Hlavní jí odhrne vlásky z čela. „Pěkná hračka, že?“ dodá nahlas, pro případné obecenstvo, ale že je na jevišti zbraň, si stejně nikdo nevšimnul.

„To je ten orloj tak úžasnej?“ zeptá se – nikdy ho neuchvátil – ale Holka místo odpovědi jenom nakrčí nos.

„Smrdíš jako skunk, kudy ses to táhnul?“

„Kanály“

„Zase? No, lepší než jsem čekala.“

„Cos čekala?“

„Žes byl mrdat s prasaty.“

„Hele, vždycky seš tak milá?“

„Jen na ty co mám ráda.“

„Sakra, nechtěl bych tě poslouchat, kdybys mě nenáviděla.“

„A to nevíš, že tebe přímo miluju.“

„Hmm. Tak to sem vážně v prdeli, co?“

„Dala bych ti tužku, ale – ?“

„ – ale na sepsání závěti není čas, jo, je mi to jasný. Teď bych rád slyšel něco užitečného.“

„Chrám svatého Víta.“

„Ó Bože, fakt bych chtěl, aby sis jednou dělala srandu.“

„Já si nikdy nedělám srandu.“

„Vážně? Že bys mě doopravdy milovala?“

„To nevím, kolik máš aut?“

„Jedno ve šrotu.“

„Hmm, tak to sem musela bejt sjetá, když jsem ti to říkala.“

„A taky dvě lamborghini, audi RS 4 a pár jaguárů na Maltě.“

„Což ještě neznamená, že jsem to nemyslela vážně.“

„Hmm, já si dělám srandu docela často.“

„Ale ani to neznamená, že jsem to vážně myslela.“

„Ženská, s tebou je těžký pořízení.“

„Pojď,“ chytla ho za ruku.

„Kam jdeme?“

„Na hradčany.“

„Nejdřív na nádraží.“

„Cokoliv. Jen to musíme stihnout do tří.“

++++

V tramvaji se od nich drželi co nejdál; Filip skutečně páchl jako žumpa.

„Tobě to nevadí?“

„Prasata smrděj hůř.“

Chvíli mu to šrotovalo.

„Ty jsi šukala s prasatama?“

„Člověk má zkusit všecko, ne?“

Tohle bylo moc i na něj, musel to chvíli rozdýchávat.

„Ty ale nejsi člověk,“ na víc se nezmohl.

„No právě. Nemáš tušení, s čím vším jsem už spala.“

++++

O půl jedné byli na nádraží.

„Řekneš mi konečně, co po mě chceš?“

„Chci, abys osvobodil pár mých přítelkyň.“

„Kolik.“

„Dvanáct.“

„Kdo je vězní?“

„Adalbert.“

„Kdo?“

„To je docela jedno. Nerozuměl bys tomu. Můj svět. To jde mimo tebe.“

„Zajímá mě to.“¨

„Je ti po tom hovno.“

„Jak chceš.“

„Pro tebe jsou důležité tři věci: mají být obětovány dnes ve dvě v noci v chrámu svatého Víta.“

„Takže budu vlastně rytíř na bílým koni.“

„Buď si čím chceš, jen je z toho dostaň.“

++++

V podzemí pod hlavním nádražím se pohybovalo víc lidí, než bylo obvyklé. Ačkoliv prodavači už zmizeli a reklamy byly vypnuté, stěny pořád blýskaly záplavou barev na desítky nohou, mezi nimiž dvě patřily policajtovi a několik dalších Japoncům.

Filip jich napočítal čtrnáct, sedm párů.

„Máme průser,“ zašeptal, zatímco házel tašku se svými věcmi do úschovného boxu. Měl sedm hodin na to, aby si ji vyzvednul.

„Nechceš mi říct, kdy v průseru nejsme?“

„Dokud ses neobjevila, tak jsem v průseru nebyl.“

Přeskočil zábradlí a Holka ho následovala.

„Chceš snad říct, že za všechno můžu já?“

Ninjové je už stačili obklíčit. Dva z nich se zdrželi, když kolem nich prošel dav čínských turistů, dalších pár se ale neúprosně blížilo a už jim zbývalo jen patnáct kroků. Nebudou se rozpakovat ho zabít tady mezi lidmi, otrávená šipka a zmizí v davu nezpozorováni, nedopadnutelní.

„Ne. Za všechno může Beatl. Proč ta mrcha malá mrtvá nemohla zůstat v kuchyni? Tebe by zabili a já bych měl klid.“

Mohl by je postřílet. Arzenálu měl dost, i schopností. Nebýt tolika lidí kolem něj.

„Hele, mě si v klidu urážej, ale tu kočičku nech na pokoji. O mrtvejch jen dobře.“

Bylo mu hovno po tom, že ho někdo označí jako vraha. Ale mělo kvůli němu zemřít tolik nezúčastněných? Neřekl nevinných. Nikdo není nevinný. Ne úplně.

„To jsem měl říct já,“ řekl Holce.

Utíkali a před nimi se mladá žena potýkala s kočárkem.

„Stejně; nebýt mě, zabil by tě ten Japonec z restaurace.“

Ve fialovém kočárku s růžovými kytičkami si několikaměsíční dítě cucalo palec, škrtilo odraného starého medvídka a kulilo oči do světa.

Musel něco udělat, způsobit rozruch, nějak na sebe upoutat pozornost. Pak ho nebudou moci zabít tak snadno.

Sedm ninjů na osm kroků daleko, policajt patnáct, čtyři civilisti v meziprostoru, čínský zájezd se právě rozbil v kapky rozlétávající se po okolí, třeba má naději. Matka se zrovna shýbla, aby zvedla dětskou čepičku, co vypadla z kočárku.

„Jo, asi máš pravdu.“

Nezaváhal ani na okamžik a šáhnul do kočárku…

++++

Do ucha ho kousl dětský pláč, když chytl malou postavičku za ruku, zvedl ji do vzduchu a přiložil jí k hlavě zbraň.…

++++

„Co to má být, zbláznil si se?“ vřískla Holka, ačkoliv ji Filip víceméně ignoroval. „Ty jsi dal za pravdu ženský?“

++++

„Nikdo ani hnout, nebo toho medvídka zastřelím!“

++++

Jak tak muška cílila na vatu lezoucí z napůl odervaného ucha, chudinka plyšový medvídek vypadal vážně nešťastně.

++++

Dav se zastavil a hledal, kdo to křičí, – a našel šílence, co byl natolik bezpáteřní, že si dovolil vyhrožovat miminu tím, že jeho medvídkovi ustřelí hlavu. Všichni strnuli.

Strnuli Čínani, kteří zaslechli výkřiky a to, co viděli, jim přišlo bláznivé a vtipné.

Strnuli děti noci, zkracující si cestu podzemím.

Strnuli bezdomovci hledající mezi odpadky nedokouřené vajgly.

Strnuly dvě prostitutky, které právě přesvědčovaly Číňany, že až zkusí bělošku, už na ty své žluté matračky nikdy neskočí. Strnuli i ty další dvě, co mířili k ninjům, protože se spolu vsadili, že Japonci ho budou mít menší než malíček.

Strnul úchyl, který mířil nejbližší cestou na záchod, aby si ho konečně, po třech hodinách, vyhonil.

Strnuli i ninjové, protože odmalička byli cvičeni k tomu, aby se vyhnuli reflektorům lidské pozornosti.

Strnul dokonce i policista, který se právě loučil s utopickou vidinou klidné noci.

Takže jediní, kdo nestrnuli, bylo mimino a jeho máma.

++++

„Ty šílenče, co to děláš?“ zavřískala mladá fúrie a vůbec ji nezajímalo, že Filip drží pistoli. „Dej sem tu hračku!“ ohnala se po medvědovi.

Filip uskočil. „Klid ženská, nebo to ten méďa koupí,“ Moršť hrozivě zašermoval pistolí a s úsměvem kvitoval, že se ninjové stahují. Ke schodům to bylo pět vteřin sprintu.

Ale to už na něj policista mířil pistolí…

++++

„Chlape, nevím, co jsi zač, ale okamžitě odlož toho medvídka.“

++++

Filip překvapeně zamrkal. Překvapeně zamrkala Holka a překvapeně zamrkal i po masturbaci toužící chlap i všichni ostatní.

Takže jediná spokojená zůstala Matka. „Tak je to správně, strážníku, jen toho pobudu sejměte! Krást dětem jejich hračky!“

Teprve pak zamrkal i strážník.

++++

„Zbraň!“ zařval, jak se hlasitostí snažil zamaskovat vlastní tupost. „Okamžitě odlož tu zbraň.“

„Myslíte tuhle gumovou hračku?“ kontoval Filip, opřel si hlaveň o hruď a zohnul ji.

++++

„Guma? Koho sakra zastřelíš gumou?“

Chtě nechtě Holku štvalo, že si jí nikdo nevšímá.

++++

Strážník zrozpačitěl. Spustil zbraň. „Dobře,“ začal nejistě a chtěl muže vyzvat, ať vrátí toho medvídka.

„Já sice zbraň nemám,“ předešel ho Filip a ukázal hlavní na Japonce, „ale oni ano.“

++++

„Co máš vlastně v plánu?“ zeptala se Holka.

„Já? Utíkat.“

Sotva to dořekl, rozeběhl se.

++++

„Ty neřáde, kam zdrháš s tím medvídkem!“ Filip měl pocit, že Máma je na tom plyšákovi fixovaná víc než její dítě.

Holka se mu držela za ocasem. Stejně tak ninjové okamžitě vyrazili a začali stahovat smyčku, kterou kolem muže upletli. A vyběhl za nimi i policista, ale ten byl pomalý.

Filip byl tři skoky od eskalátoru do podzemky, když si uvědomil, že jednoho ninju přehlédl. Všiml si ho v okamžiku, když po něm hodil hvězdici.

++++

A tak se malý plyšový medvídek dotkl hvězdy. Zaryla se mu do oka.

++++

Kdesi štěkl pes a malý plyšový medvídek vyblil mlhu vaty. Ninja zavrávoral. V břiše měl díru jako pěst. A chudák plyšový medvídek se rozpadnul.

++++

Filip minul postřeleného ninju, skokem se octl na pangejtu mezi eskalátory a už sjížděl dolů jako na skluzavce.

„Odřu si prdel!“ zařvala Holka, ale už taky frčela dolů.

„Odřela ti ju prasata,“ odsekl přes rameno.

Část A, rychle k metru. Holka se zařadí vedle něj.

„Svítím jako světluška,“ zakňučela.

„Nemel a pojď.“

Ninjové jim byli v závěsu.

++++

V černé jámě tunelu se rozžaly dva pálící body. Na nástupištích čekají asi tři lidé.

„To neuděláš!“ křikla Holka. Ale to už oba skákali.

Dopadli na druhou kolej a za zády jim zahučela podzemka.

++++

„Krávo, kam to běžíš!“

„Do tunelu, vole!“

„Ale tam ne!“

„Proč ne?“

„Jsou to mistři stínů a tam je úplná tma. Neuvidíme je, neuslyšíme je, jenom najednou budem mrtví.“

„Tak to není zas tak špatná smrt.“

„To říkáš ty. Podle mě je každá smrt špatná.“

„Máš snad jinou možnost!“

„Co tvoje kouzla?“

„Žádná nejsou. Teď nemůžu čarovat?“

„Cože? Proč?“

„Nemám sílu. Prostě nemám sílu.“

„Kurva! Kurva!“

++++

Dlouhý sprint. Běží vedle kolejí a nouzové osvětlení jim plive sliny světla do tváří. Jen oslepuje? Nebo je lepší než absolutní temnota. Filip neví. Napíná uši, že by zaslechl krysí pšouk, a špicuje oči jako teenager před striptérkou. Ale slyší jen bzukot osvětlení, chvění kolejí, hukot tramvaje v dálce.

Kam vlastně běží? Musí tu někde být cesta nahoru, poklop.

Jedna žárovka zabliká a zhasne a –

Paranoia? Zlé tušení? Nebo jsem vážně zahlédl pohyb?

To je jedno. V rukou uzi a glock, uzi zvedne, zmáčkne spoušť, a jak déšť olova skrápí prostor a temnotou blikají plameny, stíny v tunelu se dají do tance. Jak když hodíte kus sýra do krysího hejna a hlodavci se začnou přelézat a rvát se o něj, temné stíny se vrhly do všech stran, v saltech a kotoulech.

„Světlo!“ štěkl na Holku.

„Záda!“ křikla Holka.

A tak se Filip otočil a glockem zkropil druhou stranu. Kropil naslepo.

Kolej se rozechvěla, a pak Filip konečně dostal světlo, po kterém toužil.

++++

Podzemka se kolem žene jako raketa orkánem rvoucím šaty z těla a Filip stojí, na zádech tašku plnou zbraní, ruce natažené a pistole se samopalem žhnou dvěma ohni.

Vidí nepřítele.

Jednoho trefí pod koleno. Jednoho do ruky.

Moc málo. Po levici má sedm ninjů a po pravici tři. Deset! Je jich deset!

To je dost i na mě.

Kovový had se prožene kolem a znovu zavládne tma. Pak to začne být drsné.

++++

„Do toho výklenku!“ zařve na Holku a ona zapadne. Postaví se před ní.

++++

Matrix, pomyslí si Filip, když místo toho, aby měnil zásobníky, zahazuje zbraně. Shodí tašku ze zad a trhnutím ji otevře. Poněkud mu hoří koudel za prdelí, ninjové se blíží, teď potřebuje všechno kromě v těsném prostoru nepoužitelných granátů.

++++

Šáhl do tašky a do rukou mu vklouzly granáty. Nesnáším Murphyho, napadlo ho.

++++

Při druhém pokusu ucítí pod rukou trubku velikosti koňského penisu. Upilovaná brokovnice. Vytrhne ji, živě si vzpomenuvši na Arnolda z dvojky Terminátora – chvíli si připadá drsně – a brokovnice ho praští do hlavy. To proto, že se od její hlavně odrazil šuriken.

++++

Ještě mrkáním překonával bolest a už se na něj šerem něco řítilo. Ze pod nohama se mu třásla.

Vystřelil a ustoupil a skákající ninja prolétl kolem něho. Už se nezvedl, vždyť mu chyběl žaludek.

++++

Do ramene se mu zabořila hvězdice. Ignoroval to, byl imunní vůči většině jedů, alespoň měl jistotu, že ho to nezabije.

++++

Vystřelil na druhou stranu, ninja 2 se vrhl do parakotoulu; roj ocelových mušek mu rozerval ruku, ale ninja běžel dál.

Filip se otočil zpátky, aby zkontroloval druhou stranu, a viděl, že Holka se štrachá v jeho brašně.

Ninja 3 už byl za ním, jako exekutor přede dveřmi, Filip ani nestačil zvednout zbraň. 3 mu holí bo vyrazil brokovnici z rukou, letěla k nebi jako když mažoretkou vyhozená hůlka.

++++

Filip kontruje mavaši geri do břicha a 3 se potácí zpět, to už brokovnice dosáhla zenitu. Nenatáhne se po ní, skrčí se jak Sokolský cvičitel, jinak by mu hlavu uťala katana. Vyskočí, ustoupí, kopne do brokovnice, která už skoro dopadla na zem, prohne se do zadu a jen těsně se vyhne opětovnému útoku meče, jeho ruka se jak chameleóni jazyk vymrští dopředu a chytne brokovnici, strhne k sobě, v úskoku trhnutím jedné ruky pumpku natahuje, přehazuje do druhé ruky, výstřel!

Kde máš hlavu debile!, pomyslí si, zatímco se mrtvola hroutí k zemi.

V otočce jí skáče na záda a zase natahuje brokovnici, výstřel po maníkovi s bo. Urve mu to pravou ruku, ale hajzl se ještě hejbe.

Zem duní, a v zatáčce září světlomety.

Další půlobrat kolem osy, Filip si chvíli živě připadá jako tanečnice kolem tyče. Jak je na půli cesty, vidí, že k němu skáčou dva další, z obou stran.

Pak začne rachotit kalašnikov…

++++

Před Filipovými špičkami přeběhl proud kulek, obkroužil jeho pravou nohu a vyletěl kamsi za jeho záda. Zaslechnul zaúpění.

Kopancem poslal dozadu ninju 3 - jednorukého mrzáka –, 4 už skákal na protější kolej.

Jak se Filip otáčel, viděl za sebou dalšího rozstříleného ninju a Holku s kalašnikovem v ruce. Třásla se.

Hodil tašku s arzenálem do výklenku, čapl Holku za rameno a strhl ji na druhou kolej. Za zády jim prosvištěla podzemka. Na čumáku táhla ninju č. 3.

++++

„Ty krávo. Tys mířila na toho přede mnou, že jo!“ Vytrhne jí kalašnikov z rukou. „Málem jsi mě sejmula!“

++++

Ninja 5 se vynořil z kaluže tmy. Přímo před hlaveň samopalu.

++++

Jeden stařík, bývalá štětka, nyní upjatá editorka Mladé Fronty, přiopilý student filozofie, somrák a dva duchové v tichosti cestovali metrem, když se jim jak krupičná kaše o okýnko rozpleskl ninjův mozek. Pak už všichni svorně křičeli.

++++

Proud vzduchu přitiskl Morště s Holkou ke stěně. Filip zuřivě pátral temnotami. Neviděl žádné další útočníky; ještě měli být dva. Místo nich uviděl světla druhé podzemky. První pořád ještě svištěla kolem nich.

++++

„Tohle je špatný!“ zakřičela Holka, aby ji v hluku vůbec slyšel.

„Sundej si triko, třeba zastaví!“

„Fakt?“

„Ne krávo, nech toho, maximálně mu rozmažeš kozy na předním skle!“

Podzemka je deset metrů od nich, když zahlédnou konec té druhé. Skočí. Lokomotiva jim bezmála olízne zadky.

++++

Už byl na nohou a hledal nepřítele. Nepřítel si našel jeho.

++++

Šestý smysl zakřičel a Filip se vrhl do kotoulu. Holka se krčila na zemi, podzemka hučela a ninja padal ze stropu, kde číhal, k zemi jako útočící pták.

Katana se mihla vzduchem a rozervala Filipovi rameno těsně pod zásahem hvězdicí. Teď měl ninja skočit vpřed a bodnout a Filip by pak ustoupil a srazil ho pažbou.

Jenomže ninja vpřed neskočil. Radši obrátil katanu k Holce.

++++

Filip zvedl samopal. Ninja mu usekl hlaveň. Filip ho kopl do solaru, ninja vydržel, to už se za Filipem objevil další. Holka křičela a podzemka burácela.

Ninja za jeho zády chtěl Filipovi probodnout břicho, když Filip vyskočil a zabořil mu pravé rameno do oka. Pravé rameno a hlavně hvězdici, která z něj trčela.

První ninja se zase otočil k holce.

++++

Holka padla na zem jako by chtěla líbat Caesarovi nohy. Filipova ruka se blížila k botě zoufale pomalu. Dosáhl kotníku ve stejném okamžiku, kdy se ninja napřáhl k poslednímu úderu.

Filip ani neměl čas revolver vytahovat, jen ho odjistil a mačkal spoušť. První kulka mu rozervala kotník, druhá rozlomila ninjův meč, třetí mu proťala krk, čtvrtá a pátá mu poznamenaly záda.

Holka křičela, jak na ni poslední ninja blil krev a podzemka se dosud řítila kolem.

++++

Filip se vymrštil na nohy, dopadl jen na levou, na pravou by nemohl došlápnout, v otočce kontroloval obranný perimetr, zbývala mu jedna kulka, třeba bude stačit.

V otočce zahlédl, jak ho míjí poslední vagón metra, okny viděl nadrženého bezdomovce, jak drží na zemi mladou holku a nenasytnýma rukama jí trhá blůzku. Vagón byl jinak prázdný. V té otočce, bez míření, stihl vystřelit.

Tomu se říká reflexy.

Kulka vykreslila pavučinu na plexiskle a provrtala tunel do bezďákovi hlavy.

Tomu se říká umění.

Vlak se ztrácel v dálce a holka křičela hrůzou, jak na ni dopadla mrtvola.

Filip dokončil otočku. Nikde nikdo, všude klid.

Shlédl na Holku a usmál se. Zírala na něj jak prvňák na Schwarzeneggera. Na Schwarzeneggera bez hlavy.

Teprve tehdy si Filip všiml, že mu z břicha trčí ostří.

++++

Slovy: „Něco ti trčí z břicha,“ dokázala Holka absolutní nedostatek taktu.

„Ty seš fakt kráva,“ ušklíbl se a zhroutil.

++++

Kolem byla tma. To bylo dobré. Už ne tak dobré bylo, že v ní poskakovalo sedm malých trpaslíků. Ještě horší bylo, že neměli kalhoty. Nejhorší bylo, že se jim Filip chtěl smát a to ho bolelo. Kovová pachuť krve mu smáčela rty, krvavý odér se vznášel podzemím, dnes večer se oblékl do šarlatu.

Připraven na cestu do pekel, napadlo ho, ale ani tentokrát neměl sílu se tomu patosu zasmát.

Bolest v břiše byla tak příšerná, až měl chvílemi pocit, že necítí zbytek těla. Pak ho ale ucítil, především jednu jeho část, a říct, že ho to překvapilo, by byl obrovský eufemismus.

„Co to děláš?“ Věděl, co chce říct, ale nebyl si jistý, jestli to řekl doopravdy. Sám sebe neslyšel.

„Honím,“ zazněl ze tmy posměšný hlásek.

Mohlo to být absurdnější? Alespoň že to bylo celkem příjemné. Dotyk dívčí kůže lehce elektrizoval a aspoň cítil kromě svého břicha taky vlastní penis.

„Co… proč…“ už nedokázal pořádně myslet, natož mluvit.

„Potřebuji, aby ti stál,“ řekla Holka. Vlhkost na žaludu odstartovala vlnu slasti, která projela celým Filipovým tělem tak silně, až se otřásl a prohnul, katana se mu pohnula v těle, následná agónie ho málem donutila křičet. Prokousl si rty, jen aby zůstal zticha. Ačkoliv jakou cenu má důstojnost v okamžicích smrti?

Žádnou. Mrtví se válí ve vlastních chcankách. Stejně se nevzdám.

„Cože…“

„Tohle bude stačit…“

Vklouzla na něj a stiskla ho; bolest se smíchala s rozkoší v té nejbrutálnější kombinaci, a jak na něm počínala rajtovat, celé se to jenom stupňovalo. Sladké steny, vzrušující výška dívčina hlasu, naplnily temnotu tunelu. I v křeči sevřených víček cítil, jak se k němu naklání. V tom, bez jediné známky soucitu, jen aby se mohla sklonit až ke rtům, rukou odklopila čepel a trhla jí tak ve Filipových vnitřnostech. Zazmítal sebou v křeči a Holka vykřikla nadšením z rozkoše. „Pěkně,“ uklouzlo jí; byla mu tak blízko, že cítil její horký dech na tváři „měla bych to zkoušet častěji.“

Pak ho políbila, polibek plný krve, která kanula skrze Filipovy rty; bylo to trochu jako olizování meče, ale Filip zatím nikdy nelízal tak sladkou čepel. V dalším polibku znovu vykřikla slastí a znovu zakývala čepelí. To už se bolest vystupňovala na hranici snesitelnosti. Ještě kousek a ztratím vědomí. A to bude konec. Ne, nechtělo se mu umírat. Ačkoliv by to byla dobrá smrt, zemřít v této krásné ženě. I když na ni nevidí.

Podzemka kolem nich prolétla jako motorový pták, Holka se prohnula jako luk a vytrhla mu meč z břicha. Ukazatel bolesti vylétl k nebesům jako rtuť v teploměru, když ho hodíte do vařící vody, až překročila snesitelnou hranici. Rtuť jako kulka rozbila skleněnou skořápku. A Filip vykřiknul a ven vystříkla krev.

A Holka křičela slastí a Filip křičel bolestí a podzemka křičela svou přirozeností – a krev přestala téct.

Pak se podzemka ztratila za ohybem a podzemí se vrátil klid. Katana dopadla na zem a Holka si pomalu lehla vedle Filipova boku. Něžnými prsty mu přejela přes nos, rty a bradu, po krku, zkušeným pohybem kurtizány sklouzávala níž, přes vypracovanou hruď až ke svalnatému břichu. Tam zaškrabala nehty, trochu jakoby chtěla hrát na varhany. Snad hledala ránu. Ale žádnou nenašla, protože tam žádná nebyla.

Nakonec to vzdala. Rukou zamířila ještě níž a sama se přiblížila k Filipově tváři a jazykem začala olizovat zasychající krev. Už přestávala téct.

++++

„Nesnažili se zabít mě,“ zašeptal Filip. „Ale tebe. Není to tak?“

Podzemní světlo emanovalo slabě jako vyhasínající baterka skrze okvětní plátky vybledlé růže. Muž i žena si v šeru byly téměř neviditelní. V dálce hřměla další tramvaj.

Předtím se zhroutil stranou kolejí, teď se přesunuli do výklenku. Víc už se posunovat nemuseli. Když kolem nich burácel novověk, jenom se navzájem hladili a dotýkali. Minuty běželi. Docházel jim čas. Jen pár posledních otázek, jen pár posledních slov a pár nezbytných odpovědí. A pak se půjde znovu zabíjet.

Neodpověděla mu, jenom kývla hlavou; její rozpačitý úsměv spíše vytuší, než že by ho doopravdy viděl.

„U šmoulů, co jsi provedla?“

„Nic,“ špitla.

„Lhářko. Ninjové neberou zakázky na nelidi. Je to příliš riskantní, zahrávat si s něčím, co je mimo lidské chápání. Ale jednou za čas – respektive jednou za století – udělají výjimku. Když se jedná o někoho – vážně, vážně speciálního.“

Neřekla nic a znovu mu rukou sjela do slabin.

„Tak co jsi udělala?“

„Očarovala jsem tě. Ošukala jsem tě. Vyléčila jsem tě.“ Jedno bez druhého by nebylo možné. „Zachránila jsem ti život. Zase.“

„Takže je to dva:dva.“

„Slíbil jsi mi pomoc,“ zakňourala.

„A svůj slib dodržím. Ačkoliv vážně nechápu proč. Ale chci, abys mi řekla, o co se jedná. Chci vědět, v jak velkém jsem vlastně průseru. Před několika minutami jsem pro tebe málem zemřel. Copak to není dostatečný důvod pro trošku upřímnosti?“

„Možná ano,“ řekla, přitulila se a zapředla jak kotě. „Možná ano.“ Čekala, až se kolem prořítí další podzemka; ležela na jeho hrudi a nechávala ho, aby ji hladil po vlasech. „Představ si ráj. Pohádkové království. Říši skřítků, víl a hodných draků, prostě všechno to, co znáš z vašich pohádek.“

„Pečení holubi létající do pusy a tak?“

„Tys byl někdy v Aqulii?“

„Cože?“

„No, pečení holubi přece…“

„Nech to být. A povídej.“

„Dobře. Představ si hodného moudrého krále a sněm šlechticů coby královi rádce. Všichni krále milují a všichni žijí šťastně. Nikdo ale neví, že mezi rádci je i zrádce. Černokněžník.“

„Ten divnej týpek?“

„Ne. To byla jeho pravá ruka. Ve vašem jazyce by se mu říkalo Noční hvězda.“

„Pokračuj.“

„Černokněžník – jmenuje se Adalbert – si v tichosti a potají na svém území vybuduje armádu příšer.“

„Ty opičáci?“

„Ano. A nepřerušuj mě pořád.“

„To stejně dělaj vlaky.“

„Ty mi neva. Ale ty drž hubu a lízej.“

„Proč ne.“

„Úplatky, výhružkami a kouzly si na svoji stranu nakloní většinu rady. Pak, když dozraje čas, zavraždí krále, se svojí armádou ovládne zemi a sebe dosadí na uprázdněný trůn. Mrtvý král nemá žádné nástupce. Jenom dvanáct dcer. Aby si je nikdo nemohl vzít a později si nárokovat trůn přes krev, černokněžník se je rozhone všechny zabít. Nemůže to ale udělat ve své říši, díky kouzlu je tam zabít nelze. Rozhodne se je tedy popravit ve vašem světě. Zároveň, aby z nich sňal jejich kouzlo a sám ho pohltil, rozhodne se z popravy udělat rituál a dcery obětovat. To ale musí udělat na speciálním místě. Proto si vybere Prahu, místo které je přímo nasáklé svou proklatou, dlouhou minulostí. A zvolí chrám svatého Víta, aby se mohl vysmívat Bohu. No a pak jsem tu já.“

„Kurva?“

„Detektiv. Strážce pořádku. Vedla jsem v království odboj, ale černokněžníkova armáda byla silnější. Tak jsem musela utéct. Jde teď po mně jako Monte Christo po Tybaltovi.“

„Smutný. A proč chceš zachránit ty nány?“

Kopne ho do hlavy. „Jsou to princezny, ty ignorante. A musím je zachránit, protože jsou to královy dcery. Jediní zbylí možní následníci trůnu.“

„Hmm. Je to blbost, ale budiž. Tak jo, je čas jít.“

„Nejdřív to tu dodělej.“

„Ach jo.“

++++

„Budou na místě tak ve tři čtvrtě na tři,“ vyprávěla Holka už za pochodu. „Přijdou branou duchů – “

„Japonsky.“

„Brána duchů, čemu na tom nerozumíš?“

„Jak si to mám představit?“

„Nepotřebuješ si to představovat, prostě tím přijdou.“

„Nějaký teleport?“

„Jo, tak něco.“

„Ech. A dál?“

„Nejdřív přijde předvoj těch zrůd. Připraví místo. Rozmístí všechny patřičně propriety: okovy, svíčky a tak. Zkontrolují okolí, jestli tu nikdo není. Možná postaví stráže.“

„Co bezpečnostní systémy?“

„Co je s nima?“

„Alarmy. Kamery. Vždyť musí spustit.“

„Ne. Nemusí.“

„Dobře, tak ne. Já už to vážně neřeším.“

„To je dobře. Zajatce přivedou tak pět minut před začátkem. Předpokládám, že to budou chtít mít hotové co nejrychleji. Pět minut na připoutání. Minuta na oběť. A pryč.“

„Jak má proběhnout samotný obřad?“

„Nahé oběti položí do kola. Jako hodiny. Vévoda bude stát uprostřed. Nad každou z nich bude stát kněz s obřadním mečem. Zapíchnou je všechny naráz.“

„Když jim přerušíme obřad – nebude jejich hlavním cílem zabít je?“

„Asi ano.“

„Tak to bude těžké.“

„To zvládneš.“

„A když ne?“

„Zvládneš. Já ti na výběr nedávám.“

++++

„Nezdá se ti to tu romantický? Úplně zataženo, kosa jak v mrazáku a tma jak v Africe. A ti týpci na zdech – “

„Myslíš chrliče, že ano?“

„ – tak takové jsi měla jako domácí mazlíčky, co?“

„Popravdě, tamhleten vypadá přesně jako moje malá Renfri.“

„Tvoje malá Renfri měla ptáka?“

„Jen když ho někomu ukousla.“

„Máš děsivý mazlíčky.“

„Tebe pojmenuju Nightmare, broučínku,“ podrbala ho ve vlasech.

Povzdechl si a nekomentoval. „Jak to, že žádné světlo nesvítí? Ta katedrála vypadá jako obrovská hrobka.“

„Prostě nesvítí.“

„Tohle říkáš nějak často.“

„Kouzla, jasný? Zbaví se světel, aby zbytečně nepřitahovaly pozornost stráží, svedou to na potíže s dodávkami elektřiny. Taky magickou cestou. Pak zvukově odstíní vnitřek katedrály, kdyby náhodou někdo dělal velkej bordel.“

„Nešlo by to udělat jednodušeji?“

„Jo, taky by kolem Hradčan mohli umístit zónu smrti, která by zabila každého člověka, který by do ní vstoupil.“

„Hezké. Jak se dostaneme dovnitř?“

„Odemču ti.“

„Máš klíč?“

„Mám kouzla, debile.“

„Jo? A tos je nemohla použít na ty strašáky v tunelu?“

„Dostala jsem je až potom.“

„Výborně, mám kouzelný semeno.“

„Jo, tak nějak.“

Jenom pohladí obrovskou kliku a dveře se otevřou.

„Pěkné.“

Její kroky se rozléhají jako činely. Jeho kroky nejsou slyšet.

„No, máme ještě asi půlhodiny času,“ povídá Holka. „Už si někdy šukal v kostele?“

„Ne – “

„Tak fajn…“ Odskočí od ní dřív, než mu stihne šáhnout mezi nohy.

„Huš. Teď se musíme připravit na bitvu.“

„Wou, to znělo fakt tvrdě. Pojď brouku, přehni mě přes oltáře a naplň mě, jak zákon káže.“

„Ty si zvrhlejší než Lilith, ženská.“

++++

„Chci jim rozumět. Jejich řeči,“ povídá poté, co jí přidal další trošku magické síly. „Možná to bude potřeba.“

Pohladí ho po hrdle a promluví na něj ve své mateřštině. Je to teda pěkně hnusnej jazyk.

++++

Jen prach. Jen prach, co padá jako ztuhlý déšť, snáší se na chladné kachle v nekonečné temnotě. Ticho. Mrtvé, nehybné ticho.

Modrá tečka se zjeví zničehonic, jako by ji rozverné dítě ťuklo pastelkou do prostoru. Zjeví se, zabliká, chvilkami jakoby snad ani nebyla. V tom rozzáří silně jako žárovka. A ta žárovka se začne rozšiřovat jak vyfouknutý cigaretový dým, jak kruh na zvířené hladině, rychle a plynule se rozroste do obrovské, modře zářící brány. A z té brány někdo vystoupí…

Červená očka zamrkají do tmy. Nahrbená opice vláčí vlastní ruce po zemi. Pokročí kupředu. Z brány se vynoří další… Za chvíli jich je deset. Každá se rozchází po své práci. Pokládají na země ocelové půlměsíce okovů; vpíjí se do podlah. Rozžíhají kolem svíce. Pět, patnáct, padesát, pět set. Lemují celý chrám jako krajka.

Bránou zatím prochází další. Teď je jich dvacet. Třicet. Teď už je jich moc. Všechny jsou ověšeny kovem a čepelemi.

Pak se ručička hodin přiblíží vytouženému okamžiku.

Z brány se vynoří první postavy. Zase bestie, stejně ozbrojené jako ty předcházející. Pak vchází první zakuklenci. V mnišských kápích bůhvíproč Filipovi připomněly kondomy. Pak někdo koho Filip už viděl: Holka mu říkala Noční hvězda. Černé, rozpuštěné vlasy, černý kabát, na pohled drsňák, jeden z těch, co nejdřív vykostí motorkářský gang a pak si sundá šátek z očí.

Pak se vynoří první zajatkyně. Filipovi to chtě nechtě na okamžik vezme dech. Jsou vysoké, štíhlé a krásné, s krátkými blonďatými vlasy.

Vypadají jako Holka. Jako její sestry. Dvojčata.

„Co to má být?“ zašeptá Filip do vysílačky, ale druhá strana mlčí.

Princezny jsou nahé, jediným kouskem látky na jejich těle je páska přes oči. Ruce mají svázané za zády. Od těch vede provaz a každý z nich drží jeden zakuklenec. A každý zakuklenec drží i obnažený meč.

Nakonec přijde i hlavní záporák. Černokněžník. Adalbert. Má fialové vlasy a bradku, úzkou tvář a ostré oči, je do půl těla nahý, v černých nabíraných kalhotách a bosý. Přes ramena má přehozený tmavě fialový plášť. Projde branou jako poslední, rozhlédne se, a pak začne vydávat rozkazy ještě dřív, než se brána duchů za jeho zády zmenší na velikost prstýnku a rozplyne se v dým.

Všechny ženy jsou rychle připoutány: okovy kolem kotníků a zápěstí, těla do X – ráj perverzáků –, hlavy k oltáři. Na oltáři si stoupne Adabert. Zakuklenci zaujmou místa u nohou princezen. Pět jich zůstalo; obchází celý útvar jako nějací bodyguardi. Opičí zrůdy stojí ještě dál, tváře plné úcty a obdivu, ani nemuknou a vlastně ani nedávají pozor na okolí.

„Nejsem si jistý, jestli je dokážu zachránit všechny,“ zašeptá Filip.

„Nejsem si jistá, jestli těm ninjům nedám tvoji adresu.“

„Fuck you.“ („Jebu tě!“)

„To už jsi udělal.“

Černokněžník začne svoji litanii. Filip začne tu svoji. Až sem zítra někdo přijde, bude se hodně divit. Historiky trefí šlak.

++++

Dvakrát praštit do spínače, výbuchem to začalo.

Umístil je do zadní lodi, výbuch byl dost silný, aby otřásl mnichy jako obří fén. Popadali na zem, někteří upustili meče. Černokněžník hodil záda, jako by pod ním někdo podtrhl koberec, po hlavě spadnul za oltář, s trochou štěstí ho měl Filip z krku.

Noční hvězda vytáhl pistoli.

Již v půli prvního výbuchu spustil Filip ostatní nálože. Bylo jich třicet, o něco slabší než ta první, rozmístěné po celé délce chrámu – jak pouťově prskavky, či letadlový kulomet projely podlahou a stráže padaly jako domky ze sirek – stačilo trošku strčit.

Zároveň s tím Filip odpálil dýmovnice a slzák. A pak nastoupil sám.

++++

Na jižním okně vyobrazený svatý Jiří se na to už nemohl dívat, a tak se radši rozpadnul. To skrz něj proskočil Filip.

Dopadl jak kočka a hned zase stál: na očích noktovizor, na tváři maska.

Přišli SWAT, parchanti.

Pistole vyla jak znásilňovaná fena, štěkala rychlostí tři náboje za vteřinu a dělala z mnichů odlétávající biliárové koule. Někteří z nich se dali na útěk. Filip jim jen děkoval. Byli tak snazší terč.

++++

Sedm dole, co ten zbytek –

Za oltářem se vztyčila nějaká postava. Ruku držela napřaženou…

Trvalo to asi půl vteřiny, než magický fleš vypálil Filipovi zrak.

++++

V bílé tmě neviděl, cítil však až moc: totiž žár. A bolest. Let…

Do něčeho narazil – snad do zdi –, svezl se na zem, a propadal se do temnot. Pak ho hřejivý pocit uvnitř těla zase probral k životu a vrátil se mu zrak. To Holka čarovala.

Stačil mu jeden pohled, aby analyzoval situaci: kouzlo ho odmrštilo na stěnu zadní lodi, sedm kroků od oltáře. Mnichové se sbírali ze země a Noční hvězdu nikde neviděl, ale Adalbert stál, oči zavřené a cosi si mumlal.

„Kruci,“ ujelo mu.

„Dělej!“ zaznělo ve vysílačce. „Zachraň princezny, já se postarám o černokněžníka.“

Ne, dneska byl vážně blblej den.

„Možnost číslo jedna: pozveme je na čaj,“ mlel, když vstával. Ve druhém kroku sprintu se instinktivně vrhl do parakotoulu. Vzduch nad ním protlo něco o velikosti dělové koule.

„Druhá možnost – vykouříš je.“

Věnovat pozornost levé straně –

„Ty zrůdy teda kouřit nebudu!“

 – a viděl:

Noční hvězda na něj mířil pistolí. Filip odhadoval, že může být tak z 18. století a přemýšlel, kam se asi strká zásobník a kolikrát to ještě vystřelí. Třikrát zmáčkl spoušť. Noční hvězda jednou. Jeho zbraň vyplivla cosi jako obrovský hlen, zelený plamen či plazmatickou kouli – k čertu, to je jedno, co to bylo, hlavní je, že to bylo větší než Filipova hlava. Stejně jako Noční hvězda se i Filip vrhl na stranu. Kdesi za sebou uslyšel výbuch, a když zkontroloval perimetr, viděl, že to do zdi vyrvalo díru velikosti basketbalového míče.

No do hajzlu, to to pěkně začíná.

Noční hvězda zmizel. Jen tak; tam kde stál, najednou nebylo nic. Filip neměl čas nad tím přemýšlet, jeden z mnichů totiž zrovna popadl meč a jako kat ho pozvedl nad svojí zajatkyní. Filip do něj poslal dvě kulky, aby si to s těmi vražednými úmysly rozmyslel, třetí pak do řetězu, aby nebyl tak upjatý a pustil dívčinu levičku na svobodu.

Zkontrolovat perimetr –

V tom okamžiku před ním rozkvete koule plnu a v ní se zhmotní Noční hvězda. Filipa to tak překvapí, že ani nestačí vystřelit.

Jen pouhou vteřinu visí černokněžníkův bodyguard ve vzduchu, kopne Filipa do hrudi a zmizí, plynná růže pohltí sebe samu.

Je za mnou…

V otočce muškou hledat nepřítele – a nalézt ho již jako plynný zárodek. Střílet dřív, než růže získá pevné tvary. Jsi tak průhledý nepřítel…

Noční hvězda sebou zacuká a vyplivne krev. Ještě natáhne ruku s podivnou pistolí a chce vystřelit. Filip mu ji sebere snadno jako by to bylo dítě. Zároveň s tím mu přiloží hlaveň berrety k oku a nechá ho, aby se na svět podíval z nové, byť poněkud mrtvé perspektivy.

„Pomóc!“ zazní za ním. K zajatkyním se blíží první z opičích strážných. Tak se Filip rozhodne vyzkoušet novou hračku.

Když prehistorická zbraň vyplivne plazmu, Filip má pocit, že mu to utrhne rameno. Koule prosviští chrámem – a všechno, čeho se dotkne, rozpustí stejně spolehlivě jako napalm.

„No kurva, to je hustý.“

Rozhlédl se po chrámu: v levém křídle pableskovaly dvě prskavky, to si Holka s Adalbertem užívali magický ohňostroj. Před oltářem se sbíraly Princezničky, vlastně to zvládaly i bez Filipovy pomoci – sotva uvolnil ruku jedné, stačilo jí to k tomu, aby kouzly přeřezala ostatní řetězy. Jediným problém byli zbývající strážní, kteří se k nim řítili přes celý sál. Filip si povzdechl a vyšel jim vstříc.

Znovu vypálil z Policistovy hračky a nemohl se ubránit dojmu, že je to zatraceně úžasná věc. Chtěl vystřelit znovu, když se mu do hlavně zarazil oštěp.

Zatraceně! Vůbec ho neviděl přilétat, zpropadený noctovizory. Okolí bylo plné kouře, viditelnost minimální, stejně si ho strhl z hlavy a spolehnul se jen na světlo svíček. Zničenou pistoli zahodil a tasil svoje vlastní. Přikrčil se. Chtěl být připravený na jakékoliv další překvapení.

Naštěstí si to s ním gorily chtěly vyřešit osobně. Stahovaly se k němu ze všech stran, zazdění v brnění mávaly oštěpy, sekyrami i meči. Pro Filipův zbrojní arzenál nebyly žádnými soupeři. Nechal je přijít hodně blízko. Pak spustil palbu. Byli jako demonstranti před vodním dělem. Neměli nejmenší šanci, ale stejně se, se zběsilostí krysy cítící plesnivý sýr, zas a znovu vrhali kupředu.

Brzy však Rusácká taktika „nas mnogo“ začala slavit úspěch. Filip měl jenom dvě oči a pistole zase omezený počet nábojů. Když musel poprvé měnit zásobníky, vrhl se na něj nějaký hrdina z boku a sekerou mu málem upravil účes na „chlap bez hlavy“. Zahodil jednu z pistolí (respektive ji tomu parchantovi flákl po hlavě), přebil a vysvětlil mu, že co je malý, to je milý, i když je to kulka v hlavě.

Už když se otáčel, viděl, že udělal chybu. Oštěp se mu zaryl mezi žebra. Filip byl naštěstí dost rychlý, naklonil se, hrot sklouzl po kosti, výstřel ale šel zrůdě neškodně kolem ucha.

V ten okamžik mu kolem ucha prolétl blesk. Nestvůra zablikotala jako vánoční stromeček a Filip měl na okamžik možnost prohlédnout si její kosterní stavbu. Pak se rozsypala jako popel z roztříštěné urny a kolem Filipa se prohnala řada běsnících hesperidek. Zářily jak neony, tak byly zafačovány v magii. Metaly blesky a oheň na všechny strany. Filipovi nechaly jenom zbytky; pár opičích zbabělců, co si netrouflo na ženský.

Moršť si to s nimi vyřídil po staru, katanou. Zakmitala se vzduchem jako padající hvězda a zanechala několik krvavých stop. Všude po okolí.

Obě prskavky, černokněžník i Holka, konečně spotřebovaly vechen svůj prach a uhasly, příliš vyčerpané, než aby pokračovaly v šou. Adalberta ale začaly obestupovat Princezničky. Tetelily se agresivní radostí jako Medúzy.

A to už měl být konec, a Filip by tomu byl rád, protože si začínal připadat jako znásilněný vlkodavem. Jenomže to konec nebyl. Každá srážka totiž zanechá takové, co si pletou svetr z vlastních střev a cuckují je při pokusu si je zpátky do břicha, zatímco litují toho, že vůbec kdy vylezli mámě z dělohy. Jeden takový se svíjel i pod Filipovýma nohama a hořekoval:

„Bestie se vrátí. Neeee, mami… bestie se vrátí. Musím je zachránit… musím zachránit Sarah… Bestie se – “

„Ty sám jsi Bestie!“ dupla mu na krk jedna z princezen. Nezabilo ho to a jí to očividně vyhovovalo. Vytrhla Moršťovi meč z rukou – nebránil se – a vrazila ho Opičákovi do nohy. Pak zakroutila čepelí, a když opičák zařval, rozesmála se.

Když se Filip znovu rozhlédl, jako by mu někdo na oči nasadil druhé brýle. Všude kolem viděl fotky obdobného teroru. Pohádky jsou krásná věc. Jenom je škoda, že i víly mají své vlastní pohádky, a že ani jejich děti na ně nevěří.

Byl to jeden z těch okamžiků, kdy rozum vysadí a tělo začne jednat nezávisle na něm. V hlavě měl Filip prázdno, bílé plátno, antarktické pláně, spoustu sněhu. Nad ničím nepřemýšlel, jenom věděl, že teď něco udělá, ať už z jakéhokoliv důvodu, prostě to udělá, a počká si, co se stane. Pod nohami se mu válela pistole. Sehnul se pro ni. Vyhodil z ní zásobník a vložil nový – ještě mu zbývaly dva. Natáhnul náboj do komory.

Nikdo si ho nevšímal. Kolem bylo příliš bolesti a křiku.

S rozmyslem přistoupil k princezně, nasadil jí páku a přiložil jí hlaveň ke spánku. A pískl. Hlasitě a řízně.

Rázem měl veškerou pozornost, kterou potřeboval. Náhle si připadla jako skandující Sparťan mezi grupou Slavistů. Princezny měli ve tvářích vepsáno překvapení, hlavně však vztek a vraždu. Nahrbila se jako tygři před skokem, jen vystrčit drápy, a když na něj řvala, bylo to spíše rozvzteklené prskání.

„Nevím, co to děláš, rytíři,“ zasyčela jedna z nich, „zvlášť když si cedil krev pro naši záchranu – ale ať už je důvod tvého počínání jakýkoliv, okamžitě pusť naši setru, jinak ti budou staletí strávená na rozpálené plotně našeho kata připadat jako dovolená v porovnání s tím, co s tebou provedu já sama hned teď.“

„Jo, jasně. Chápu. Mimochodem, máte trošku krve, tady na levé tváři,“ naznačoval jenom očima, nedovoloval si popustit své zajatkyni uzdu. „Příště byste měla pít opatrněji. Musíme přece dodržovat dekorum.“

„Uklidněte se sestry,“ ozvala se Holka. „Já to vyřídím.“ Vydala se skrze chrám, klidně, jako by byla na procházce v lese, a nekráčela po vypadlých očních bulvách, roztříštěných zubech, kluzkých vnitřnostech a necákala si bosé nohy v krvavých záplavách. Ze svých sester byla ještě nejčistější. Když viděla Filipův pohled, usmála se, zastavil a palcem nakreslila do krve smajlíka. Pak se zachmuřila, smetla to a nahradila ho srdíčkem. Do něj napsala P + F forever a vzhlédla:

„Líbí se ti, drahý?“ zašeptala.

„Jak se jmenuješ?“

„Na tom přece nezáleží.“

„Typuju Persefona. Nebo nějaká jiná kunda, z dějin nebo mytologie.“

„Nemá smysl mě hledat v dějinách.“

„Podvedla jsi mě.“

„Jak to?“

„Ta historka, cos mi navykládala v tunelech… co na ní bylo pravdy?“

„Ale no tak… snad se najednou nezačneš tvářit ublíženě? Děťátku někdo zalhal? Nerozplač se mi tady.“

Už byl zase ledově klidný. Zášť, ublíženost, milenecká zhrzenost… všechny tyhle dokonale lidské city… nic z toho se ninjů netýkalo. Byli jako roboti. A Filip byl ninja. Když už ne duší, tělem určitě.

„Co uděláte s tím mužem?“ kývl k černokněžníkovi – ačkoliv nazývat ho tak u nyní nepřipadalo správné.

„To, co on plánoval udělat s námi. Obětujeme ho.“

„Chci s ním mluvit.“

„Proč?“

„Možná je to hloupé, ale chci znát pravdu. Chci vědět, o co tady vlastně jde.“

„A k tomu ho potřebuješ? Ale no tak… řeknu ti to sama,“ blížila se k němu, svůdná jako Mata Hari, se svým pružným, vlnivým tělem… už nedělala na Filipa žádný dojem.

„Zůstaň stranou. Přibliž se a tvá sestra nepřežije.“

„Sestra? Jak jsi na to – “

„A já si myslel, že tvoje debilita je jenom součástí role.“

Našpulila rtíky. „Rodinná podoba, že. Rodinná podoba,“ usmála se – a shodila ze sebe šaty. „Ale řekni – nejsem snad mnohem krásnější, než mé sestry?“ nahodila pózu modelky a všechny princezny ji okamžitě zopakovaly. Byly dokonale identické. Žádné rozdíly. Žádné výjimky.

„Kdo jste?“

„My jsme jedna,“ řekla Holka. „jsme jedna a jsme mnohými. Jsme dokonalé. Chceme dokonalý svět, ale oni,“ kývla k Adalbertovi, „nám v tom překáží. Jsou silní, podařilo se jim zajmout vůdčí křídlo našeho hnutí. Nás. Mě. Já jediná jsem utekla, ale naše armáda ztratila velení a bez nás je zmatená a roztřesená. Ale teď jsme díky tvé pomoci zase volné. Máš naši nekončenou vděčnost, Filipe Moršti.“

„Měl bych si prohnat kulku hlavou už jen za to, že jsem věřil na pohádky.“

„Netřeba se vinit. Očarovala jsem tě. Jistěže jsem to udělala.“

„Těžko. Jsem chráněn před tvou magií“

„Nepotřebovala jsem magii. Jsem žena. To je veškerá magie, kterou potřebuji. Jste tak slabí, všichni muži, tak snadno zmanipulovatelní. Probodnete si kvůli nám srdce a ještě nám za to poděkujete. Naprosto nepochopitelné plémě.“

Všechno, co říkala, mu bylo ukradené. „Všechny jste jedna? Takže když ji zabiju…“ usmál se.

„Tak to nefunguje. Ty taky nezemřeš, když ti uříznu ruku. Ale budeš hodně, hodně naštvaný. Přestaň bláznit, můj bílý rytíři. Tvůj boj je už u konce. Splnil jsi, co jsi slíbil. Já ti na oplátku vydám tvé dávné nepřátele. Dobrý obchod. Není snad?“

„Seru na tu dohodu. Nech mi mé nepřátele, já už si s nimi nějak poradím. Ale jeho,“ kývl hlavu k Adalbertovi, „jeho nech jít.“

„Ne.“

„Potom se rozluč se svou rukou,“ ušklíbl se.

„To neudělá,“ ozvala se jedna ze sester. „není blázen. Přece ví, co bychom s ním udělali.“

„Ano, ví,“ řekla Holka, ale zůstávala zachmuřená. „jenomže je mu to jedno. On se nebojí. Problémy řeší v okamžiku, kdy přijdou, i když je radši, když je na ně připravený. A hlavně… on je to vážně bílý rytíř. I když to sám sobě hrozně nerad přiznává. Bláznivý, bílý rytíř. A já mám své sestry příliš ráda. Nechte ho jít,“ rozkázala princeznám.

Bez protestu černokněžníka propustily. „Hej, čaroději!“ křikl na něj Filip. „Co takhle nějaký teleport? Nejlíp pro nás oba?“

„Nebuď směšný,“ ušklíbla se Holka. „Bude rád, když odsud odnese sám sebe v celku. Možná nám tu ze sebe dokonce kousek nechá.“

„Hmm… potom jdi, chlape. Promiň mi ty nepříjemnosti. Mstít se nemusíš, asi nebudeš mít na kom.“

Adalbert se mu zadíval do očí. Ty jeho byly černé, malé, vyděšené. Vděčně kývl, zašermoval rukama, a zmizel.

„Inu… teď už to asi bude jenom o nás,“ řekl Filip. „Zajímalo by mě, jak se mi bude bojovat proti magii.“

„Nechceš na nás doufám zaútočit, že ne. Nemáš nejmenší naději.“

„Co kdybych prostě odešel?“

„Tak bychom na tebe mohli uvalit kletbu, která by tě pronásledovala až do třináctého pokolení. Po prvním dítěti by ti uhnila varlata, vypadaly zuby, kosti změkly a rozpadly se, ale tvůj tuhý kořínek by tě držel při životě, zmrzačeného a nemohoucího, upoutaného na nemocniční lůžko.“

„To zní jako zábava.“

„Anebo bychom tě mohli nechat jít. Jenom tak. Pokud okamžitě pustíš naši sestru.“

„Oukej,“ odhodil princeznu od sebe a pozvedl hlaveň proti Holce. Jen pro jistotu. „Tak co. Můžu jít?“

Holka se zachechtala. „Úžasný! Ty ji prostě úžasný! Nezaváhal´s ani na vteřinu!“

„To víš. Asi ti věřím. Takže co bude teď?“

„Teď? Splnil jsi svůj slib. Já splním svůj. Jdi domů. Čeká tě tam překvapení. Na mě zapomeň. Když budeš mít štěstí, už mě nikdy neuvidíš.“

„Jo. Když budu mít štěstí. Když budou mít štěstí, už tě nikdy neuvidí ani nikdo z vašich lidí. Víš… přemýšlela jsi o tom, že nikdo není dokonalý?“

„Beru to jako osobní urážku.“

„Jo… víš, i my jsme tu kdysi měli někoho, kdo toužil po tom, aby svět byl dokonalý. Jmenoval se Hitler. Nedopadlo to s ním pěkně.“

„Ano, slyšela jsem o něm. Sympatický chlapík. Ale nešikovný. Budu se snažit být lepší než on.“

„Oh. Vážně doufám, že už tě nikdy neuvidím.“

„Na to bych nesázela. Vrazit ti do těla meč byla docela zábava. A Sukuba je proti mně jeptiška.“

Když Filip odcházel, přemýšlel, jestli je někde místo, kde by se před ní mohl schovat navždy.

++++

„Ale tohle je nádhera,“ rozplýval se blahem, když dorazil domů. Nejen, že všechno bylo opravený, ale hlavně… „Celá sada krásných, nových soch. Japonská tvorba, předpokládám. A všechny v černém.“ Usmíval se na své pronásledovatele, všechny ztuhlé v těch nejbizardnějších, často dosti perverzních pozicích. Holka byla prostě úchyl, s tím se nedalo nic dělat.

Zašklebil se do očí svým někdejším cvičitelům. Měl na ně spoustu hodně ošklivých vzpomínek.

„Který to jenom byl šuplík. Mám tady něco, co se vám určitě bude líbit, pánové.“

Otevřel skříňku plnou skalpelů, želez a jiných nástrojů vhodných pro všechny druhy skutečně nemilosrdné zábavy.

Nevím, jak přišla na to, že jsem bílý rytíř, říkal si v okamžiku, kdy bral do ruky první z břitev. Zrovna teď se tak rozhodně necítil, ale stejně se tetelil radostí.