Nikdy jsem nebyl fanda horrorů, asi proto, že jsem jen zřídkakdy našel takový, který by mě dokázal vyděsit. Ale musím přiznat, že tajemná atmosféra má své kouzlo. Sám jsem zkusil napsat horror jenom jednou. Je to spíše mystery než cokoliv jiného, ale je to krátká povídka s pointou vystavená na antické mytologii. Nechť sa páčí :)

Lítice

Díval by se na ni třeba celé hodiny. Hodiny nemá, jenom pětačtyřicet minut matematiky, kdy jedině sedí za ní, a během té doby nespustí oči z jejích dlouhých kaštanových vlasů.

Tvrdí, že láska neexistuje, že je to jen extrémně zpopularizovaná stupidita, na niž to zkouší uhrát každej druhej blbej hollywoodskej biják, že za všechno můžou feromony a že všechno je to jenom blbá chemie, přičemž tomu sám v nejmenším nerozumí. A vůbec, ať mu s tou blbou láskou jdou už do háje!

Jmenuje se Martin a je mu čtrnáct let. Sedí, očima hladí Janiny krásné dlouhé vlasy a sám nechápe, co se to s ním děje.

Tak to jde den za dnem, až jednoho rána, v pondělí, zazvoní, do třídy vejde učitelka a oznámí jim, že…

♥♥♥

Jana je mrtvá. Její tělo bylo nalezeno na břehu řeky asi kilometr za městem. Zpola nahé. Pravděpodobně ji někdo znásilnil.

Teď je třída poloprázdná: holky brečí na chodbě a na záchodech, učitelka zdrhla, asi do kabinetu, kluci sedí zhroucení v lavicích jako neživé loutky, kterým utrhali nitě.

Martin hledí před sebe a má pocit, že mu to všechno nějak nedochází. Ona přece nemůže být mrtvá! Nemůže! Ale…

Úča sice vždycky mlela z cesty, ale dnes – dnes měla oči zarudlé pláčem a hysterčila víc než moje máma. A ten závěr, to o znásilnění… snad nám to ani nechtěla říct, ale nedokázala se zadržet. Slova z ní vytryskla jako horký pramen ze země.

Blbe. To se tě to vážně vůbec netýká? Je přece mrtvá!

Jsi chladnokrevnej bastard, že jo? Tak jako když ti umřel děda a ty sis šel pustit American pie.

Na tom teď přece nezáleží. Ona je mrtvá.

A pořád mu to nějak nedochází.

♥♥♥

„Ahoj, Martine,“ usmál se na něj policista. Seděl na stole v ředitelově kanceláři a zval si sem jednoho žáka za druhým. Ředitel stál u otevřeného okna a potahoval z cigarety. Nějak ho nezajímalo, jestli půjde příkladem. „Posaď se,“ pokynul policista k jedné židli. „Jak ti je, Martine? Jsi v pořádku?“

Martin mu nedokázal odpovědět. Jen pokrčil rameny a sklopil hlavu; oči nespouštěl z inkoustového fleku na stole hned vedle policistova kolena.

„Byl jsi Janin kamarád?“

„Snad jo,“ pokrčil rameny.

„Co to znamená, snad jo?“

„Že jsme spolu občas mluvili. Ve škole.“

„Aha. No… ostatní mi řekli, že jsi byl do Jany zamilovaný.“

To ho vyděsilo. „Kdo? Kdo vám to řekl?“ vyjekl.

„To je přece jedno. Je to pravda?“

„Není,“ skoro zakřičel.

„No dobře. Chápu. Nemusíš se kvůli tomu hned rozčilovat. Co víš o Janě? Znáš její rodiče, její kamarády, koníčky?“

Pokrčil rameny. „Má ráda Harryho Pottera,“ řekl. „A kamarádí s Radkou,“ řekl jméno holky, se kterou seděla v lavici. Víc toho opravdu nevěděl.

„Aha. Poslední otázka: kde jsi byl tenhle pátek večer?“

„No… doma. Asi od šesti hodin. Koukal jsem na televizi.“

„Může ti to někdo dosvědčit?“

„Rodiče.“

„Dobře.“

„Martine… je tu něco… cokoliv… co bys mi chtěl říct? Nemusíš se stydět. Ať už je to cokoliv. Nebudu z toho vyvozovat žádné důsledky.“

„Co bych vám měl chtít říct.“ Martin zvedl zrak a jen na okamžik mu pohlédl do očí. Hned je zase ustrašeně sklonil.

„Cokoliv. Naprosto cokoliv,“ řekl policista.

„Ne. Nic tu není.“

„Tak, v pořádku,“ policista slezl ze stolu, vzal ho v podpaží a velice klidně ho vyprovodil ke dveřím. „Moc jsi mi pomohl. Můžeš jít domů.“

„Domů?“

„Ano. Domů.“

Tak šel a vzpomínal. Ale ať dělal, co chtěl, nedokázal si vybavit, jak Jana vypadala.

Doma si pustil Team Amerika, protože něco přece dělat musel. A když film skončil, hodiny zíral do stropu.

Večer si šel lehnout a dlouho nemohl usnout.

Nakonec se mu to podařilo. Zdál se mu sen…

♥♥♥

Tma není absence světla; světlo je absencí tmy. A i když tady není tma, nedá se říct, že by tady bylo světlo, a v nejmenším se nedá říct, že tady je vůbec někde. A v tomhle někde/nikde, kde Martin je i není, někdo zavolá jeho jméno:

„Martine? Martine!“

Trhne sebou, ačkoliv nemá tělo. Ten hlas… „Jano? Jano! Jsi to ty?“

„Ahoj, Martine,“ nevidí ji, ale má pocit, že usmívá. Smutně. Je to hrozně zvláštní pocit.

„Kde jsi?“

„Nikde. Všude.“

„Cože?“

„Martine. Jsem mrtvá.“

„Jo. Jo, já vím.“ Konečně si to uvědomí: tohle není skutečné. „Jenom sním, že ano?“

„Ano. A ne. Martine… něco od tebe potřebuji.“

„Jo. Cokoliv. Je to sen, takže můžeš chtít úplně cokoliv.“ Cítí se dost divně, ale snaží se to brát s nadhledem.

„Chci, abys někoho zabil…“

Otevře oči. Zírá do tmy, dýchá zhluboka. Sen je pryč a noc ještě trvá. Byl to jen sen, zatřepe hlavou a pokusí se znovu usnout. Ale už se mu to nepodaří. Celou dobu myslí na Janu a pořád dokola si musí opakovat, byl to jen sen. Byl to jenom sakra divnej sen.

Třída je příštího dne poloprázdná a všichni truchlí, celá škola, dokonce i ti, co Janu vůbec neznali. Martinovi je z toho špatně. Sám vůbec nic necítí. Možná jen… má pocit, že je něco špatně. Ale nic víc. Vůbec nic.

Oči má jako melouny. Skoro vůbec nespal. Deset minut po zvonění a učitel furt nikde. Třída je v celku tichá; sotva kdo se baví, a když, jenom šeptem. Martin si položí hlavu na lavici a zavře oči…

„Martine? Ukážu ti, co se stalo.“

Před očima mu proběhne krátká scéna: dva lidé, oba zná. První je Pavel Krab, takovej dement ze sousední třídy. Potkávají se jen na tělocviku. Víc o něm Martin neví. Teda až na to, že je silnější, než ostatní, a proto je rád buzeruje.

Tím druhým je Jana.

Fotka se dá do pohybu…

… ve chvíli, kdy Pavel násilím serve z Jany šaty, se Martin s výkřikem probouzí…

„Ty vole, tys usnul,“ zasměje se mu soused, a když vidí, jak se tváří, dodá: „Seš v pohodě?“

„Jo,“ odvětí Martin. Učitel pořád ještě nepřišel.

♥♥♥

To není možné, to není možné, to jsou jen noční můry, nějaký post-šokový stav či co. To přece není možné!

Odmítá uvěřit tomu, že by k němu skutečně mluvil Janin duch. A vlastně i tomu, že za její smrt může Krab. Jistě, je to arogantní hajzl, ale vrah?

Ale tenhle týden ve škole ještě nebyl…

Jsou to dva dny, blbče. To vážně nic neznamená.

Večer se bojí usnout. Ale když druhá hodina překročí půlnoc, i jeho zasáhne Morfeův direkt a…

„Bože, ne.“

„Ty věříš v Boha, že Martine? Vím, že ano. Já nevěřila, ale teď už věřím. V Boha, i v nebe. Já chci do nebe, Martině. Ale nemůžu do něj vstoupit, dokud nebude můj vrah mrtvý!“

„Cože? Jak to myslíš?“

„Jsem nečistá. A dokud nebudu očištěna, budu bloudit po této zemi. Už teď to cítím jako věčnost. Mám pocit, že se z toho zblázním. Nevím, co se mnou jinak stane, Martine. Ale hrozně se toho bojím.“

„Co… cože?“ Je toho na něj moc. „Nečistá? Jak nečistá?“

„Nechápeš? Dívej…“

A on se musí dívat. Musí se dívat do útrob neznámého domu, na partu lidí, tři z nich zná – Kraba, jeho asociálního kamaráda Leoše a Janu. Popíjí, baví se, opíjejí. Pak střih a scénu zalije tma; kulisáci vyměnili pokoj za zahradu a v jejím středu dva hlavní aktéři. Už zase Krab. A ona. Jana. Vrhne se mu kolem krku, políbí ho a ustoupí. Střih. Proč střih? Proč zrovna teď, když v dalším obrazu už se oba objímají a líbou a osahávají?

A Martin to celé musí sledovat; nemá oči, které by zavřel, ani tělo, které by otočil. Jenom se dívá a je mu strašně, protože cizí chlap osahává jeho bohyni a jí to vůbec nevadí. A to co cítí – to je žárlivost a závist.

A Krab sjede rukou níž – a ona se začne cukat. „Drž,“ zavrčí Krab.

Na oku má monokl; dnes odpoledne ho zbil bratr, když mu ta kráva jeho holka Kateřina vyžvanila, že je špehoval, zatímco si spolu užívali. Viděla ho skrze škvíru ve dveřích, jíž se on sám díval, a jenom se usmívala a olizovala si rty a sténala jak klisna a Krab jí byl jako uhranutý. Miloval ji, miloval! A ona to vyžvanila jeho debilnímu bráchovi a ten ho zase zkopal jako malýho smrada a nakonec se mu vysmál do ubožáků, co si ani nejsou schopni sehnat „vlastní kudnu na vomrdání“. Ale tu on přece má, přímo tady před sebou, jen kdyby furt neřvala! Zacpat pusu jí nejde, tak jí stiskne krk, bez vzduchu už se blbě křičí, co ty blbá krávo?, a tiskne pořád víc! Hlavně aby se něco nepokazilo, aby někoho nepřivolala.

Až je po všem a on se cítí jako king – a Jana, Jana je mrtvá. Dochází mu to se zpožděním, asi dvě minuty potom, co si všimne, že nedýchá. Bože… Bože! Vyděšeně od ní odskočí, mrtvola, ty idiote, tys ji zabil! Zpanikaří, běhá kolem a neví, co má dělat.

A pak ven vyjde Leoš. „Proč tu běháš jak lasička na extázi?“ směje se. „A kde je ta tvá kurvička?“ Pak ji uvidí. „Co s ní je? To ti při tom usnula? Tak to seš teda pěkná – “

„Je mrtvá!“ Krabovi přeskočí hlas jak porouchané rádio. „Je mrtvá, ty vole,“ zakňučí již tišeji, neboť dostane strach, že je někdo uslyší. „Já ji zabil. Do hajzlu, já ji zabil.“

Střih.

Ti dva, jak vlečou jakýsi velký balík směrem k řece. Čepice naražené do čela a hlavy sklání k zemi, ale je to jen kousek špatně osvětlenou cestou, nikoho nepotkají. Krab odpadne těsně před cílem; na rozdíl od Leoše má něco jako svědomí. Už je toho na něj příliš, jde se vyzvracet. Těch několik posledních metrů táhne Leoš Janu sám. Ale když se dostane až k řece, když se ujistí, že Krab je daleko a všude kolem prázdno, kryt stínem stromů balík rozbalí a dlouho si prohlíží mrtvé tělo. Ještě nestačilo úplně vychladnout. Potom, co ho přestane bavit hrát si s jejími ňadry, ji sám… teď už se tomu ani nedá říkat znásilnění.

Nakonec se smíchem shodí tělo do řeky. Ještě spálit deku, do níž Janu zabalili. A tělo ať odnese proud.

♥♥♥

Martin jde do školy a kolem očí má veliké kruhy. Dopoledne přetrpí v polospánku jako živá mrtvola, schovává se v lavici a doufá, že ho učitelé nechají na pokoji. Má štěstí. Vrací se domů a nespí. Jde do školy, plouží se jako nemocný. Ve druhé hodině usíná. Znovu ho volá Janin duch a on se probouzí s křikem vprostřed vyučování. Když ho učitelka vidí, zděsí se a posílá ho domů. „Má jít někdo s tebou?“ ptá se, ale on, že to není potřeba, že to zvládne.

Jde zadním vchodem, přes hřiště, kolem keřů, šourá se jako důchodce. Ucítí kouř, zastaví. Ohlédne se.

„Hledáš Boha ve křoví?“ zasměje se Leoš – vždycky si z něj dělal srandu kvůli jeho víře – a potáhne z cigarety. Je tu sám, za školou, vždycky na ni sral… ale to už se Martinovi rozmlží vidění a má znovu noc, cítí studený vítr, slyší šumění vody, před ním leží mrtvé tělo, tak krásné, i ve smrti tak strašlivě krásné, a jeho zpropadené ruce se natahují a –

„Ty hajzle!“ Leoš je možná připravený na hodně, ale na tohle ne, tohle by nikdy nečekal. Ne hubenou tyčku, co se na něj sápe jako wrestler. „Jak si mohl? Jak si jenom mohl, ty zatracený hovado?“

Martin ho srazí k zemi, klekne na něj a začne do něho bušit jak do boxovacího pytle. Dál křičí a od úst mu létají sliny a Leoš slyší jenom: „Hajzle! Hajzle! Hajzle!“ Rukama si kryje hlavu a snaží se vzpamatovat. Konečně ze sebe Martina srazí.

Na to, že Martin vypadá jako zvolna se rozpadající zombie, je sakra rychle na nohou. Odráží Leoše, když se ho pokouší povalit, rozežene se po něm, ale mine, Leošovu odvetnému úderu se už však vyhnout nedokáže. Zavrávorá a upadne – a pod rukou nahmatá klacek. Ještě napůl klečící se s ním po Leošovi rozežene. Trefí ho do nohy, Leoš zakřičí a upadne. A to už nad ním stojí Martin a buší do něj jak do zlého psa a tomu už ani Leoš není schopen vzdorovat. „Byls to ty?“ křičí Martin, „byl jsi to ty?“ ale Leošovi to nedává žádný smysl. Ačkoliv jemu by teď nedávala smysl ani školka na přechodu a řidič náklaďáku zapínající stěrače. „Před šesti dny! Měli jste párty? Byl jsi s Krabem chlastat?“

S jakým Krabem? Jakou párty?

„Ano!“ vykřikne zoufale. „Ano!“

„Ty hajzle!“

A to doufal, že ho přestane mlátit.

„Co to děláš, ty chuligáne? Hned ho nech?“

Rány ustanou, Leoš zaslechne vzdalující se dupání prchajícího, pak se k němu skloní jakýsi dědula a ptá se ho, jestli je v pořádku. Je všechno, jen ne v pořádku, vlastně se cítí zrovna tak jako ta školka na přechodu (aspoň to mu už konečně dochází), ale o Martinovi neřekne nic, protože by se musel propadnout hanbou. A protože si uvědomil, co se stalo před šesti dny. I to, že to Martin ví.

♥♥♥

Dost těžko se přemýšlí, když jste víc jak čtyři dny nespali. Martin připomínal feťáka při absťáku, celý se třásl a pochodoval po pokoji sem a tam.

Co mám dělat, Co mám dělat?

Ve výsledku to bylo celkem chladnokrevné rozhodnutí (i když si pořád dokola opakoval, že magoří). Byl tady jediný člověk, se kterým si mohl promluvit.

Napůl pořád ještě nevěřil tomu, co se děje. Ale kdesi uvnitř to věděl. Tak si lehnul na postel a zavřel oči.

Jako obvykle, když nejvíc chcete usnout, tak se to nedaří. Trvalo to hodinu, ale pak to bylo jako rána kladivem.

♥♥♥

„Jano?“

„Takže už mi věříš?“

„Co po mě chceš, Jano?“

„Chci, abys zabil Kraba.“

„To nejde!“

„Proč to nejde!“

„Jak mám někoho zabít! To nedokážu! Ani bych nevěděl jak!“

„Je to jednoduché. Sežeň si pistoli. Počkej si na něj v noci. Prostě budeš mačkat spoušť.“

„To není tak jednoduché! Sakra, i kdyby, co potom? Bude ze mě vrah? Půjdu do lochu!“

„Nepůjdeš, když to dobře naplánuješ. Nikdo se to nikdy nemusí dozvědět.“

„Já to nedokážu, Jano. Nedokážu!“

„Ale ano.“

„Ne!“

„Ano!“

♥♥♥

Začíná to být šílený. Je zase ve škole, a pořádně si nevzpomíná, jak se sem dostal. Vzal si včerejší sešity. Učitelům se neomlouvá, na to je moc mimo.

Celou noc z něj Jana dělala vraha. Celou noc ji odmítal. Teď na záchodě vidí mísu dvakrát a chčije na zeď. I k hluku za sebou je docela apatický. V tom mu někdo přimáčkne hlavu ke zdi.

„Jak kurva víš o tý pařbě?“ zavrčí mu do ucha Krab. Zkusí se po něm ohnat, ale koupí jenom jednu do břicha a další třísknutí hlavou o stěnu. Zatmí se mu před očima. „Jak kurva víš o tý pařbě, děvko?“ Krabovi přeskakuje hlas.

„Jaký pařbě?“ vysouká ze sebe.

Další rána do břicha. „Nedělej dementa, ty píčo! Jak víš o tý pařbě z pátka?“

„Nevím. Někde jsme to slyšel.“

„Od koho? Od koho jsi co slyšel? Dělej, ty pizdo, mluv, co všechno víš? Co všechno kruva víš?“ Krab do něj začne bušit hlava nehlava.

Martin se jen schoulí do klubíčka: „Nic. Co bych měl kurva vědět!“ Snaží se ho překřičet. Na to, že by se bránil, ani nepomyslí.

„Krabe!“ I ten hlas pozná. Je to Leoš. „Nech ho. Pojď, de sem učitel.“

Krab mu ještě jednou přimáčkne hlavu k podlaze. „Tak teď mě poslouchej, ty malej sráči. Nic o žádný pařbě nevíš, jsi nic neslyšel, a jestli tom ještě někomu cekneš, třeba jen svýmu zasranýmu imaginárnímu kámošovi – tak tě zabiju. Slyšíš? Slyšíš?“

Martin ani neví, co ho to popadne, prostě mu to vyklouzne: „Tak jako jsi zabil Janu?“

Krab na něj chvíli jenom civí, naprosto šokovaný. A pak ho popadne zuřivost. Snaží se mu rozmlátit hlavou o zem, ale Martin se brání, tak do něj prostě bije pěstmi. „Co jsi to řekl? Co jsi to řekl, ty blbá píčo, co jsi to řekl? Já nikoho nezabil! Já nikoho nezabil!“

Nakonec ho nechá; Leoš ho od něj odtrhl. Martin se snaží nepozvracet bolestí.

Na záchod vejde učitel a zhrozí se. „Co se tu stalo?“ Hned klečí vedle Martina a zjišťuje, jestli je všechno v pořádku.

„To jste mu udělali vy dva?“

„Ne, už jsme ho takhle našli,“ chopí se slova Leoš. „Že jo, Martine?“

„Jo,“ zaúpí. „Jenom jsem uklouz a praštil se o mísu. Snažili se mi pomoc.“

Učitel mu to uvěří. Ošetří ho u sebe v kanceláři a zavolá rodičům, ať ho vezmou domů.

Když usne, zase za ním přijde Jana a Martin konečně svolí:

„Zabiju ho.“

♥♥♥

V následujících dnech se Krab ve škole moc neukazoval; šuškalo se, že je vyšetřován policií kvůli Janině smrti. Když už se náhodou objevil mezi ostatními, byl bledý jako smrt, oči propadlé, jednal trhaně a prchlivě a každého kromě Leoše posílal okamžitě do prdele. Učitelé ho nechávali na pokoji a spolužáci se mu brzy naučili vyhýbat.

S Martinem do styku nepřicházel, maximálně se občas míjeli na chodbě. V tom, jak se na něj Krab díval, bylo kromě výhružek i pořádný kus šílenství. Martin tomu pohledu nedokázal čelit; klopil hlavu jako štěně a prchal do míst, kde mohl být aspoň chvíli sám. Tam se schoulil do klubíčka a třásl se; nemohl z hlavy vypudit myšlenky na smrt.

Po škole jej pak vždycky sledoval. Krab většinou mířil rovnou domů; cestou se paranoidně ohlížel. Martin však nosil kapuci, čepici naraženou do očí a dával si pozor. Tyhle triky okoukal z filmů. Sám sobě připadal směšný.

Ukrást tátovi peněženku bylo ještě tu nejjednodušší ze všeho; byla prohlášena za třetí, kterou kdy ztratil. PIN už znal, vždycky když chodili nakupovat, koukal se mu pod rukou. Na jednotlivé karty vytáhl z bankomatu skoro dvacet tisíc, než je táta stačily zablokovat. To byly první dva dny.

Ke zbraním se dostal přes kamaráda; studoval na učilišti, to místo bylo doslova jako černý trh. Dalo to práci přesvědčit ho; nakecal mu, že ho šikanují spolužáci a že ji chce jenom jako výhružku. Že do ní vlastně vůbec nedá náboje. Kamarád mu donesl devítku revolver. Martin se s ní naučil zacházet metodou pokus omyl.

Náboje sehnal v obchodu se zbraněmi. Nebyl s tím nejmenší problém.

Byl čas učinit tomu konec. Martin už nechtěl nic, jenom se zbavit toho hlasu ve své hlavě. Už ho neopouštěl vůbec, ani v bdění, a Martin byl už zpola šílený.

„Počkám si na něj v sobotu v jedenáct večer na rohu Javorové a Polné. To se vrací z hospody, bývá sám a určitě bude opilý.“

Polná s Javorovou jsou tmavé ulice plná prázdných barabizen. Samozřejmě výstřel někdo uslyší. Do lesa to budou tak dvě minuty sprintu. Zbraně se pak musí zbavit, chce ji hodit do rybníka.

„Dobře, miláčku. Hlavně si pospěš. Je to tu strašné. Už to dlouho nevydržím. Jestli to ještě chvíli potrvá, určitě se mi něco stane.“

Říká si, jestli ho doopravdy miluje, nebo jestli to jen hraje. Neví, je strašně unavený, spí jen málo a vždy se mu zdá o jejím znásilnění. Pomalu ztrácí kontakt s realitou a chce to mít už za sebou.

Nemá na výběr, nemá.

♥♥♥

„Co tě trápí, synu?“ ptá se kněz schovaný za mřížkou zpovědnice.

„Copak se stane s duší po smrti, otče?“

„To záleží na tom, jak žila.“

„Jo, jo, jo… takže půjde do pekla nebo do nebe?“

„Jistě, synu.“

„A co když ne? Co když nejde ani tam, ani tam? Co když se zasekne na půli cesty? Co když zůstane na zemi?“

Co to děláš, Martine? ptá se Jana.

„Jak jsi na to přišel?“

„Zavražděná duše nemá pokoje, tak mi to řekla. Zavražděná duše nemá pokoje, dokud není pomstěna.“

Proč mu to říkáš?

„Jak jsi na něco takového přišel?“

Vidíš, stejně ti nevěří. Tihle pánbíčkáři jsou všichni stejní, všichni stejně hloupí.

„Co když někoho zabiju, abych někoho jiného osvobodil? Bude to hřích, otče?“

Otec si dá s odpovědí načas. „Co se děje, synu,“ zkusí to oklikou. „Řekni mi všechno.“

„Ne, odpovězte mi, otče! Co když někoho zabiju, abych někoho jiného osvobodil? Odpovězte!“

„Koho chceš zabít? Chlapče, uklidni se. Pojď sem,“ otec vyleze z kukaně, ale je pomalý. Martin před ním uskočí.

„Říká, že mě miluje.“ Jistě, že tě miluju. Ale možná mě to přejde, jestli se okamžitě nesebereš a nevypadneš odsud. Kdo ví, co jsi právě proved. „Říká, že potřebuje pomoc. A jediná cesta, jak jí pomoci, je někoho zabít. Copak to nechápete?“

„Nevím, o čem to mluvíš, chlapče, ale tohle si pamatuj: vždycky je jiná cesta. Vražda je smrtelný hřích. Nesmíš nikoho zabít. V žádném případě.“ Martin přestane utíkat. Jenom stojí a třeští oči na faráře. „Pojď sem,“ láká ho kněz. „Pojď, sedneme si, promluvíme si o tom a zkusíme to vyřešit. Věř mi. Vždycky je tu cesta.“

„Ne. Není. Pro mě už není.“

Martin se otočí a dá se před ním na útěk.

♥♥♥

Lampa zabliká a zhasne. Temnou ulicí a temným světem se pomalu plouží mužská postava. Trochu se potácí, nedokáže jít rovně. A… no proboha, snad nepláče?

„Pláče… Měl by plakat aspoň tisíc let.“

Buď zticha, Jano.

„Co se ti tak klepou ramena – snad nemáš strach? Ale máš, vidím to, celý se třeseš, ty srabe. Tak na co čekáš. Zabij ho! Ať konečně chcípne!“ Pak najednou obrátí. „Jsem unavená, Martine, chci spát. Copak to nechápeš? To mě nemiluješ, že nechceš, abych měla konečně pokoj?“

„Miluji. Miloval jsem.“

„Tak to udělej.“

Zbraň si tiskne k hrudi jako dítě panenku, odjištěnou, prst ze spouště, aby náhodou nevystřelil, svírá ji křečovitě, jako by měl strach, že kdyby jen trošku povolil stisk, vypadne mu z rukou. Vystoupí zpoza rohu.

Když ho Krab uvidí, zastaví se. Jsou od sebe tak tři metry. Martin drží zbraň oběma rukama. Mrtvá lampa nad jejich hlavami zabliká a zase se rozsvítí a ozáří oba chlapce. Krab konečně pozná Martina. Pak si všimne i pistole a strne.

„Martine,“ řekne, „co tu blbneš. Dejte tu pistoli pryč.“ Snaží se mluvit tvrdě, ale hlas mu v půli přeskočí. „Prosím.“

„Zabij jsi Janu,“ řekne Martin.

„Nezabil.“

„Nelži! Viděl jsem, jak jsi ji zabil!“

„Nikdo tam nebyl!“ vřískne Krab, a pak se zarazí, když si uvědomí, že se podřekl. I když Martin už dávno pravdu zná, stejně ho to zasáhne. Jenom to posílí jeho odhodlání. Ruce se mu přestanou tolik třást. „Jak to víš,“ zašeptá Krab. Najednou se úplně sesype. Z očí mu začnou téct slzy a celý se roztřese. „Jak to víš?“

„Řekla mi to.“

„Cože?“

„Mluví ke mně. I teď. I teď je tady se mnou.“

„Cože?“ Vypadá to směšně, když se Krab začne rozhlížet kolem sebe. „Teď? Tady? Kde? Jano, já jsem to nechtěl! Byla to nehoda!“

„Nehoda? Vždyť jsi ji znásilnil!“

„Vždyť to sama chtěla!“ zařval. „Přišla za mnou, sama se mi –

Ta vidina přijde znenadání; vystřihnutá část filmu, visí mu před očima jako měsíc. Vidí, jak Krab vychází z domu, aby se vymočil, a vidí Janu, jak jde v jeho stopách, vidí, jak se Krab otáčí a jak se mu Jana vrhá kolem krku a líbe jej. Odstrkuje ji, pořád ještě má hlavu plnou Kateřiny, holky svého bratra. A ona si rozepne svetřík – nemá pod ním zhola nic. „Copak mě nechceš?“ šeptá – a Krab pořád ještě váhá. Znovu naklání již skoro prázdnou láhev od piva, a pak ji zahazuje. A jde k Janě a líbe ji a to už Martin viděl…

„Proč? Proč jsi mi to zamlčela?!“

„Protože tě miluji! Nechtěla jsem tě zranit.“

„Lžeš!“

„Tak lžu a co na tom záleží, ty ubožáku? Zabij ho! Zabij!“

„Byla to nehoda,“ zaúpí znovu Krab.

„Nehoda…“ Pistole trochu poklesne.

Nehoda. Jakoby na tom záleželo.

Náhle vše vidí jasně jako napsané křídou na tabuli. Tohle už dávno není o pomstě. Tohle už dávno není o tom, že ho Jana miluje a že Martin Kraba nenávidí. Tohle je jen a pouze o tom, že Jana je mu démonem a Martin se ho musí zbavit, jinak se z toho zblázní.

„Dokud nebude vrah mrtvý, zavražděná duše nemá pokoje,“ zašeptá a nocí třeskne výstřel.

♥♥♥

„Dokud nebude vrah mrtvý, zavražděná duše nemá pokoje. Co to má znamenat, Jano?!“

Už utekl z místa činu, a zatímco pistole rezaví na dně rybníka, bloudí nocí a třese se jak štěně. Volá Janu, ale ta mu neodpovídá.

„Co to má znamenat, Jano! Já jsem teď taky vrah! Já jsem teď taky vrah!!“

A kdesi daleko má jedna krásná dívka sen o sourozenci svého přítele.

„Katko,“ povídá Pavel Krab, „chtěl bych ti něco říct. Chci ti říct, že jsem mrtvý.“