Mariňák

Stará povídka mající návaznost na jeden ještě starší, neuskutečněný román. Přes její značnou naivitu ji považuji za zajímavou, jednalo se totiž o takový malý experment s použitím di-formy.

 

Mariňák

 

Jack Jambers

Tak jaký to je, teď a tady? Byl‘s velkej machr, prostě boss. Nikdo na tebe neměl. Když jsi šel po ulici, budil jsi respekt. Přepral jsi pět chlapů. Najednou. Byl‘s mariňák, byl‘s king a král. Tak proč tě musel ten hajzl srát, ten přiblblej výcvikovej důstojník, co se umí tak leda vysrat do svejch bot?! Idiot, co pořád řval „Seš nula! Absolutní nic! Mít tě na podrážce, rovnou celý boty vyhodím, tak moc jseš mi odporný! Slyšíš, ty sračko?!“ Ale tys mu dal co proto, že jo? Rozkopal‘s mu držku, kreténovi, a on tam ležel v tratolišti krve a snažil se posbírat si zuby. Bulel jak děvka, srab. Neměl jsi s ním soucit, prostě jsi ho kopl do břicha. Byl to sráč, pro armádu naprosto zbytečný, ne jako ty, nebyl velký mariňák, ale ty ANO, tys byl Mariňák s velkým M, Tebe potřebovali, Tys pro ně byl jako poklad na konci duhy!! Tak proč ti kurva řekli, že už nejsi žádoucí?!! Že jsi neovladatelný zvíře, které se vzpřičuje autoritám?!! Proč tě postavili před vojenský soud a řekli ti, že tě sice nezavřou, ale že okamžitě opustíš armádu?!! Proč?!!!

Protože to jsou všechno hajzlové, hlupáci a zmrdi a nezaslouží si nic jiného, než chcípnout! Všichni!

VŠICHNI!!!

A proto teď ty, velký Jack Jambers, opustíš starý buick a zabiješ svoji první oběť. Bude to prostá kolemjdoucí, mladá a krásná žena, kterou chtěl dnešního večera požádat její přítel o ruku. Kulka z tvé pětačtyřicítky jí urve polovinu obličeje a ona spadne na zem v dešti krve a v postmortální křeči bude škubat celým tělem.

Ale u ní to neskončí.

*

A v několika okamžicích změní nádhernou Gymnasijní ulici v jinak klidném městečku Crystal lake ve státě Colorado ve Vietnamské popraviště a i přes jatka, která rozpoutá, trvá skoro deset minut, než se objeví první policejní auto. Jambers jenom vymění zásobník a udělá s ním krátký proces, pak přejde k nabouranému vraku a ukradne z něj policejní brokovnici a s její pomocí provede nejednu brutální exekuci.

Jenomže nakonec bude poldů moc a jemu nezbude nic jiného, než utéct. A shodou okolností mu nejblíže bude právě státní gymnasium…

*

Zajatci

Je mnoho světů. A v každém z nich žijí bestie…

Svět je jedna velká lež. Lžou všichni. Lžou rodiče, když dítěti říkají, že tomu na kaši rozmačkanému ptáčkovi nic není, lžou děti, když říkají rodičům, že s tím rozbitým oknem nemají nic společného, lžou muži, když policajtovi říkají, že neřídili opilí, lžou ženy, když říkají svým mužům, že doopravdy umí řídit. Lžou soudci a lžou zločinci, lžou právníci i svědci. Lžou všichni, hodní i špatní lidé.

On vám lže, když říká, že to přežijete.

On, lidská gorila, hora svalů s reflexy steroidy nadopované zmije, on, psychopat, šílenec, muž bez slitování, bez morálky a bez zdravého rozumu, on, co v rukou třímá bouchačku olbřímích rozměrů, on, ten, co vešel do budovy Gymnázia tak, že se prostřílel skrze zasklené vstupní dveře, on, ten, jehož kulka změnila obličej vašeho přítele, vaší kamarádky, vašeho bratra, vaší sestry, vaší holky, vašeho kluka, vaší kantorky a vašeho kantora, v odpudivou paletu sadistického surrealismu nočních můr vietnamského veterána. On, který proběhl půlku školy a za ním se hnali poldové, on, který střílel jako ďas, a s divouským výrazem ve tváři, zamával vám bouchačkou před tváří a vtlačil vás – patnáct ubožáků: ředitele, dvě kantorky, sedm holek a pět kluků – do nevelkého přístěnku na košťata a čistící pomůcky, přístěnku bez oken, s jedinou starou žárovkou, vtlačil vás tam a zamkl za sebou dveře. On, který rozdal několik úderů a zchladil tak horkokrevné hlavy gymnasijních výrostků, a pak, poté, co ze zámku sebral klíče, vás natlačil před dveře a donutil vás kleknout na zem.

Ten…

Tak právě ten vám právě lže, když s afektovaným úsměvem na tváři tiší prví hysterii propadlou učitelku a říká, že to přežijete. „Buďte v klidu a všechno bude v pohodě.“ Ten, co když zjistí, že je neúspěšný, utiší táhlý vřískot jediným rozhodným – a definitivním úderem do učitelčina krku.

Učitelka padne k zemi a dál se nepohne a děcka náhle vřeští jako požární sirény. Tedy některá. Jiná jsou natolik duchapřítomná, že ostatní uklidní dříve, než zemře někdo další. A ještě jiná zase strnule sedí a třesou se po celém těle, uzavřeni ve své soukromé pandemonii.

Lidský King Kong bez svědomí odkudsi vyštrachá policejní vysílačku a začne do ní mluvit. Děcka ho stejně neposlouchají. Na to jsou příliš vyděšená.

Je mnoho světů. A v každém z nich žijí bestie. Ne vždycky jsou to zvířata. Alespoň ne fyzicky.

*

Děti

Je vám patnáct, šestnáct, sedmnáct. Jste už dospělí, ačkoliv to ostatní odmítají vidět. Pijete, kouříte, fetujete, souložíte, děláte všechny ty věci, co jsou ve vašem věku označené tolik provokativním, přeškrtnutým rudým kroužkem, tedy musíte být dospělí.

Tak proč se teď třesete jako děti?

Proč?, protože jste jenom děti, puberťáci či adolescenti, nedospělí, arogantní fakani, odmítající přijmout jakoukoliv zodpovědnost, líní a neschopni se postarat sami o sebe, natož o druhého.

Buď proto, nebo proto, že vám do tváře míří pistole a tu svírá blázen.

*

Philip

Lhali ti, když ti řekli, že neexistuje nic mezi nebem a zemí. Lhali ti, když řekli, že kouzla jsou jen výplodem choromyslné fantazie. Lhali ti, ale teď už to víš. Sám jsi toho důkazem.

Tvé jméno je Philip Raven a jsi mág – ostatně, zasvěcenci tvrdí, že jsi největším kouzelníkem za poslední století. Přinejmenším. Jsi schopen poroučet živlům, zvedneš židli pouhou myšlenkou, zažehnáš démony. A přesto máš strach. Proč? Protože kulku nezastavíš. Alespoň zatím ještě ne. Nemáš se ale za co stydět. Víš, že všichni tady mají strach – většinou mnohem větší, než ty. Všichni – kromě jednoho.

Jeho jméno Danon Order, a třebaže si s ním ne vždycky padneš do noty, je to tvůj přítel. Oba dva jste členy tajné organizace, jež bojuje proti přízrakům, démonům a monstrům.

A před tebou stojí největší monstrum, jaké jsi kdy potkal; člověk.

Když se Danon naposledy setkal s démonem, svého protivníka zabil – a získal jeho schopnosti. Teď byl nadčlověkem. Doslova. Zesílená muskulatura, mnohem lepší smysly, vlkodlačí tendence. Nejsilnější byl o úplňku a ten měl být příštího dne.

To však nebyl důvod Danonovi bláznivé odvahy. On z netvorů nikdy neměl strach. Sám to neuměl vysvětlit. Kdysi připustil, že bývají děsivý – ale ne pro něj. A onen muž – onen vrah, onen magor – byl jen další bestií.

Danon Order se nebál – a Philip Raven jenom doufal, že jeho přítel neudělá nějakou kapitální hloupost.

*

Kateřina

„Ty!“ slova, která nevnímáš.

Je ti sedmnáct a jsi ještě panna, máš psa, do kterého kopeš, a dva mladší bratry, které nenávidíš, denně strávíš dvě hodiny v koupelně a dům neopouštíš bez dvou milimetrů make-up na tváři, ale jinak jsi docela fajn, milá holka, pěkná postava, velká prsa, máš ráda děti a líbí se ti, když ti kluci šahají na zadek a čučej do výstřihu. Neudělal jsi nic špatného. Tak proč, sakra, proč se to muselo stát zrovna tobě?

„Ty, vstávej! Půjdeš se mnou.“

Kolotoč šílenství, krve a smrti, kterému nerozumíš, a přece ještě nechce zemřít! Třeseš se a chceš, aby tě někdo objal. Mamka. Aby tě objala maminka. Lituješ, že ses včera pohádala s rodiči. Měla si vyluxovat pokoj už před týdnem, proč ses s nimi sakra hádala kvůli takové malichernosti?

„Vstávej!“ pevně stisknutá víčka tě nezachrání, hrubý stisk na rameni a cosi tě zvedá na nohy, ne, nechceš!

„Nechte ji být!“

Už se nedozvíš, kdo ta spásná slova pronesl. To raději omdlíš.

*

Danon Order

Tohle se ti líbí, Ordere, připadáš si jako hrdina. Zvědavý jak štěně jsi sledoval své spolužáky a Katky ti dokonce přišlo líto, když jsi viděl, že se třese jako shake v rukou barmana, zatímco jí slzičky leptaly obvyklou malbu obličejíčku. A tak, když si ji Bestie z ničeho nic vyvolila, vlastně jsi o tom ani nepřemýšlel, že?

Vstal jsi a vykřikl a rychlá ruka pistolníka divokého západu ti hlavní málem urazila nos. Jaké to je, dívat se do černé jámy jen z deseti centimetrů?

Zajímavé? To to vážně není jiné, než zajímavé?

Cítíš jisté znepokojení, to ano, přece jenom, když to zmáčkne, tak ti výstřel přinejmenším urve hlavu a –

Nějak se nedokážeš bát, jsi si sám sebou příliš jistý. To je snad poprvé. Dosud nikdy sis nedovolil vystoupit, pořád jsi stál ve stínu – a teď jsi středem světa povrchních zbabělců. Teenageři, tvoje referenční skupina. Ubohé.

„Zapadni,“ zavrčí Bestie.

„Vem si mě.“

„Za-pa-dni.“

„Jen uvažuj. Tohle je rukojmí na nic. Je mimo, podívej,“ chlap jako by si ani neuvědomil, že drží mrtvou váhu. Mrkne na ni koutkem oka a bez zájmu ji pustí, Katka se sesune jako slaměný panák.

„Ještě jednoho,“ zavrčí Bestie.

„Vezmi Philipa. Jeho.“

*

Philip

„Zabiju tě Danone,“ vrčíš, zatímco tě přiškrcuje ruka tlustá jako anakonda.

„Klid, Philipe,“ usmívá se na tebe; s chutí bys mu vysklil zuby. „Ve dvou se to přece lépe táhne.“

Danon otevře dveře; sluneční světlo ti vypálí oči.

*

Philip

Reflektory. Přísahal bys, že jsou jich desítky.

U ucha ti třeskne výstřel, trhneš sebou, co se sakra stalo? „Vypněte to!“ zařve Bestie, pak tma, mrkáním rozháníš mžitky.

Černé body v ustupující tmě zůstávají. Ocelové trubky?

Pušky, sakra, stojíte ve dveřích jak nepovedené sousoší, chlap jako hora, co tě kravatou drží v šachu a co chvíli ti hlavní pistole rejpe do žeber, Danon kousek před vámi – „Buď jen o centimetr dál a našiju ti to do zad,“ řekl mu Bestie –, zarámován dveřmi, pušky dva metry od nosu.

„Vypadněte!“ zařve Bestie. „Všichni! Až na konec chodby!“

Nehýbou se.

„Tak dělejte!“

„Propusťte ty chlapce!“ zařve někdo do tlampače.

„Až mi za ně dáš svou babičku! Vyserte se vocaď, už do hajzlu, mám za sebou patnáct duší, ale jestli mě ještě chvíli budete srát, budu mít za sebou jenom patnáct těl.“

Ještě chvíli, a pak policisté začnou ustupovat.

*

Danon

Tak takhle se chodí na popraviště. V obklíčení stráží a zbraní a s vědomím smrti za zády i před očima.

Je to docela sranda.

Bestie se sune podél zdí, vás dva přitisknuté na sobě jako živé štíty. Projdeš celou školu až na střechu, klidný, vzrušený, plný očekávání, co se stane příště. Co bude nahoře?

V šestém patře si policisté něco zkusí, ale Bestie je ihned zatlačí zpátky. „Ještě jednou a zastřelím je,“ křičí.

Na střeše vás čeká vrtulník. „Kam se s tím chcete dostat?“ zeptáš se. „Potom je ti hovno.“

„A co se stane s námi?“

„S vámi? Vyhodím vás do vody. A řeknu jim to. Pojistím se tak proti tomu, aby mě pronásledovali. Budou mít co dělat s vaší záchranou a nebudou mě pronásledovat.“

Jsi si jistý, že tu musí být spoustu sniperů. Bestie je stejného názoru. Kryjete ho ze dvou stran; tentokrát si vybral tebe pro to, aby ti zaryl pistoli do spánku. Výstřel nepřijde. Bezpečně nasednete do vrtulníku. Čeká tu na vás pilot.

„Svlíkni se a šaty nahaž sem,“ rozkáže mu Bestie. Pilot rozpačitě poslechne. „Teď to zvedni.“

Teprve když jste ve vzduchu, sundá ti Bestie pistoli ze spánku.

*

Philip

Přelétáte přes Colorado, Utah i Nevadu vstupujete do Kalifornie a blížíte se moři. Cesta je dlouhá a už se stmívá.

Bestie prohledal pilotovi šaty a pistoli, vysílačku a čip (ať už bylo k čemukoliv), které v nich našel, vyhodil z okna. Takže poslední zbraň, která ve vrtulníku zůstala, byla jeho pětačtyřicítka. Pořád ji svírá, ale už polevuje v pozornosti. Byla to příliš dlouhá cesta a od vás přece neočekává žádné problémy.

Jenom čekáš, až ti dá Danon znamení. Nechápeš, na co čeká. Možná se zase jenom zapomněl. To by mu bylo podobné.

Mrkne na tebe!

Nakreslíš si prstem na dlaň vzdušný pentagram a cítíš, jak se v tobě probouzí síly nad lidské chápání. Bestiina pistole, produkt násilí, náhle cítíš fyzicky, jako vězeňskou kouli táhnoucí poklidnou realitu dolů ke dnu. Koncentruješ na ten bod veškeré své síly, a když cítíš, že už jsi připravený, uvolníš své schopnosti.

*

Jack Jambers

Pistole ti vyletí z rukou jako ryba prutem vytrhnutá z řeky. Přistane přímo v rukou jednoho z těch malejch smradů.

Jsi mariňák. Jsi kurva dobrej válečník a nenecháš se srát. Tvoje reflexy fungují automaticky, mozek k ničemu nepotřebují. Myšlenky na to, co se to stalo a jak je to sakra možný, odsuneš na jindy. Sotva na tebe zamíří hlavní, srazíš pistoli stranou a vyrazíš pěstí proti tomu hajzlovi. Přelomíš mu nos, ochromenému, vyrveš mu pistoli, namíříš na něj a –

Na krk ti skočí ten druhej sráč a začne tě škrtit. Naslepo proti němu obrátíš pistoli a vystřelíš.

Nepustí tě, kulka jde do hajzlu; prorve okno, vítr zahvízdá oknem jak námořní píšťala, jako když štětka hraje orgasmus.

V tom tě ten první kopne do hlavy. Trefil se dobře, bolest zlomeného nosu máš už dobře zažitou, jen během výcviku ti ho přelomili dvakrát. Ještě jednou vystřelíš dozadu… máš pocit, jako by ti něco hnulo s hlavní. Zase mineš, zato schytáš další kopanec do brady.

Navalíš se dozadu a zalehneš druhého spratka, pistoli obrátíš proti tomu prvnímu. Kopne tě do ruky, vychýlíš mušku, a když vystřelíš, kulka trefí pilota. Křik k vám přes řev rotoru doléhá jen tlumeně.

Vrtulník se nahne a spadne. Zmocní se vás pocity beztíže, popadáte v prostoru jak mravenci v krabičce, s níž třese ruka dítěte. Popadáte všichni na jednu hromadu.

Než si stačíte uvědomit, kde máte ruce, těla, hlavy, popadne jeden z těch kluků pistoli i s tvojí rukou, lehce pohne hlavní a přitiskne ti ji ke stehnu, a stiskne spoušť. Vykřikneš bolestí.

Vrtulník se nahne na druhou stranu, zase se řítíte prostorem, jste pořád níž. Přes bolest je těžké se kontrolovat, ale když tentokrát dopadneš, hlídáš si pistoli. Skoční pár centimetrů od hlavy toho sráče, co tě střelil.

Zmáčkneš spoušť.

Plamen šlehne prostorem a ozáří tvář, jež v záklonu tak nelidsky rychle vyklidila kulce cestu. Pak ti srazí ruku stranou – je silný, do hajzlu – a udeří tě do obličeje. Praštíš se hlavou do okna.

Pak se zhoupne v kolíbce a vykopne. Trefí tě do hrudníku, narazíš do dveří: kurva, jako by tě sejmul zápasník!

„Pomož!“ vykřikne ten kluk – a pak se dveře za tebou zničehonic otevřou. A ten kluk tě ještě jednou kopne.

Skutálíš se z vrtulníku jako kuželníková koule. Ani si nestihneš uvědomit pád a už do něčeho narazíš. A i když ti málem vyrazí dech, zjevně dosud žiješ.

*

Philip

„To je pech, co?“ zakřičí Danon a široce se usmívá, zatím co poraněný pilot dosedne ty poslední dva metry, co mu zbývaly před nouzovým přistáním na jednom z těch velkých plochých skalisek, co v některých místech lemují západní pobřeží. Vyskočí ven a hoří nedočkavostí a touhou po boji.

*

Jack Jambers

Bolest, šok a vítr rozehnaný vrtulí tě brzdí, zvedáš se jen s velkými obtížemi a na poslední chvíli. Ten kluk už je u tebe a nabere tě jako zápasník.

Jak je možný, že tě uzvedne někdo tak malý?

To kurva ne. To kurva né! Začneš do něj bít hlava nehlava a skutečně ho ze sebe srazíš. Teprve pak si uvědomíš, že pořád svíráš pistoli. S úšklebkem zamíříš ležící postavě na hlavu.

V tom něco upoutá tvou pozornost. Druhý kluk už taky vyskočil z vrtulníku. Škrtl zapalovačem – a plamen zvětšil na velikost bowlingové koule.

Nechápeš, co se tu děje, a nechceš to chápat. Jsi skoro příliš šokovaný na to, aby ses hýbal, ale když ji kluk po tobě s nápřahem hodí, přece jenom se vrhneš do parakotoulu.

Musí být skutečná. Cítíš, jak ti zátylek olízne žár.

Hned jsi na nohou, ale to už máš toho kluka zase před sebou. Už se neusmívá, jenom cení zuby a máš pocit, že doopravdy vrčí, i když přes utichající rotor si si nejsi jistý. Pak se na tebe vrhne a ty ho skoro nevidíš. Cítíš jenom bolest jeho úderů a kopů, automaticky se bráníš, ale vykryješ sotva polovinu úderů. Zkoušíš vystřelit, ale vždycky ti srazí hlaveň stranou. Zahákneš se do něj jako zápasník, svalíte se na zem a v kotrmelcích se proplete jako judisté. Sevřeš ho ve stisku, který lámal žebra stokilovým horám – a on ho začne rozevírat, pomalu, jako by kleštěmi rozevíral dvě k sobě přitisknuté plechové desky. Vyrazí proti tobě hlavu a doslova ti jí rozstřelí nos na padrť.

Bolest tě ochromí. Padneš na zem a zrak ti zastírá krev. Snažíš se zvednout, napůl slepý se potácíš, zakopáváš a padáš, znovu se zvedáš, protíráš si oči, vidíš…

… jak se ten kluk sklání a zvedá tvoji pistoli.

Je to atavistický reflex: uteč.

Obracíš se a běžíš.

*

Danon

V klidu si protáhneš krk. Nalevo, napravo. Zakroužíš rameny.

Vítr hraje sonáty a slunce klesá v západu. Serenáda smrti, ano, tu vám nyní zahraju.

Zaklekneš; kámen je tvrdý jako jeho pěst. Celé tělo tě bolí, ale hojí se, už to cítíš, bouří v tobě tvoje nadlidské smysly, úplněk se blíží, probouzí v tobě chuť po krvi, která ti hučí v hlavě, až přehlušuje šumění moře, nárazy vln, šeptání větru, jeho kroky i lidské výkřiky. Teď je čas zabít.

Zamíříš a vidíš jako ostře jako orel. Linka je terč, tři kola v jeho zádech. Běží naslepo jak šílený, nemá kam utéct, už je na okraji.

Je to krásný pocit, pocit síly, mechanická smrt v dlaních a ta chvíle, kdy zmáčkneš spoušť.

*

Jack Jambers

Tak jaký to je, teď a tady? Byl‘s velkej machr, prostě boss. Byl‘s mariňák, byl‘s king a král. Nikdo na tebe neměl.

Až teď.

Kdysi jsi přepral pět chlapů najednou.

Teď tě přeperou dva malí kluci.

Tak jaký to teď je, když cítíš smrt v zádech, doslova fyzicky a těžce, jako batoh s kamením, jako střepinu zatlačenou do zad, byť rána nešla do krve. Jaký to teď je, potácet se poslepu, až na kraj neznáma.

Rozevře se před tebou propast a ty se zastavíš, zoufalý, prázdný a vystrašený. V zoufalství se ohlédneš…

A jaké to je, Marińáku s velkým M, když teď tvoje vlastní zbraň plive rychlostí 400 metrů za sekundu slinu litou z olova, která se ti zvětší před očima jako malý glóbus, a pak ti políbí mozek, jaký to je, když ti proráží lebku jako kámen sklo, když ti střepiny škubou mozek jako smečka rozvzteklených psů, když tě síla výstřelu srazí do vzduchu, ty se převrátíš a padáš…

Tak jaké je to umírání?

*

Danon

Už se uklidňuješ. Pomalu. Zahazuješ zbraň. Pomalu se zvedáš.

„Cos to udělal!“ řve na tebe Philip. „Takhle se vrátí! Takhle se zase vrátí!“

Ano, vrátí se. Každý mrtvý, kdo není pohřben s příslušnými obřady – a je úplně jedno jakého náboženství – se vrací jako nemrtvý. Jednou za nimi znovu přijde. Ale ti nedocházelo, když ti síla úplňku bouřila krev k zběsilosti.

Ale to už je teď jedno. Nemá smysl ho hledat; podmořské proudy ho odnesou, kam se jim jen zlíbí. Zbývá jim jenom čekat.