Jeden krok... a pád...
A zase se zvednout... a zase dva kroky a pád...
Ale zase se zvednout. Když už neběžím, tak se aspoň plazím.
Hledám motivaci. Ani netuším, co mě žene dopředu. Snad je to strach z toho, že se zase zastavím v půli schodů a nebudu se moci pohnout, protože to nebude mít žádný smysl.
Někde v zadu v hlavě mi musí tepat nějaká červená kontrolka, řve na mě "musíš vyhrát!" Odmítám si odpovídat "proč". Odmítám si odpovídat "jak". Prostě se plazím dál a nevím, jak překonám zabouchnuté dveře.
Protože "já-musím-vyhrát!"
