Někdy si přečtete těch pár maličkostí, které jste možná číst neměli. Někdy potkáte lidi, na něž jste se pokoušeli zapomenout. Někdy, ve chvílích duševní smrti, dosáhnete rezavých nožů, které z písku vyhrabaly bouře času, nečekaných náhod, hloupých událostí.
Stojí žít pro ty chvíle bolesti, ale venkoncem jsou to pořád jenom sny, které se musí křičet, ale nikdy se nestanou. A pokud si křičíte jenom do břicha, pokud si zvracíte do duše a smějete se jako stand-up komediant a z očí vám sálá šílenství...
Jenom jet na svém nekonečném motoru povinností, sjíždět se speedem okamžitého nadšení a otupovat se koksem naprostého vyčerpání. Klopit do sebe jeden energiťák za druhým a prolívat si játra vínem.
Jít si pro bolest, protože přináší inspiraci.
"Už nejsi tím depresivním básníkem, kterým jsi býval," řekla mi sestra.
Tak jsem jím pořád. Ale až mě potkáte na ulici, budu se usmívat a z jazyka mi jako jed pokape sarkasmus.
