Nepřátelé

Přátelství pro mě vždycky bylo velké téma. Kdo mě zná, snadno ho objeví v tom, co tvořím.

Na první kamarády si nevzpomínám. Byly to děti z Třebíče.

Druzí byli naši sousedé, Jarda a Janča. Janča pro mě vždycky byla příliš stará. Jarda byl o rok mladší než já. Ale já ho neměl moc rád, myslel jsem, že si nemáme jak hrát. Mě bavilo čtení. Jeho zajímala auta. Čas od času se u nás zastavil a pak jsme občas šli ven. Skončilo to, když jsem mohl být tak v páté třídě. Koukal jsem na Sedm statečných (seriál) a pak přišla sestra, že je dole Jarda a chce si hrát a já se rozčiloval (sám pro sebe), že za ním nechci a pořád jsem se nezvedal od televize. Když jsem konečně sešel dolů, už tam nebyl – a mně to nevadilo. Vrátil jsem se nahoru a s gustem dokoukal seriál.

Většinou jsem si hrál sám. Kopal jsem si o zeď. Buď kopačákem, nebo molitanovým míčkem a plastovou pálkou, kterou jsme měli už od Chorvatska (kde jsem byl v první třídě s rodinou). Vyhovovalo mi to. Důležité nebylo ani kopání, ani pinkání. Důležité bylo to, co se dělo v mé hlavě. Já jsem snil. Tvořil jsem si příběhy a v těch jsem byl hrdinou.

(Obzvlášť intenzivně si pamatuju, jak jsem viděl Soudce Dredda a snil jsem o tom, že jsem on, a dvě hodiny jsem zkoušel v hlavě vymyslet, na jakém principu funguje ta jeho ultrakickassařská pistole, co střílí na padesát různých způsobů. V Hollywoodu by čuměli.)

Tohle mi vydrželo hoooodně dlouho.

Ale začátky samozřejmě byly jiné.

V ulici byli další lidé. Jeden z nich byl Michal, náš soused přes silnici v Zuzčině věku. Občas jsem za ním přiběhl, zazvonil a chtěl si hrát. Jednou nevyšel ven – podobně jako já nevyšle za Jardou o pár let později. Ne že bych ho dneska nechápal.

Další byli bratranci. Bydleli asi pět minut chůze od nás. Běhal jsem za nimi a vždycky jsme vlezli na půdu a tam jsme si hráli s plastovými vojáčky. Úžasné. Tedy dokud nedostali počítač, potom už to bylo jenom o počítači a Wolfensteinovi a Doomovi a cvoklých videohrách, při nichž jsme odhalovali porno obrázky (i když ten pornotetris jsem měl jako první).

Třetí byli braši Mahenovi, náš párek grázlů. Výrazněji mám v paměti jedno dvě scény. Jednou jsem s nimi byl pouštět draky (a protože to nelítalo, tak jsme po sobě jenom házeli hlínu). A jednou v létě si přišli zahrát ping-pong na náš ne-tak-docela-úplně ping-pongový stůl. Nikdy jsem je neměl moc rád. Už si na to nevzpomínám, ale je možné, že jsem se jich bál.

(To jsme takhle jednou čekali na autobus naproti jejich baráku a ti dva se rvali před barákem a starší dával mladšímu zabrat a mladší řval „pomóoooc!“ a já se ptám „mám mu jít pomoc?“ „Ty radši ne“ odpověděla máma. A nikdo mu nepomohl. Na základce byl potom jediný, na koho najali hlídače, aby nemusel do polepšovny. Chodil s ním po škole. Při zpětném pohledu je to docela vtipné.)

A poslední byl Adam z půli ulice a s tím jsem si hrál nejvíc. Nejvíc si pamatuji, jak babička přinesla tři velká tetování ze žvýkaček či lízátek, která jsme tak milovali a já si vzal dvě a on jedno a připadali jsme si drsní, jako ti potetování motorkáři z filmů. Jednou jsme si hrát přestali. Nevím proč.

Dnes už bych toho kluka ani nepoznal.

První stupeň

Na základce jsem byl oblíbený. Ze začátku. V první třídě jsme si na konci roku rozdávali papírové medaile za nejlepšího žáka, nejlepšího kamaráda a tak. Odnesl jsem si jich snad dvanáct, za první, druhá i třetí místa.

Ve druhé třídě jsem jich už dostal míň, a pak má hvězda pomalu uvadala. Měl jsem tenkrát někoho, koho bych mohl nazývat nejlepší kamarád – Jarda Suk. Zašel jsem tak daleko, že jsem nám vymyslel speciální pozdrav. Dost pablbsky jsme si podávali ruce a říkali „Járo-Vojto-kamaráde-čau.“ Když si na to dneska vzpomenu, nejradši bych se zastřelil.

O co jsem byl na prvním stupni oblíbenější, o to větším debilem jsem byl na druhém stupni. Šel jsem do matematické třídy (na přímý rozkaz své drahé paní matky – teda, musel jsem nejdřív udělat přijímací test), zatímco Jarda šel do druhé třídy. Na druhém stupni jsem neměl žádné kamarády, i když jsem se těžce rval o to, abych si vybudoval alespoň nějakou základnu lidí, s nimiž bych mohl komunikovat.

V protějších třídách byli lidé, kteří mě považovali za vyloženého idiota. Specificky si vzpomínám na dva – Krábek a Filip. Ne že bych si dokázal vzpomenout na zbytek jmen. Vlastně ani nevím, proč mě tak nesnášeli.

Druhý stupeň na základce byl těžký – i když kromě pár urážek jsem se nikdy nesetkal s žádným těžším problémem.

V hlavě mi zůstávají dvě scény. Spolužáci si na obědě sedli k děckám z druhé třídy, právě ke Krábkovi, a já si nechtěl jak debil sednout jinam. Tak jsem si sedl na jediné volné místo právě vedle Krábka. „No to si děláš prdel,“ řekl. Sklopil jsem hlavu a začal jsem gáblit a všichni se smáli, jak rychle jsem to do sebe nahrnul. Neřekl jsem ani slovo a zmizel jsem jako první.

A v deváté třídě jsme seděli na obědě s Adamem (jiným Adamem, spolužákem), když si k nám sedl právě Krábek. Koukal se na mě a já na něj a já už věděl, co řekne. „To je moje místo,“ řekl. Fakt jsem nevěděl, co udělám, jestli se pustím do boje nebo ne – ale začal jsem se zvedat.

„Si dělám jen prdel,“ řekl a sedl si vedle.

„No jo. Já se v posledním roce nechcu zaplést zrovna s Krábkem,“ řekl jsem a Krábek se rozesmál. „Prej já se nechcu zaplést.“

Myslím, že to bylo to nejzbabělejší, co jsem v životě udělal. I když možná ne – druhé nejzbabělejší.

Největší ránu mi ale zasadil někdo jiný. Byla to třídní šprtka Zuzka. Po prázdninách jsem vykládal, jak jsem byl na letním kině a říkal jsem, jak jsem čekal na kamarády –

„Nekecej, že máš kamarády,“ řekla v tu chvíli.

Vyrazila mi dech. „Cože?“ podíval jsem se na ni.

„Ale nic,“ podívala se stranou a rychle to uhrála do autu.

Snad si uvědomila, že přestřelila. Ale vnímal jsem, jak mě vidí všichni ostatní. Ne že bych to nechápal.

Skauti

I v této době ale byla komunita lidí, s níž jsem fungoval. Skauti – a mezi těmi bylo hodně lidí, které jsem považoval za své přátele. Ale to je hodně samostatná kapitola.

Střední

Naše gymnázium bylo zvláštní. Ze své podstaty jsme byli rozděleni na dvě kamarádské skupiny – jednu z nich tvořil Adam a Zuzka a jejich kamarádi z té doby. Druh lidí, s nimiž jsem měl během základky problémy. Druhou polovinu jsme tvořil já a lidé z okolních vesnic – druh lidí, s nimiž bych si přál chodit na základku.

Zpětně si říkám, že je to vždycky jenom o tom, jestli ti ti lidi sedí nebo ne.

V té době jsem potkal lidi, které jsem dlouhou dobu považoval za skutečně nejlepší kamarády. Radim, Samba, Kevin. A taky Motýlek a Danča.

S většinou z nich se už prakticky nebavím. Ten, kterého jsem považoval za nejlepšího přítele, mi vrazil kudlu do zad. Alespoň tak to vnímám. Takže jsem udělal to samé. Ne proto, že bych chtěl. Ale proto, že nám tak dlouho ukazoval záda. Naše současné příměří je jenom tichou oponou vzájemné nenávisti. Alespoň si to myslím. I když ve mně už není vztek. Další z nich jsou příliš daleko. A ten, kterého vídám nejčastěji, je krátkozraký. Na fyzicky, ale psychicky. Alespoň já to tak vnímám.

Přijde mi to strašně smutné, ale je to tak – lidé, kteří mi v minulosti byli nejblíž (ať už ti, o kterých jsem mluvil, i ti o kterých ne), jsou mi dnes na hony vzdálení. Nezbylo po nich nic, vlastně ani ty vzpomínky, neboť je nemám ve zvyku uchovávat. Jenom pár emocí.

Nebyli to lidé, které bych si vybral. A začínám mít pocit, že ani já bych nebyl člověk, kterého by si vybrali. Jenomže já nejsem člověk, kterého by si někdo vybíral.

Objevuji v sobě něco, čeho jsem se kdysi zbavil. Introverzi. Nenávidím lidi.