Nymfomaniak

Přemýšlel jsem o tom, proč mě Nymfomanka tak fascinuje. Není to jenom tím, že je filmařsky vyšperkovaná, boří tabu a umí se na věci dívat jinak, než je obvyklé. Není to jenom tím, že říká věci, které pokrytci a bigoti nechtějí slyšet a s nimiž souhlasím. Je to hlavně tím, že si připadám stejný jako hlavní hrdinka.

Jak absurdní myšlenka (a dokonalá režisérská práce, pokud skutečně nechá diváka vcítit se do hlavní hrdinky) – muž, který si připadá jako ženská

(„Já o tobě vlastně neuvažuju jako o chlapovi,“ řekla mi kamarádka, „ty se prostě jako chlap nechováš.“ Ale to my bylo 18. A ne, nemyslím jako archetypální muž.)

Jenže je to tak. Asi nedokážu pochopit její pocit chtíče, ale chápu, jaké to je, když vám hoří každá buňka v těle. Asi nedokážu pochopit její pocit osamělosti, ale chápu pocit, kdy ze stovek kontaktů nedokážete vybrat jediný, kterému byste chtěli zavolat. (Anebo nemůžete, ten motiv se v Nymfomance neobjevil.) Asi nedokážu pochopit ani její sebemrskačství, břímě percipovaného hříchu a pocit vyděděnosti – ale v kůži mám vytetované jizvy času, nesu kříž viny a bojím se, že až mi konečně dodají mé psychotesty, přinese mi je stokilový pošťák s třemi kamarády a všichni budou mít bílé pláště a jednu moc úhlednou vestu.

Chápu i závislost, obsedantnost, sebepohrdání i sebelásku, odvrhnutí, přijmutí, smíření i snahu o změnu. Chápu tu nenávist, vzpurnost i touhu bojovat.

Chápu to opovržení pokrytectvím.

Chápu tu bezvýchodnost.

A stejně jako ten film nenese jinou pointu, než jaká stojí v poslední větě, asi ji nebude mít ani tento příspěvek… kromě té, že Tierse je tou Nymfomankou a autor se v ní svlíká do naha… a že já poručuji pravidla, která jsem na tomhle blogu vytyčil…

(„Když s něčím nejsi vyrovnaný, tak se svlíkni,“ řekla mi kamarádka.

„Tady? V klubu?“

„No jasně.“

„Ty už ses někdy svlíkla?“

„Já se v posledním semestru svlíkala pořád.“

Možná budu sám sebou, až budu stát naprosto nahý. Nesnáším pokrytectví, a proto nosím masky. Nesnáším manipulaci, a proto se jí učím. Nesnáším lži, ale nevzpomínám si, kdy jsem naposledy říkal pravdu.

„Stojíš zas hovno. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se čúráku.“ (Poslední skaut)

Vysmívat se sobě samému je snadné…)