Protáhla ses klíčovou dírkou.
Stínová podvodnice. Měsíční škvírkou
špehuji slzy. Komu´s je dala?
Srdce nenasytné, čehopak si dneska žádá?
Upletlas mi, podvodnice, na můj rozum smyčku.
Polibků dášna tisíc, však přede mnou kličku
vytočíš na bruslích z ledu, zanecháš jen třasotřpyt.
A že neznám lidskou něhu, záři hvězd jsem nedostih.
Udeříš mě břitvou jazyka
a slzami zašiješ rány.
Tváříš se, že se mě to netýká,
jenže zamčela jsi všechny brány
do nebe. I brány do ráje.
Jenom do pekel vede cesta.
Chtěl bych tě naposled obejmout.
Jenže realita se mi nezdá.
Po městě krví zkropeným
duši svou roztahám, a potom odletím
v odlesku blýskavic, do srdcí bestií.
Aspoň mě netrápí, i když mě neživí
opojným nektarem touhy, nadějí lásky.
Jenže jsme blázen pouhý, který nechce se vzdát svojí krásky.
