Popud

„Řekni mi příběh ze svého dětství,“ řekla mi.

Ta otázka mě překvapila.

„Já ale nemám žádné vtipné historky.“

„To nevadí. Prostě mi řekni nějaký příběh.“

Ne že bych si na nic nedokázal vzpomenout. Jenom mě napadaly samé smutné, depresivní, bezmála intimní věci, které sdělíte jenom svému deníku a ne krásné holce. Vyráželo mi to dech – ta neschopnost s čímkoliv přijít.

„Nikdy nikomu o své minulosti nevyprávím,“ řekl jsem později.

„Proč ne?“

Zamyslel jsem se nad tím, ale nedokázal jsem odpovědět.

„Já nevím. Já doopravdy nevím.“

Ale ta myšlenka se mi vrátila a s ní i několik odpovědí.

Vzpomněl jsem si větu od Simona R. Greena: „Nikdy se nedívej do minulosti. Není v ní nic hezkého.“

Tak žiju snad od osmnácti let, snad i dříve. Díky tomu se mi nestává to, co dříve (a čím se trápí mnoho lidí) – že si v mysli přehrávají věci, které se staly a které se jim nepovedly, kde mohli říct něco jiného, udělat něco lepšího. Minulost je a já se jí nesnažím změnit.

Nemyslím ale, že bych na ni měl zapomínat. Ne úplně. Naše dětství je tím, co udělalo naši dospělost. Nemyslím si, že bych měl špatné dětství. Přesto si myslím, že jsem byl hodně nešťastné dítě. Tak jako každý si z dětství nesu komplexy a i když jsem se už s mnohými z nich vyrovnal, některé si možná ani neuvědomuji. Abych si znovu lépe uvědomil své slabiny… abych se dokázal vrátit… vytvořím svůj deník, který jsem nikdy nepsal… sbírku vzpomínek… a nebude to hezké čtení… ale už když jsem bloudil dnem i nocí na druhém konci světa, vynořovalo se víc a víc vzpomínek, o nichž jsem chtěl psát.

A proto tedy píšu…

"Všechny ty věci jsem podrobně vypsala tady. Psala jsem, abych si udělala sama v sobě pořádek. Chtěla jsem si ještě jednou dopodrobna ujasnit, co jsem byla za člověka a jaký jsem vedla život. Jistěže, všechno jsem si nakonec zavinila jen já sama, ale rozepisovat se o tom bylo i tak nepříjemné, jako by člověk sám sebe krájel na kusy. Teď mám psaní ale konečně za sebou. Všechno jsem už napsala. Víc už nemám zapotřebí. Nechci ale, aby to kdokoliv kdy četl. Dostat se to někomu do rukou, nejspíš to jen způsobí další škodu. Takže vás chci poprosit, abyste to někde všecko spálil na prach. Aby po tom nezůstala ani stopa. Moc vás o to pane Nakato prosím. Nemám nikoho, na koho se obrátit, jen vás. Opravdu nerada vás tím zatěžuji, ale byl byste od té dobroty?"

 – Kafka na pobřeží