Teď už to ani nezvládám sledovat. Marnost nad marnost. V okamžiku, kdy chytám zlatou mušku, zjistím, že držím jenom její stín. Kudly v zádech a nekonečné pády. Nebo možná boj s gravitací. Jako by samotná nevíra v zemskou přitažlivost mohla zabránit tomu, abych se rozmlátil na kaši.
Momentálně ještě pádluji ve vzduchoprázdnu a děsím se okamžiku, kdy už nebude možné popírat realitu.
Musím se dostat do normálu. Musím být zase schopný tvořit.
Musím.
Musím.
Musím.
