Proč podporuji EuroMaidan

Trvalo to dlouho, než jsem se o revoluci na Ukrajině vůbec dozvěděl. Nesleduji totiž média, a i když jsem z různých střípků informací zaregistroval, že se něco děje, nevěnoval jsem tomu pozornost. Teprve když mi napsal kamarád z Ukrajiny, pochopil jsem, že jde o něco velkého.

Přesto jsem se zdráhal participovat. Hodně jsem o tom mluvil se svými kamarády a diskutoval, co je třeba udělat. Dostávalo se mi zajímavých odpovědí. Že to není zase tak zlé, že protesty jsou mírové a reakce vlády je taky umírněná, že Janukovič je rozumný politik, který sice neplní své sliby, ale vede svoji zemi tak, aby jí bylo líp. Zdráhal jsem se podobným věcem věřit, pamatoval jsem si totiž všechno, co mi kamarád o své zemi a jejím prezidentovi vyprávěl. Pamatoval jsem si, že on doufal v revoluci.

Nakonec jsem se sešel s Marijou (hlavní organizátorkou protestů v Brně) a ta mi řekla, jak situaci vidí ona.

Co jsem si z toho odnesl:

·               Že demokracie v Ukrajině je jedna velká lež.

·               Že lidé toho mají dost.

·               A že chtějí změnu. Že chtějí novou vládu. A že novou vládu chtějí masy, nejenom pár nadšenců.

Sametové revoluce se taky neúčastnila celá Česká republika. Pamatuji si, jak mi rodiče vyprávěli, že byli překvapení, když došlo k pádu komunismu. Přesto se dnes najde jenom málo Čechů, kteří by chtěli doby komunismu zpátky. Deset let po pádu Janukoviče se asi také najdou tací, kteří ho budou chtít zpátky – ale bude jich málo.

Kdo bude vládnout v Ukrajině, to už není moje věc. Neznám tamní prostředí a nejsem schopen říct, kdo je nejlepší volbou. Chci ale podpořit lidi, kteří věří v to co já a kteří jsou ochotni za to bojovat.

Demokracie je krásná idea. V praxi nefunguje, ale jako idea je důležitá. Ideje jsou důležité, protože nás spojují ke společnému cíli. Lidé nechtějí žít v otroctví. Lidé chtějí mít právo rozhodovat. Nedemonstruji tedy za Ukrajinu, ale za Ukrajince, za lidi, kteří věří v demokracii, svobodu slova a volby, v základní lidská práva. A stojím za nimi o to víc, že za tuto ideu nebojují se samopaly, ale s otevřenými dlaněmi a pevným přesvědčením.

Češi jsou pohodlní. Je pro ně snadné říct „není to zas tak zlé“, „do toho já nevidím“, „měli bychom si nejdřív vyřešit věci v našem státu“, nebo „na světě jsou horší problémy.“ Ano, na světě je hodně problémů a nikdo nedokáže participovat na všech. Důležité je ale dělat alespoň něco. Vybrat si vlastní válku a dát do ní, co je možné. K vítězství zla totiž stačí, aby dobří lidé stáli a dívali se. A kdo stojí a dívá se – ten už nemůže být dobrým.

V roce 2012 vznikl dokument Kony2012 o ugandském válečném zločinci. Tento dokument vidělo přes 100 milionů lidí. Sdíleli ho mezi sebou, předávalo na sociálních sítích a doufali v to, že Kony bude dopaden. Nepomohlo to, Kony chycen nebyl. Ale stejně myslím, že to byl krok dopředu. Je lepší dělat malé kroky než stát.

I já vás tedy prosím: když už nic jiného, dělejte alespoň tohle. Sledujte situaci. Čtěte si, diskutujte, sdílejte. Nemusíte mluvit o Ukrajině. Ale za něco se postavte. Nebuďte pohodlní. Nebuďte srabi.