První vzpomínka

„Začni od začátku,“ zeptají se vás a vaše obvyklá odpověď je:

„První, na co si pamatuji, kdy jsem vykoukl z dělohy, byly famfáry a andělské chóry, které oznamovali, že někdo strašně úžasný přišel na svět.“

Jestli hrály a zpívaly andělské chóry vážně nevím. Moje první vzpomínky se týkají sídliště.

Bydleli jsme v Třebíči v bytovce a já si pamatuji, že kolem byly spousty, doslova desítky lidí, s nimiž jsem se kamarádil. Pamatuji si 4 věci.

1)      Hrajeme Kartošku. Někdo hází bombu. Vidím to před s sebou jako fotku.

2)      Hrajeme na pašeráky nebo tak něco. Já mám v rukou pistoli a schovávám se za rohem. Tu pistoli jsem si potom odnesl domů a matka mě donutila sejít dolů k sousedům a tu pistoli vrátit. To je má třetí vzpomínka. Bydlel tam nějaký velký kluk, kterého jsme všichni obdivovali a on i jeho matka říkali, že jsem si tu pistoli mohl nechat. Stejně jsme ji vrátili.

3)      Třetí vzpomínka se týká Mikuláše a velkého plyšového psa, kterého jsme měli. Říkali jsme mu Falco jako v nekonečném příběhu. Je oranžový, ale jinak vypadá jako on. Jezdil jsem na něm. Pak (anebo předtím, co já vím) jsme dostali pytle plné sladkostí. Plné igelitové tašky.

Na víc si nevzpomínám. Přestěhovali jsme do Žďáru nad Sázavou, do rodinného domku za naší babičkou, do místa, kde bydleli samí důchodci a málo malých dětí. Tak začalo moje období bez přátel.

Mám v hlavě ještě pár dalších věcí. Mívali jsme starou zelenou škodovku. Pamatuji si, když jsme jednou jeli za pradědou, že sjela do příkopu a my jsme pak pochodovali kolem ní. Žídné detaily.

A nějaké záblesky. Nic než záblesky.

Ve Žďáře bylo 5 dětí (kromě mých sester a bratranců kus od nás) na něž se vzpomínám. První byli sousedovic děti – Jarda (v mém věku) a Janča (v Zuzčiném věku). Hráli jsme Krvavého dědka a já jím byl už hrozně dlouho a chtěl jsem někoho konečně chytit, tak jsem skočil a sice jsem sestru chytil (byla to Radka nebo Zuzka?), ale spadl jsem na zem a rozerval jsem si přitom koleno. Byla to první mašlička (z izolepy), na kterou si vzpomínám.

Taky vím, jak jsem se houpal na umyvadle. Pověsil jsem se na něj celu vahou – a povalil jsem ho. Shodil jsem ho sestře na nohy – ale byl jsem to já, kdo brečel. Kolik mi bylo let?

V domě byli dva dětské pokoje – jeden pro dva a jeden pro jednoho. Ten pro jednoho byl vedle půdy. Nejdřív, když se ještě stavělo, jsme všichni bydleli jen v tom menším. Měli jsme patrovou postel a prý jsme z ní skákali do matraček, ale já si na to nevzpomínám. Vím, že jsem spával s jednou sestrou v pokoji (s Radkou? Se Zuzkou?). Bylo to vedle silnice a kolem jezdila auta a ta na stěnu vždycky házely paprsky jako animované slunce. Pamatuji si, jak jsem je pozoroval. Spával jsem tam i později, když už jsem byl starší. Čas od času.

Pak jsem si jednou hrál na Aladina, toho z Disneovských animáků. Musel jsem být v první nebo druhé třídě a zrovna po mě házali šakramy lupiči, jak jsem to viděl v tom obrázku z Lone Wolfa (fantasy gamebooky, které kupoval táta, když byl mladý – a já je jednou objevil a byly v nich ty super obrázky a já je od té doby četl a hrál). Když jedna ze sester (Zuzka?) prohlásila, že když jsem takový hrdina, proč nespím v tom pokoji pro jednoho? Nechtěl jsem. Bál jsem se. Střídavě jsem hrál hrdinu (jo, proč ne), ale nakonec jsem se cukal. A stejně mě tam položili.

Od té doby jsem měl vlastní pokoj. Jaká byla první noc? Nevzpomínám si. Zato si vzpomínám, že jsem měl strach. Byly tam přece ty dveře a ty vedly rovnou na půdu. Mě nikdy neděsily skříně. Neměly k tomu důvod, kostlivec čekal na půdě.

Vím, že jednou jsem sebral a šel jsem za sestrami. Už nevím, proč jsem nešel za rodiči. Lehl jsem si nestarší sestře k nohám a za chvíli se k nám přidala i Radka. Z nějakého důvodu jsme tehdy spali všichni tři v jediné posteli.

Jako malí jsme se koupali třeba i dva najednou. A zase, když jsme opouštěli vanu, jsme říkali ostatním „Je tam voda, kdo jde?“ Bylo to proto, že jsme byli chudí? Nevím. Sestry se po čase začaly cukat, nelíbilo se jim používat vodu po jednom. A jednou jsme toho nechali úplně.

Jako malý jsem si rád četl. Abych měl čas na čtení, byli jsme ochotný vstávat i dřív. Vždycky jsem čekal, až naši odejdou do práce (těsně před půl šestou) a já pak vstával a svítil si lampičkou a četl si. Pamatuji si obzvlášť jeden den, kdy naši byli ještě doma. Četl jsem si Knihu džunglí, ale musela to být nějaká velká verze, A4 s velkými obrázky. Ale bylo tam víc než jen Mauglí. Byl tam Rin Tin Tin, či jak se jmenovala ta posraná lasička, co bojovala s hady. A pak ještě jeden záblesk – to byla sobota a já vstával až za světla. A četl jsem si.

Jednou sestra něco provedla – myslím, že nadával tátovi za jeho zády – a já to tátovi „prásknul“. Táta udělal dobrou a špatnou věc. Vzal mě starou a vyčinil mi, že nikdo nemá rád bonzáky. Že takhle se nejedná a že pokud se takhle budu chovat, tak si můžu hrát sám. Co nedocenil, byla moje hrdost. Řekl jsem, že nikoho nepotřebuju. Že si můžu hrát sám. „Jak myslíš,“ řekl on, ale já si myslel, já si pamatoval a já se tím byl rozhodnutý řídit.

A taky jsem se tím řídil. Od té doby jsem si hrál sám.