Jedním z témat mého posledního románu byla slabost. Zdá se, že to nikdo nepostřehl. Původně tam nemělo být; původní téma mělo být láska a její pochopení. Ale v kradlo se tam, protože v době kdy jsem ho psal, v Norsku, jsem cítil svoje slabosti.
V poslední době jsem několikrát slyšel, jak jsem vyrostl, jak jsem silný, jak pomáhám, bla bla bla. Říkám si, že musím být dobrý herec. Skvělá maska. Přitom uvnitř si připadám jako rozpadající se se kopec soli, fouká vítr, rozptyluji se do světa.
Často vidím slabost lidí kolem sebe a vždycky je chci obejmout. Ne vždycky si to dovolím; v objetí je cosi intimního, cosi sdíleného jenom mezi přáteli a milenci, cosi vzácného a krásného. Je to akt sdílení, gesto, že ti to není jedno, že chceš ostatním předat něco ze své síly, tedy pokud ji ještě máš. Chceš ukázat, že je máš rád. Skoro všichni, které obejmu, mu děkují. Říkají, že to potřebovali. Ale nechápou, že to objetí potřebuji stejně jako oni. Že chci, aby někdo shrábnul všechnu sůl a zase ji uhnětl do celé sochy. Zdá se, že lidi to nevidí, nebo to nechtějí vidět. Třeba skutečně působím tak silně, i když mě to tak nepřipadá. Ani trochu. Já jenom hraju.
Pořád běžím. Snažím se nepřemýšlet. Snažím se nekřičet, přijde mi to patetické.
Ale uvnitř křičím. Pořád křičím…
Uvnitř – a tady.
Slibuji, že budu silný. Vždycky jsem byl slabý, vždycky jsem toužil po síle, musím být silný, nemám na vybranou, vzpamatuji se, přestanu fňukat, budu psát věci, které má smysl číst. Ale i tak mě můžete obejmout...
