Smutek... rozlézající se jako černý plášť tmy, když slunce, které jí zářilo v očích, zapadlo. Rozlil se jí po tváři.
Nevěděl jsem proč, i když hlavou se mi hnalo stádo myšlenek, ne hmatatelných, vyslovených, spíše tušených jako mrační draci, dovedu obkreslit jejich tvar, ale kdybych je uchopil, rozlynou se.
CHtěl bych vědět, co se jí hnalo hlavou. CHtěl bych poznat všechno, co se jí skrývá za očima, její barvu neznám. Když zavřu oči, nedokáži si ji představit. I kdybych měl snad nadání, nedovedl bych ji namalovat. Rozmazává se mi před očima, méně než fotka. Ale to nemění tu touhu... touhy být pro ni něčím víc... víc než jenom zajímavým šperkem, který moře vyplavilo na pláž, šperku, když, když se pořádně vyleští a opráší, třeba v sobě ponese diamant. A třeba jen kus uhlí.
CHtěl bych být něčím, po čem by mohla toužit.
I přes svou inteligenci chápe tak málo. Jenomže mnoho ví. Například, že už mi nezbývá moc času...
Dnes večer jsem tak smutný, jako jsem nebyl celou věčnost. Celý život se mi rozpadá, věci, po nichž jsou toužil, zahazuji, jako by byly míň než posmrkaný kapesník a čím dál tím vědoměji se propadám do vlastního konce. Přesto jsem s vým způsobem šťastný. Po dlouhé době zase platí něco, o čem hlasitě křičí do světa, ale přitom potom tápu jako slepec. Tentokrát jsem si jistý, že zase něco cítím.
Smutek ve své nejryzejší podobě. Žádný vztek. Žádná bolest. Jen smutek.
