Jsou věci, které vážně chci. Po nichž toužím více než po vlastním životě. Pro něž bych umřel. Pro něž bych zabíjel.
Je to slabina, je to morální vina, jizva na masce, která se ve správném světle vyrýsuje i se špatnými stehy. Nedokážu se tomu bránit, ne v hlavě, i když to zkouším a chytám myšlenky do pavoučích sítí a vážu je, ale sotva zafouká vítr, moucha je zase na svobodě. Všechny mouchy jsou. Otvírají se přede mnou dveře, zdánlivě jasné šance, destilované, zosobněné touhy… ale já mám strach do těch dveří vstoupit. A nevím, jestli je to zbabělost nebo odvaha. Mám jenom strach to udělat? Nebo skutečně myslím na druhé a uvědomuju si, že vnímají jinak, a proto je nechci stavět do pozice, kdy budou konfrontováni s mojí slabostí, a radši budu mlátit hlavou do zdi, než abych šel proti…
(rozptýleno)
