Tak jako skočit po hlavě do propasti...
Půl roku jsem pevně věřil tomu, že jsem vyhrál. A nakonec jsem nezískal vůbec nic.
Jen o pět minut později jsem pozval ven Trishu a ona řekla ano. A díky porcházce s ní se ve mě zase něco pohlo... zase jsem měl pocit, že dokážu cítit... zase mi bylo mizerně - a to bylo tak krásné. Ale zároveň jsem si uvědomil, jak je to hrozně beznadějné. Že pokud je pravda všechno, co říkám, tak už dávno musí vědět, co se stane, a ať už to má být cokoliv, pro mě to nemůže být ideální.
A i přes to vím, že se nesmím vzdát. Protože je jedno, co říkají druzí, je jedno, co se děje. Já se budu rvát, protože jsou věci, kterým věřím a které se musí stát, protože vítězství nebo smrt. Díky Ášo, v tomhle jsi měla pravdu.
Kurva, bude to zatraceně bolet.
