Nějak se mi hromadí prohry a pády. Až příliš často a pořád a pořád dokola. A začínám se blížit tomu bodu, kdy vím, že to už nezvládnu.
Všechny mé prohry jsou dány z jedné jedinné věci: že nejsem dost dobrý. Nejsem dost silný, dost krásný, dost chytrý, dost zajímavý... nejsem nic. A i když vím, jak působím na druhé - jak na ně můžu působit, jak být seriózní a vznešený a charismatický a okouzlující - to všechno můžu hrát jenom do určitého bodu, ale v jednom okamžiku se vždycky zaseknu a nemůžu se z toho bodu pohnout dál, je to jako kdyby mi chyběla znalost čehosi a já to nemůžu doplnit, prostě prostě, že jsem to nezažil, že tím nejsem, že tím nemůžu být. A to mi podřezává kolena.
A říkám si, jestli mi někdy někdo podá pomocnou ruku. Jestli někdo řekne "opři se", řekne "pojď se mnou", řekne "pro mě jsi dokonalý".
Ach, nevermind, poslední dobou mám slabé chvilky. Udělejte mi radost a kopněte mě do zadku. Zařvěte na mě "seber se, debile!" A ono to zase bude dobrý.
