Výsměch

Naposledy jsem ji viděl skoro před dvěma lety. Mou femme fatale. Tu jedinou, bolestivou, moji ostružinu v srdci. Objal jsem ji, řekl, že se mám skvěle, a pak jsem před ní utekl. Pořád ve mně ležela jako rakovina, ale já chodil s jinou a ta ji nemohla vystát.

Dneska ráno jsem se probral, propláchl si oči, jel na černo tramvají a před prací si ještě stihl zapálit. Na radí poradě jsem se dozvěděl, že to s českým blogem nevypadá dobře - ale stejně jsem na pauze na cigáro prohlašoval, jak to bude skvělý den. O půl hodiny později jsem se dozvěděl, že jestli nezlepším své pracovní výkony, tak mě vyhodí.

Bral jsem to s klidem. Ne tak můj kamarád, kterého mělo čekat to stejné. Celý den zuřil a já ho uklidňoval. Nakonec jsem zůstal v práci o hodinu dýl, jenom abych s ním mohl půl hodiny sedět v hospodě. Měl jsem pocit, že to potřebuje. 

Sklenku vína, jsem na sebe převrhl, a pak už jsem spěchal do Krpole na vlak.

Přišel jsem na nádraží, vytáhnul peněženkuk, sednul si na lavičku a čekal, až ronta přede mnou postopí na konec okýnka. A tehdy se objevila ona. Stejná jako vždycky, s polodlouhýma, zlatýma vlasama, které jsem miloval, na zádech velk batoh, který shodila  a začala hledat peněženku.

Byl jsem unavený, byl jsem překvapený a cítil jsem cokoliv, jenom ne osudovost. Stokrát jsem s říkal, kde a kdy bych jich chtěl potkat. Ale byla tady, teď a já věděl, že je zadaná. A i kdyby nebyla - copak by to mohlo něoc změnit?

Nevěděl jsem, co cítím, ale nedokázal jsem předstírat, že tam nejsem. A tak jsem ji oslovil:

"Ahoj."

Zvedla hlavu, a pak si uvědomila, na koho kouká. "Ahoj," řekla, spíše překvapeně, než potěšeně; byl to ten její hlas rozmazlené nevole, s ktrerou přijímá něco, co vidět netouží, ale co už tu prostě je.

"Jak se máš?" vyptával jsem se.

"Dobře, dobře."

"Co děláš v Brně?"

"Bydlím?" ušklíbla se. I tento výraz jsem poznával, ten způsob, jakým opovídala na cokoliv, co považovala za hloupou otázku. 

"Myslel jsem, že jsi v Praze."

"Už dávno ne."

Tak ne.

"Kam vlastně jedeš?"

"Do Žďáru."

"Do Žďáru?" překvapila mě. "Co tam?"

"Do přírody," pokrčila rameny.

Nevyptával jsem se.

"Tak nechceš to vzít na společnou jízdenku?"

"Můžem."

Byla to blbost. Ale kdo ví, jestli by to něco změnilo.

Vyrazil jsem na místo, odkud jsem si myslel, že měl vlak odjíždět.

"Odtud to jede?" zeptala se mě, když jsme dorazili na místo.

"Myslím, že jo. Ale není tady žádný nápis. Dobře, půjdeme se podívat, pormiň."

Vyrazili jsme zpátky. U tabule jsem zahlédl vlak do Tišnova. Nástupiště 3, kolej 2. Takže jsem stál blbě.

"Odkud to jede?" zeptala se mě a já jí to řekl.

Mluvili jsme. Mluvili jsm bez všech obtíží, i když jsem se těžko zbavoval nervozity. Už 3 roky jsme nebyli ani přátelé. Co jsem jí měl říkat?

Už byl čas odjezdu a ´vlak nikde. Nervózně jsem kontroloval čas. "Kam jedete?" zeptal jsem se ženy vedle.

"Do Tišnova," řekla mi.

"A kap to pak pokrčuje?"

"To nevím."

"Je to osobák, nebo rychlík?"

"Osobák."

A kruci.

"Jsme špatně," oznámil jsem Jí. Popadnout batohy a běžet zpátky. Směji se jak blázen. Nevím proč. Už dlouoho se nestalo nic zajímavé=ho. Něco se děje.

Na poslendí chvíli dobíháme na nástupiště, na které jsem přišel nejdřív. Ještě tu stojí. "Kam jedete?" ptá se průvodčí.

"Do Žďáru. Přes HavlBrod."

"To jede z prvního nástupiště."

"A kruci."

"Já tě zabiju," křičí za mnou, když běžíme na první nástupiště.

"To už odjelo," oznamuje nám ěnjaký chlap, ještě když běžíme do schodů.

Zacházím za roh a směji se. Zabije mě.

"No nic," říká, když vidí, že jsem v prdeli.

Mám jinou kamarádku. Řekla by "co už.".

"Spěcháš hodně?" ptám se jí.

"Čekají na mě. O půl 8 na nádraží ve Žďáře."

"Nevadí. Pojedeme do Tišnova a tam nás vezmou autem."

Nastoupíme do vlaku do Tišnova a já začínám volat. Nejdříve sestřičce. "Ahoj Zuzi. Můžu mít prosbu?"

"A jakou?" ptá se nejistě.

"Už jsi ve Žďáře?"

"No sem."

"Dostal jsem kamarádku do průseru. Mohal bys pro nás dojet do Tišnova?"

"Ach. Kruci. Hele, já jsem od 7 domluvená s kamarádkami."

"V pohodě, dobrý, zavolám našim."

Volám tátovi, když se objeví Ona. "Jízdenku," říká mi. 

"Ty jsi náročná," opáčím. Normálně by dodala "ne, jen vím, co chci," ale protože telefonuji, neřekne nic.

Vracím se k tašce, hledám peněženku, nakonec ji nacházím, prohledám ji, a pak objevuji jízdenku v kapse na prsou. Typické.

Znovu volám tátovi. Nebere to. Pak mámě. Nebere to. "Typické," říkám si a volám babičce.

("Slyšela jsem, jak zvoní tátův mobil," říkala mi máma potom. "Než jsem ho našla, už skončil. Nevěděla jsem, co potřbeuješ, tak jsem vyrazila zua tátou, a zatím začal zvonit můj mobil. Než jsem ho stihla, už přestal. Pak Ti volal táta - ale to už jsi volal babičce.")

"Ahoj babí. Prosímtě, je tam máma."

"Máma. Jo. A mě nic necheš říct?"

"Prosímtě, dej mi mámu. A mě nic nechceš říct."

"Ahoj babi. Prosímtě, dej mi mámu." Už mi povolují nervy.

"Jo, už jsem na ni zazvonila. A mě nic nechceš říct."

Ty nechceš vědět, co bych ti chtěl říct.

Dlouze si povzdechnu a mlčím. "Halo?" řeknu. Hovor vypadl.

Ale na mobilu mám smsku. "kdyby to bylo hodně zlý, tak pro tebe dojedu," píše mi ségra. Zlatá holka.

Za chvíli mi zvoní mobil. "No co potřebuješ," říká máma.

"Ahoj mami, potřebuju pomoc. Dostal jsem kamarádku do průseru. Můžeš pro nás ty nebo táta dojet do Tišnova?"

"Ach. Já nevím. Táto, už jsi pil?"

Zvuk.

"No jo, táta už měl pivo. A mě má přijít strejda."

"Dobrý, pro mě dojede ségra"

"Která?"

"Zuzka."

"Ta tu ještě není."

"Už je ve žďáře. za chvíli je doma a dojede pro mě."

"ne, tak počkej, já odvolám strejdu a ozvu se."

"ne, nic neřeš, dojede por mě zuzka."

"Já nevím, hele, tak já zavolám stejdovi - "

"Nikomu nevolej. Mami, poslouchej mě. Dojede pro mě zuzka. ano?"

"No tak dobře."

Píšu ségře: "Prosím, dojedeš pro nás?"

Vracím se za Ní a začínáme mluvit, když mi zazvoní telefon. Zuzka. "Jak rychle to potřebuješ?"

"No čím dřív, tím líp."

"Uf.. Tak já se domluvím s mámou, co a jak, a zaolám holkám, že přijdu pozdě."

"MOc díky ségra."

Ukončím hovor, vrátím se za Ní. Smska. "Dojede pro tebe Jirka." Bratranec. Zlatej kluk.

"Vzápětí telefonát."

"Hele, jste se schopný dostat na kruháč?"

Možná, ale já si nepamatuji, kde je. Sám bych se tam dostal - ale nechce se mi tam tahat Míšu. Ne v tomhle počasí.

"Ty venku prší."

"A vy nemáte deštníky, co?"

Deštínk jsem nepoužil už asi rok.

"Ne."

No nic. 

Vrátím se k Ní. Telefon. Zuzka. "Ahoj, takže jsem odvolala kamarádky, kam přesně mám jet?"

"Já myslel, že to víš, jede pro mě bratranec."

"Aha. Paráda, tak já jdu za holkama."

Tišnov. 

"To už jsme v Tišnově?" divím se.

"Půjdete na zelenou horu?" ptám se Jí.

"Já nevím, nikdy jsem ve Žďáře nebyla."

"Tys nikdy nebyla ve Žďáře?" ptám se; můj hloupý zvyk, opakovat co kdo řekne.

"Nikdy jsi mě tam nevzal."

"Nikdy jsi mi neřekla."

Výzvy. Narážky. 

"Za jak dlouho tady bude?"

"Tak za půl hodinu."

Po půl hodin mi přijde smska. "Jede pro vás táta. Hodně štětsí."

No to mě zabte. V tišnově byl za hodinu.

"Budeš řídit," oznámí mi táta. Má blbou náladu. 

"No to potěš koště."

Slíbil jsem jí, že ve Žďáře budem v 8 a byli jsme v něm v 9.

"Dobrá zpráva - přežili jsme," loučím se s ní. Je to dobrá zpráva, vždyt jsme nás při předjíždění traktoru málem zabil. A při tolika jiných příležitostech. "Užij si výlet."

Rozplynula se do noci, ale něco vím - do mého světa nepatří už věky. Ani do mého srdce. Už ji nemiluji. Ale mohl bych, kdybych s ní byl dýl.

Myslím si, že je stejná jako já - jenom vyspělejší. Proto ji chci znát - byla by jak Sibyla. Vždycky by mi řekla, co mě čeká.

Myslím, že je jako já. I když vím, že ona by s tím nesouhlasila.