Vítr mi z očí setřel smích
a smutek rozlehl se po duši
jak mráz když led by položil.
I soumrak náhle ztich´.
Krásného cosi táhlo se v tom splínu
který s nocí se mi navrátil
by jako upír kradl život z žil
Já ulehl jsem v stínu.
I vzpomínky jasné jako den
když v zenitu jest, vítr odehnal pryč mraky,
do snivého klínu zbity kladivem
mi do hlavy pak vplynul.
já stál jsem zpět v tom letním klidu
na břehu moře.
A racčí křik mi slinu dal.
Já jsem usedl a psal.
