Ze zla se rodí zlo

Poznámka autora: Myslím, že podobné věci vznikají, když mám špatnou náladu :)

Ta vesnice, která shora vypadala jako tlustá prdel starý děvky, se jmenovala Bor, ale všichni jí říkali tlustá prdel starý děvky. Nebo prostě jen prdel, či děvka. Už brzy jí ale budou říkat tlustá prdel mrtvý děvky.

Teď, na začátku zimy, byla její pole pustá. Úroda sklizená, sýpky plné. Padal večer; z patnácti komínů stoupal kouř.

Hat se zasmál. Tohle bude veselé.

Stál na kopci nad vesnicí na okraji lesa a sledoval vyprázdněné náměstíčko vyrýsované dvěma půlkruhy domků. "Takže chlapi," obrátil se ke svým patnácti kumpánům, "je všechno jasný? Ženský zabít a chlapy znásilnit," zaburácel rozjařeně.

"Hele, Hate - a nemohli bychom to jednou udělat naopak?"

"Hmm. Ty seš tu novej, že jo? Rogal, že jo."

"Přidal jsem se k vám před deseti dny."

"Už si měl ženskou, Rogale."

"No jasně," zasmál se a prohrábl v rozkroku.

"Jaký to bylo."

"No - fajn to bylo."

"A už jsi měl chlapa, Rogale?"

"No - ne."

"Takže, Rogale, dneska osobně dohlídnu na to, jak omrdáš svýho prvního chlapa!"

"Ale šéfe, já bych to asi - "

"Hubu drž! Řek sem, že dneska omrdáš svýho prvního chlapa. A dneska večer - dneska večer vomrdám já tebe."

No jo, bejvá to pěkně na hovno mít za šéfa teplouše.

"Zapalte pochodně."

Netrvá to dlouho.

"Takže chlapi - "

"Co s dětma, Hate?"

"Co chceš, kurva, kazíš mi repliky. "

"Co je to replika?"

"Jak chceš, ty šmejde, tebe si vezmu hned po Rogalovi. A teď už držte huby! Takže chlapi - na něéééééé!"

***

Vyskočí na koně jako na pružinách a vyrazí vpřed. Ostatní ho následují. Šestnáct koní, šedesát čtyři kopyt. Trysk. Zem se chvěje, jezdci křičí…

Co to je?

Vesnici trhají vyděšené výkřiky a do šera vbíhají první lidé. Už svírají zbraně.

Hatovi hvízdne kolem ucha šíp!

"Kurva, co to je!" zařve. "Na černo tu někdo přechovává luk! Sme vlastě trestná výprava, chlapi!" Jistěže ho neslyší, sami řvou jak celé vojsko.

To už vpadnou do vesnice…

***

Vlasy starostovy dcery plápolají jako sláma na střeše jejich domu. Pobíhá po náměstí jako splašený kůň, vřeští a zoufale se bije rukama do hlavy, jakoby se snažila zabít tucty komárů. Hat se zasměje a kovovou rukavicí rozdrtí nějakému balíkovi tvář. Omráčeného ho hodí přes korýtko a pokusí se mu servat kalhoty.

Zarazí se v půli. Není tu nějaký ticho? Možná to je tím, že někdo konečně dorazil tu podpálenou děvku, ale - kurva, kterej z jeho chlapů by udělal něco takového, když maj výslovně zakázaný neulehčovat nikomu umírání?!

Jednou se otočí dokola.

Padlá noc je obtěžkána mraky, které čarují do světa temnotu sklepních hladomoren. Tlustá prdel staré děvky je rozjebaná do krve. Hoří; do prdele, z toho kopce to musí být parádní pohled! Těch pár lidí, co tu žilo, něco kolem čtyřiceti - buď utekli, anebo jsou mrtví.

Tak kde jsou kurva moji chlapi?

Pusté náměstí, tečkováno mrtvými těly jak harantův ksicht běďary.

A kde jsou kurva moji chlapi?

Támhleto tělo má zbroj. Ale vždycky jsou nějaký ztráty. Dva mí chlapy zasáhly šípy, to vím. Jeden to dostal sekyrou a vykrvácel. A myslím, že jednoho ubodala nějaká šílená ženská. Přece ale neodpravili patnáct těžce vyzbrojenejch žoldáků? Co je to za kokotinu?

Jen tady na náměstí vás leží sedm.

To není možný.

To není možný…

"A koho dneska večer asi budu šukat, do hajzlu? Jak si to jako představujete, chlapi? Jen tak si pochcípat?"

"Asi jsem ti zbyl jen já," ozve se z jednoho domu. Muž, který z něj vyjde, by si nijak nezadal s královskou gardou: tělo jako bejk, výška snad dva metry. Vlasy neurčité barvy mu spadaj až na ramena, vypadaj, jako kdyby jimi někdo vytíral podlahu. Nos tak křivý, že by ani nešlo spočítat, kolikrát byl zlomený. Přes zarostlou tvář se táhnou tři velké jizvy.

Jo, vypadá skoro tak děsivě jako Hat. Ale Hat má na tváři jizvy čtyři, vlasy černé a nakrátko seříznuté a tvář čerstvě oholenou. Hatův hrudní plát je taky vytvarován do podoby vypracovaných břišních svalů, takže je to prostě větší štramák. Ženský na něj letěj, on letí na chlapy, a teď to zkusí zas:

"Ou, takže ty seš moje nová děvka?"

"No jasně. Budeš šukat se smrtí."

"Pěkně. Ne že bych se tě bál," jsou sedm kroků od sebe, "na vraha seš poněkud moc ukecanej - " do ramen se mu zaboří dýka.

Hat na ni zírá jako na ducha.

"No do hajzlu," zašeptá konečně a vzhlédne. To bylo zkurveně rychlý, víš to? už říct nestihne. Protože muž najednou stojí u něj. Výhled mu zatmí mužova pěst. Zlomený nos bolí…

Padne na zadek. "Do hajzlu. Do hajzlu! Chlape… No tak…“ strachem mu drkotají zuby. "Ty mě přece - " muž kopne - a Hat jeho nohu zachytí. " - pěkně sereš," dokončí Hat, hlas už zase plný výsměchu. Mrští chlapem, jistě více jak stokilovou masou, jako s kladívkem, přehodí si ho přes hlavu, za sebe do zdi. Dřevěné trámy popraskají jako sirky, muž padne a zem a sirky ho zasypou jako pohřební piliny.

"Ty si ale debil. Očividně po mě deš a stejně o mě nic nevíš? Já nejsem obyčejnej člověk, kreténe."

Ticho. "Ale to já přece taky ne," zazní ze sutin. A muž se začne zvedat. Pomalu, jako oživený umrlec. Jako pozpátku vadnoucí květina. Jako nezdolný hrdina.

Jako zabejčenej zkurvysyn, ale přece se kvůli tomu nebudeme vztekat.

"A hele. Zajímavé. A co seš teda zač, drahý nepříteli?"

Plameny šepotají, vítr tančí blues. K zemi kane krev: z Hatova ramene, z mužova rozbitého rtu, z rozesmátých hrdel mrtvých vesničanů. Kdesi zakráká havran, jiný mu po chvíli odpoví. A odpoví i muž:

"Já nevím," povídá. "Nevím. Přišel jsem za tebou, abys mi to řekl."

"Ha! Cože?"

"Ty mi to řekneš, uvidíš," ruka muže sjede k jílci meče. Pomalu, velice pomalu ho začne obnažovat. "Slyšíš… však slyšíš, jak to zvoní."

"Jak když zvoní hrana."

"Jak když smrtka brousí kosu."

"Pohřební veselka."

"Hudba mého zrodu."

"Ha! Ty se mi líbíš, chlapče, vážně, ale poslyš už konečně, co seš to vlastně za zmrda?"

"Já jsem dokončení," muž se dává na pochod, "já - jsem rozloučení, jak jsi řekl, já jsem zmrd, já jsem - Tvá - smrt!"

Pět kroků, Hat tasí, vyjde mu vstříc, pět kroků, osmkrát zazvoní čepele, hrot muži roztrhne tvář.

Odskočí od sebe. Hat se nepřestává usmívat a muž se nepřestává mračit: "Nechápeš… Copak to nechápeš?"

Kroky tanga, dva skoky vpřed:

"Já jsem tvá smrt!"

rozsekne mu předloktí

"já jsem tvá noční můra!"

přidá šrám na stehně

"já jsem tvá poprava!"

rozetne bradu

"já jsem tvá zhouba"

Na poslední chvíli pozvedne Hat meč: soupeřův břit odskočí jen pár centimetr od šéfova krku.

Zajímalo by mě, co to vlastně cítím. Je to snad strach? Chvějící se tělo, třese se slabostí, či hrůzou? Protože…

"Slib věčné nenávisti," řekne Hat. "Složil jsi slib věčné nenávisti. Jako já. Stal jsi se stejným jako já, jen abys mě zabil. Co jsem ti proboha udělal?"

"Já nevím. Už si to nepamatuji. Nevzpomínám si na svoji minulost. Na své dětství. Ani na své jméno. Už ani nevím, kdy jsem začal s tvým pronásledováním. Události se mi v hlavě pomíchaly. Všechno, co vím, je, že tě nenávidím, že tě strašně nenávidím. Nenávidím tě tak, že se dávám k loupežníkům. Od nich se naučím bojovat. A pak, když nás rozežene garda, se přidám k žoldákům. Tam najdu jednoho staréhpo blázna a ten mi řekne, že jestli tě chci dostat, musím získat čarodějnou moc. A tu že získám tak, že se vyspím s vědmou. Tak najdu vědmu, abych se s ní vyspal. Ale ona nechce. Tak ji donutím. A aby moc neřvala, trochu ji vezmu pod krkem. A přirážím, přirážím, zas a znova a znova a znova. A když skončím, už tu není vědma. Je tu mrtvola, Hate. Bez dechu, chladnoucí.

A víš ty co, Hate? Nic se nestalo. Já nejsem ani o zlomek silnější, než předtím. Tak si najdu toho starýho blázna a pověsím ho za koule nad bitevní pole. Utrhly se mu genitálie. Zmítal se na zemi ve vlastní krvi, až na to nakonec zhebl. A já se na to díval.

Pak jsem šel do kláštera za knězem a ptal se ho, jak se pomstít. A víš, co mi řekl? Že mám odpustit a zapomenout. Jo, kurva, zapomenout, to by nebylo zase tak těžký. Ale odpustit? Odpustit? Tak jsem vyvraždil celej ten klášter. A když jsem skončil, něco jsem si uvědomil. Jestli dokážu něco takového - tak jsem nějak musel získat sílu, kterou potřebuji. Sílu k tvému zavraždění."

"Neříkej. A jak mě teda zabiješ?"

"Vidíš tohle, Hate? Cormacova dýka. Na zabíjení démonů. Myslím, že na tebe mi bude docela stačit."

"Jak jsi k tomu přišel?"

"Od prince Ragese. Jel tě zabít. Spolu se sto chlapy. Nechtěl jsem mu dopřát to potěšení."

"Co se stalo s princem?"

"Dodýchal."

"Do pekla. Chlape, musí po tobě jít celé království."

"Království má zrovna ten problém, že mu sousedi strkají ptáka do prdele. Na mě čas nemají. A než ho budou mít, já budu dávno pryč. A ty - "

"Jasně, jasně, já budu mrtvý. Odpusť si ten patos."

"Skončeme to."

"Ještě ne. Nejdřív mě nech, abych se ti vysmál."

"Ty zkurv - "

"Zatímco jsi mě chtěl zabít - napáchal jsi přinejmenším tolik zla jako já - Smrtihlave. Neříkáš si tak snad? Už jsem tě poznal. O tvejch činech kolují pověsti. Vždycky jsem si říkal, že takovýho parchanta bych rád potkal. Že s ním by se plenil kraj jedna radost. Že ten by byl určitě pro každou zvrhlost. Ta nabídka ostatně ještě platí. Ještě se můžem spojit. My dva vydáme za celou bandu. Král nás nikdy nechytí. Navíc… pokud zrovna neplení království nepřítel ani my, plení ho sám král, aby měli jeho vojáci co žrát. Nebudem o nic horší než on."

"My oba už jsme horší než kdokoliv."

"Až mě zabiješ, co budeš dělat?"

"Netuším. Nikdy jsem o tom neuvažoval."

"Já ti povím, co budeš dělat. Půjdeš dál a budeš zabíjet. tak jako já dřív. Budeš dělat všechny ty svinstva jako já, protože nic jiného už prostě neumíš. Dokud se nenajde někdo, kdo tě nesejme. Někdo, koho opícháš to prdele, a on ti to nebude schopnej odpustit. Někdo, komu sebereš všechno, co měl."

 - "Možná bych mohl nalehnout na svůj meč. Dík za upozornění. Tak či tak, tohle ty řešit nemusíš."

"Zadrž!"

Nezadržel, střetli se a Smrtihlav ho zabil.

***

Plameny ještě plápolají. Kreslí narudlé stíny po tváři Smrtihlava. Klesá ke zdi domu… Je unavený a chce spát.

Nevzpomněl si. Jeho jediná naděje teď leží v prachu a z čela jí trčí dýka. Neřekla mu nic. Smrtihlavovi vzpomínky zůstanou zamlženy.

Opírá se o studnu a zavírá oči. Slyší něčí kroky. Ví, že by měl nadzvednout víčka, ale je tak strašně unavený.

"To je za mé děti," slyší slova nějaké ženy těsně před tím, než se Cormacova dýka dotkne jeho srdce.