Identita
„Svět je rozbitý, protože jste s námi v Ráji přerušili svůj vztah, abyste dosáhli na vlastní nezávislost. Tu většina lidí vyjadřuje tak, že se v potu tváře věnuje své práci, aby našla svou identitu, svou cenu a své bezpečí. Protože jste chtěli rozhodovat o tom, co je dobré a špatné, snažíte se určovat si svůj vlastní osud. To tenhle obrat způsobil tolik bolesti.“ (Chatrč)
Jak jsem zmiňoval v úvodu, Chatrč je křesťanská kniha a jako taková odkazuje na Boha a mnoho biblických motivů. Jsem dalek vysvětlovat svět skrze Bibli, ale rád bych nastavil alternativní diskurz psychologickému mainstreamu, byť nepopírám, že je spirituální, a tudíž pro mnoho lidí otravný.
Od narození jsme něčím a jsme nějací – ať už kvůli genetickému kódu, předurčení, nebo proto, že jsme si v posmrtném životě vytáhli dvě esa a pikovou dámu, a tudíž budeme gayové s hudebním nadáním (fuck logic!).
Jenomže společnost nám začala do hlav podsouvat svoje názory, ukazovat nám, co se má, co se nemá atd.
Společenská realita není taková, jaká je, protože je to přirozené. Je taková, protože byla zkonstruovaná. Podobně jaké rozdělení písmen na evropských klávesnicích není takové, protože by usnadňovalo psaní, ale proto, že v době psacích strojů takovéto rozdělení písmen (na základě četnosti jejich používání při psaní) přispívalo k minimálnímu zasekávání písmenných pák. Ve své době mělo takové rozdělení smysl. Určitý smysl mělo i poté, co společnost přecházela na modernější stroje, kterým už zasekávání nehrozilo. Ale s postupem času se smysl úplně vytratil. Šlo by to dělat líp! Ale to bychom nejprve museli překonat krátkou fázi přeučování – rozbití normy a nahrazení ji jinou, účelnější normou.
Sociální konstrukce reality je samostatné téma a více vám k ní povědí pánové Bergman a Luckmann v knize, která se překvapivě jmenuje Sociální konstrukce reality.
Stačí si pamatovat, že
„Normálnost je mýtus.“ (Chatrč)
O tom, co je normální, rozhoduje společnost. Když bude deset lidí o samotě, budou se chovat, jak uznají za vhodné a budou normální. Když bude deset lidí pospolu, bude se každý omezovat tak, aby zapadl do škatulek druhých. Nikdo z nich nebude přirozený. Budou umělí. A je tohle „normální“?
Takže vždycky buďte jednorožci, kurva! Protože jinak nejste sami sebou, ale jste umělou postavičkou přizpůsobenou společnosti. Jste ovcí.
O nezávislosti
Ale zpátky k citaci. Od malička se snažíme poznat, kdo jsme. Najít si naši životní cestu, ukázat, kdo jsme, osamostatnit se. Znám mnoho lidí, kteří nemají nejlepší vztahy se svojí rodinou, a proto se za každou cenu snaží být na ní nezávislí. Podstupují přitom i věci, které nechtějí, jenom aby na nikom nezáviseli.
Občas lidi něco bolí, ale oni pusu neotevřou, protože se bojí vzdát se své schopnosti na nikom neviset.
Znám lidi, kteří raději budou trpět, než by někoho požádali o pomoc.
A znám i takové, kteří druhé prachsprostě využívají. I to je jistá forma snahy o nezávislost – oni neplánují splácet své dluhy, oni prostě manipulují.
„Lidé bývají neústupní, když jde o jejich drahocennou, domnělou nezávislost. Jsou lakomí a pevně se drží své nemoci. Ze všech sil si střeží svou identitu a hodnotu, které nacházejí ve své zlomenosti. Není divu, že minulost je pro ně tak málo přitažlivá. V tomot smyslu jste se pokusili zamknout zevnitř dveře ke svým srdcím.“
(…)
„Existuje velmi mnoho lidí jako ty, kteří skončí tak, že se zamknou ve velmi malé místnosti s příšerou, jenže ta je nakonec zradí, protože nesplní nebo jim neposkytne to, co od ní očekávali. To, o čem byli přesvědčeni, že je jejich poklad, se stane jejich zhoubou.“
Paradoxně se naše touha po nezávislosti může stát naší největší závislostí, naší slabostí. Protože nám brání skutečně žít. Nutí nás přežívat, hledat si cestu, dělat věci, které nechceme, jenom abychom nemuseli být závislí na druzích – a tudíž jim podřízení.
Ale podřízenost není hřích. A kdo vás skutečně miluje, ten na vás podřízenost nebude vyžadovat.
Smutným manifestem moderní společnosti je nenávist lidí k práci. Spousta z nás přebírá práci z životní nezbytnosti, aniž bychom si ji skutečně užívali. Protože v práci trávíme takové množství času, formuje naše myšlení, jednání, identitu. Nás.
V co nás asi zformuje to, co nenávidíme? Nejspíše k něčemu jinému, co budeme nenávidět.
Přitom všechno, po čem mnozí z nás touží, je prostě vylít si někomu srdce. Založení rodiny. Ustálení se. Vytvoření životní jistoty.
Tzn. – po závislosti.
Toužíme po celistvosti, ne po stavu jednoty.