Nevím, jak své příběhy prožívají ostatní pisálci. Já je prožívám mnoha způsoby: v těle svých hrdinů, stoje vedle nich, často z pozice vševědoucího boha, ačkoliv občas ani já nevím, kde je takříkajíc zakopaný pes.
Nápady přicházejí a odcházejí, někdy je chytnu, někdy nechám být. Občas je rozpracuji trochu víc – ale jen ve své hlavě, nijak jinak. Nic si nezapisuji, a proto hodně věcí zapomínám a nevratně ztrácím. Za chůze, při jízdě autem apod. si své nápady převaluji v hlavě. Vžívám se do rolí jednotlivých postav. Jejich charaktery ke mně přichází společně s příběhem, málokdy si je vytvořím předem. Když sedám k počítači, znám už většinu příběhu, mívá jen několik slepých míst. Připomenu, co dělám, když nevím, jak začít: několik prvních odstavců „nacvakám“, jak mi přijdou pod ruku, a později se k nim vracím. Nejdůležitější bývá začít.
Červenák si do svých deníčků rozepisuje, co jeho postavy udělají, až příště sedne k počítači. Já si to rozepisuji do hlavy. Vždy, když přestanu psát, při cestě někam si představuji, co se stane dál, takže když se pak k příběhu vrátím, nebývá pro mě problém pokračovat. Přehrávám si v hlavě i celé rozhovory. Nikdy je nepřepíšu doslova, většinou se o pořádný kus změní. Ale to nevadí. Nebýt překvapení, nebylo by psaní zábava, ne?