Hemingway se ke psaní nechával inspirovat absintem. „Prokletí básníci“ nepohrdli ani drogami. Ostatně i můj oblíbený Stephen King se dlouhý čas topil v alkoholu a lehkých drogách.
Dá se říct, že podobné návykové látky, obzvláště halucinogeny, mohou při práci pomoci. Posilují spisovatelovu obrazotvornost až na únosnou mez, i za ni, načež se nám Alenčina říše divů může jevit nudná jako právnická kancelář. Má to však i své nevýhody. Stephen King si stěžuje, že si vůbec nepamatuje, jak sepsal některé své knihy; říká, že ho to mrzí, protože si tvůrčí proces skutečně užívá.
Z vlastní zkušenosti: drogy ani tabák jsem nezkoušel, alkohol ano. Zdá se mi, že své nejlepší kusy jsem napsal pod vlivem Sangrie (sladké víno). U jiného alkoholu to nefunguje. Jak to? Odpovím v následujícím odstavci.
Stephen King varuje před dvěma věcmi. Za prvé: návykové látky zničí váš život (nic příliš objevného). Za druhé: jde to i bez nich. To jenom my, zbabělci, si namlouváme, že bez nich nejsme dost dobří. Není to pravda. Všechny podpůrné prostředky mají pouze autosugestivní efekt. Jsme stejně dobří i bez nich – a navíc si psaní užijeme.
Návykové látky nejsou jedinou věcí, která může pomoci. Friedrich Schiller měl prý v zásuvce pracovního stolu shnilá jablka a před psaním k nim čichal. Já už pomalu ani nezačínám psát bez hrnku čaje. Jistě si sami najdete nějakou věc, která vás při psaní „nakopne“.