Láska je všeobjímajícím tématem, s nímž se setkáváme na každém rohu. Už jenom to upozorňuje na její důležitost. Je to naše životní téma.
„Většina ptáků byla stvořena, aby létala. Být na zemi je pro ně omezení v rámci schopnosti létat, ne naopak. Podobně člověk byl stvořen, aby byl milován. Pokud žiješ, jako bys nebyl milován, tak se omezuješ.“ (Chatrč)
Mnoho racionálně založených lidí by namítlo, že láska je jenom výsledek chemických procesů v našem těle a evoluční nezbytnost usnadňující reprodukci. (Občas mi přijde, že reprodukci spíše komplikuje.) Rád bych se ale zaměřil na lásku v její spirituální podobě.
Love vs crush
Trisha mě nedávno upozornila na to, jak je důležité rozlišovat pojmy jako láska a zamilovanost (being in crush with somebody). Zaláskovaní jsme do někoho každou chvíli. Ale co je to skutečná láska? Nejenom erotická, ale i mateřská, bratrská, přátelská… jakákoliv. Zaláskovaný jsem byl stokrát. Jenom se bojím, že jsem nikdy skutečně nemiloval.
Bolest zastřihává křídla
„Žít nemilován je jako ptákům zastřihnout křídla a zbavit je tak schopnosti létat. Bolest nám může ta křídla zastřihnout. A především, když se příliš dlouho neřeší, můžeš snadno zapomenout, že jsi byl kdy pro létání stvořený.“ (Chatrč)
Jako malý jsem samou ideu lásky odmítal jako cosi naivního a hloupého. Nechtěl jsem ji, nevěřil jsem jí. Byl jsem natolik narcistní povahou, že jsem toužil být milován, ale nechtěl jsem milovat.
Jenomže právě touto neschopností milovat druhé jsem si zavíral cestu k tomu, aby mě někdo miloval. Láska je obousměrný kanál, nemůže fungovat jednostranně.
Často se nám stane, že se do někoho zamilujeme, dáme mu to najevo a spálíme se. Bolí to a my se začneme bát a už znovu lásku neprojevíme – podobně jako dítě, které jednou sáhne do ohně, už k němu nebudeme znovu natahovat prsty. Nebudeme se ale moc zahřát a zmrzneme navždy.
Občas si říkám, že je potřeba nevěřit zkušenostem. V životě je třeba riskovat. V životě je třeba spálit se znovu a znovu a znovu, pokud je jenom malá šance, že někde existuje oheň, který nepálí. A takový existuje. Hledejme svůj Eliášův oheň.
Neomezenost
„Láska není omezení. Láska je let.“ (Chatrč)
Vzpomínám si na vztahy, v nichž se jedno pravidlo vršilo na druhé, v nichž platilo, „budu s Tebou, pokud to a to a to a nebude to a to a to“. Vzpomínám si na vztahy, které vyžadovaly, bránily, žárlily a omezovaly.
„Jestliže jsme ty a já přátelé, v našem přátelství existují nějaké vyhlídky. Když se uvidíme, anebo jsme od sebe odloučeni, je tu vyhlídka na to, že budeme spolu, budeme se společně smát a povídat si. Tyto vyhlídky nemají žádnou konkrétní definici; jsou živé a dynamické a všechno, co vyplyne z toho, když jsme spolu, je jedinečný dar, který sdílíme pouze my dva. Co se ale stane, jestliže změníme tyto ‚vyhlídky‘ na ‚očekávání‘, ať už vyslovená, nebo nevyslovená? Najednou do našeho vztahu vstoupil zákon. Teď se od tebe očekává, že se budeš chovat tak, abys splnil moje očekávání. Naše živé přátelství rychle uvadá a stává se mrtvou věcí plnou pravidel a požadavků. Už v něm nejde o tebe a o mě, ale o to, co se předpokládá, že přátelé dělají, nebo o zodpovědnost být dobrým přítelem.“
„Nebo zodpovědnost manžela, či otce, zaměstnance a jakékoliv další.“
„Zodpovědnost a očekávání tvoří základ pro vinu, stud a soud a poskytují hlavní rámec pro to, aby se výkon stal rozhodujícím faktorem pro identitu a hodnotu. Víš dobře, jak se žije s tím, že jsi nesplnil něčí očekávání. (…) Lidé se často snaží ovládat druhé prostřednictvím očekávání. Jelikož nemám žádní očekávání, nikdy mě nezklamete.“ (Chatrč)
Nesnáším, když mi někdo říkal, jak jsem ho zklamal. Naučilo mě to ale skvělou věc: nikdy od nikoho nic neočekávat. A tak mě nikdo nemůže zklamat.
Jednou z nejčastějších pouček je, že ve vztahu je potřeba kompromisu. Já zase věřím tomu, že kdo nezkusí myslet outside the box, bude navždy obětí společenských škatulek.
Pokud vás vztah stahuje dolů, pokud máte tendenci stěžovat si kamarádům v hospodách, pokud se kvůli němu musíte skutečně omezovat, potom jste nebyli zamilovaní, jenom zaláskování a teď máte jenom strach to ukončit. Jenže zbabělost je hrozný hřích.
„Skutečná láska nikdy nic nevynucuje.“ (Chatrč)
Láska neobviňuje. Láska miluje.
Láska nežaluje. Láska odpouští.
Láska nesvazuje. Láska dává křídla.
„Uvědomovali si, že je jedno, čí to byla chyba – ten nepořádek a rozbitá mísa i to, že se o přichystané jídlo už nikdo nepodělí. To, na čem tady zjevně skutečně záleželo, byla láska, jakou cítil jeden k druhému, a naplnění, které jim přinášelo.“ (Chatrč)
Omezení
Teď mi došlo, že celým předchozím paragrafem popírám to, co se chystám říct teď. A pak mi došlo, že to popírám jenom zdánlivě.
„Když se snížíme na něčí úroveň, usnadňujeme tak náš vztah a dáváme mu tak najevo, že nám na něm skutečně záleží. Ty s dítětem taky nehraješ hry, abys předvedl svou nadřazenost. Spíš se vědomě omezíš, abys váš vztah usnadnil a dal najevo, že si ho vážíš. Nejde o to, kdo vyhraje či prohraje, ale o lásku a úctu.“ (Chatrč)
Moderní společnost plodí nemocné lidi a mnoho z nich je duševně zlomených a snaží se uzdravit právě skrze vztah. Jenomže takový vztah pro ně není lékem, ale placebem. Nebo hůř, drogou. Jakmile medicínu vyplýtvají, budou pořád nemocní, ale taky kvůli tomu naprosto zničí svůj protějšek, nebo ho zničí a ještě k tomu se na něm stanou závislí. Jsou to právě ty vztahy, do nichž vstupujeme, ačkoliv si druhého nevážíme, a léčíme si své komplexy tím, že druhému ukazujeme, jak moc je hloupý.
Skutečná láska je ale o porozumění. Nejsme s druhým, abychom se nad něj mohli povyšovat, ale proto, aby dosáhl na naši úroveň. A my zase na jeho, protože každý je v něčem lepší, v něčem horší. Proto se kvůli němu jsme ochotní omezit.
„Ve vztazích nikdy nejde o moc. Jeden ze způsobů, jak se touze po moci ubránit, je zvolit si vlastní omezení. Kvůli službě.
Lidé to často dělají – když se dotýkají slabých a nemocných, když slouží těm, jejichž myšlenky bloudí, když se přibližují k chudým, když milují velmi staré nebo velmi mladé, dokonce i když jim záleží na někom, kdo nad nimi získal pocit moci.“ (Chatrč)
Důležité je, abyste pochopili rozdíl k minulému odstavci. V zaláskování můžete být často omezování. V lásce si své omezení zvolíte sami, dobrovolně a rádi.
Bezpodmínečnost lásky
„ ‚Miluješ všechny své děti. Jsi někdy na některé z nich naštvaná?‘
‚To si piš, že jo! Kterej rodič by nebyl? Je toho hodně k naštvání vzhledem k nepořádku, který mé děti nadělaly a zmatku, v jakém jsou. Nelíbí se mi spousta toho, co si vybraly. Ale ta zlost je stejně vyjádřením lásky. Miluju ty, na které se zlobím, stejně jako ostatní.‘ “ (Chatrč)
„Co když se ale nechovají správně nebo činí rozhodnutí, s kterými nesouhlasíš, anebo jsou prostě agresivní a nezdvořilé? Co když tě před ostatními ztrapňují? Jak to ovlivňuje tvou lásku k nim?“
„Nijak. Někdy se za ně stydím, nebo se zlobím, ale i tehdy, kdy se chovají špatně, jsou pořád mými dětmi. Můžou zasáhnout mou pýchu, ale nezmění tím lásku, kterou k nim cítím.“ (Chatrč)
Nebudu tvrdit, že vím něco o mateřské lásce – ale přesně takhle si ji chci představovat. Je to něco bezpodmínečného. A chci jít ještě dál – chci takovou lásku cítit ke všem lidem. Dokonce i k takovým, kteří si ji nezaslouží: k vrahům, násilníkům, idiotům. Neříkám, že si nezaslouží trest, naopak, to určitě ano. Ale pořád mají právo na lásku. Neříkám ani, že je skutečně dokážu milovat. Ale myslím si, že správná cesta vede právě tímto směrem. Nemyslím si ani, že je třeba se takové lásce učit. Věřím, že je někde hluboko v nás, jenomže racionální svět to překryl svými logickými argumenty.
Fuck logic!
Asi teď zním jako hloupý pravdoláskař. Ti, co mě znají, vědí, že to nejsem. Jsem spíše idealista. A mám kurva velké ideály.
A taky vidím jednu věc – lidi se příliš často zapomínají ptát, proč je druhý člověk takový, jaký je. A věřte mi, je to důležité. Okolnosti nikdy nikoho neomlouvají. Že mě otec bil, nemůže ospravedlnit to, že ho později zabiju. Ale že mi někdo prokáže lásku, může zabránit tomu, abych zabil dalšího člověka. Ovšem nehledě na to, že jsem se změnil, půjdu na popraviště. Náprava nezmenšuje vinu. Vinu je třeba odčinit!
Důvěra
V minulosti mnoha lidí ztratilo moji důvěru – ale i já ztratil důvěru mnoha lidí. Dlouho jsem řešil, jak to udělat, abych si jejich důvěru získal zpátky. Jenomže vždycky platí:
„Nemůžeš vyrobit důvěru, stejně jako nemůžeš ‚udělat‘‘ pokoru. Buď je, nebo není. Důvěra je plodem vztahu, ve kterém víš, že jsi milován. Protože ty nevíš, že já tě miluji, nemůžeš mi věřit.“ (Chatrč)
Nedokázal jsem získat důvěru lidí, protože cítili, že je nemiluji, i když jsem tvrdil opak. Nedokázal jsem je milovat… a proto jsem nemohl mít ani jejich důvěru.
Láska nikdy není stejná
„Které ze svých dětí miluješ nejvíc?“
„Ani jedno z nich nemiluji víc než ostatní. Každé z nich mám rád jinak. Každé z mých dětí je jedinečné. A ta jedinečnost a zvláštnost osobnosti ode mě vyžadují zvláštní přístup.“ (Chatrč)
Nevím, jestli jsem byl někdy zamilovaný. Vím, že jsem byl mnohokrát „in crush“. A s pár holkama jsem i chodil. Každá byla jiná. Každá byla speciální. Každá byla skvělá. Mnoho z nich mám pořád rád. A každou mám rád jinak.
Jakkoliv chápu, jak je pro nás osobní self-esteem (sebehodnocení) důležitá otázka: „Máš mě rád víc než ostatní?“, prosím vás, snažte se takovou otázku nepokládat. Není relevantní. Nejde na ni odpovědět upřímně. Mám tě rád prostě jinak.
Každá láska je unikátní.
„Každý vztah mezi dvěma osobami je naprosto jedinečný. Proto nemůžeš milovat dva lidi stejně. Každou osobu miluješ jinak, kvůli tomu, jaká je, a kvůli jedinečnosti, jakou vyvolává v tobě. A čím víc se navzájem poznáváte, tím bohatší jsou barvy vašeho vztahu.“ (Chatrč)
Láska není racionální
„Proč mě milujete, když vám nemám co nabídnout?“
„Mělo by být velice osvobozující vědomí, že nám nemáš co nabídnout, přinejmenším nic, co by něco dodalo nebo ubralo tomu, kým jsme… to by mělo ulevit jakémukoliv tlaku na tvé výkony.“ (Chatrč)
Často se sám sebe ptám, proč mě má druhý člověk rád. Jsem špatný člověk. Jsem sebestředný, narcistický, hrubý a cynický, jsem sobecký, prolhaný, zbabělý a slabý. A přesto je na mě něco úžasného. Jsem totiž unikát – a ten unikát se někomu líbí.
Pro „crush“ můžete najít racionální důvody. Pro lásku ne. Láska prostě ne. Možná tak vznikla ta Hollywoodem zprofanovaná fráze – láska na první pohled. Někdy to prostě cítíš.
K pochopení lásky je důležité milovat
V době největší životní beznaděje jsem se zoufale snažil pochopit podstatu lásky. Nedokázal jsem to. Kdo nezažil lásku, ji těžko může pochopit.
Snažit se pochopit lásku racionálně, je beznadějné. Lásku je potřeba cítit – a skrze její cítění jí můžete porozumět více – a můžete jí dát ještě víc.
„Jsi moudrý, pokud jde o skutečnou lásku. Mnoho lidí si myslí, že láska narůstá, ale přitom roste poznání a láska se prostě rozpíná, aby ho obsáhla. Láska je jednoduše obal poznání.“ (Chatrč)
Vy jste tím, kdo lásku stvoří
S láskou je to jako s úsměvem – když se na někoho usmějete, často mu na tváři úsměv vyvoláte také. A pokud ne, co na tom záleží; usměje se hned ten člověk za ním.
Čím více lásky budete dávat, tím více jí budete mít. Je to banální, zní to béčkově a hloupě a je to přesně tak. A tolik lidí to pořád ještě nepochopilo.
„Můžete políbit svou rodinu a přátele na rozloučenou a odjet kamsi daleko, ale zároveň je ponesete s sebou ve svém srdci, ve své mysli a ve svém žaludku, protože vy pouze nežijete v nějakém světě, ale svět žije ve vás.“ (Frederick Buechner, Říkat pravdu; citováno z Chatrč)