Každý dialog by měl mít nějaký smysl, měl by něco sdělovat. Měl by obsahovat nějakou důležitou informaci pro příběh, říci nám něco o charakteru postav… nebo prostě cokoliv.
Kdysi kdesi jsem slyšel, že čas od času máme nechat hrdiny vydechnout, nechat je klábosit jen tak o ničem – což je věc, kterou zcela odsuzuje Markéta Dočekalová. Tlachání může fungovat, i kdyby mělo sloužit jen k pobavení čtenářů. Ale s takovými na-nic-dialogy se to nesmí přehánět, jinak se v nich kniha utopí.
Když se v dialogu dozvíme něco o hrdinovi nebo když je nám přineseno nějaké poselství, je úkol splněný. Jenom je třeba všechno podat náležitou formou:
„Komiksový scenárista Kyle Baker prohlásil, že rád píše dialogy mezi pesimistou a optimistou. Že čtenáře vždycky potěší, když pesimista řekne optimistovi, aby sklapnul. Ale že je důležité, aby předtím, než optimista sklapne, řekl to, co chtěl říct. Můžeme se smát – ale předtím si vyslechneme optimistovo poselství.“ 59)
59) PAVLOVSKÝ, J. Prosté umění konverzace aneb Ukázky s přednáškou. Pevnost: měsíčník o fantasy, sci-fi a hororu. Praha 2006. č. 5, ISSN 1213-8251. s. 56.