Podle Františka Hrdličky
Má:
„Sdělovat nejen myšlenku mluvčího, ale naznačit i jeho mentální rozpoložení (emocionální stav, v jakém promlouvá) a osobní dikci (převaha hovorového nebo spisovného jazyka, vycpávka slov, nedokončené věty apod.)
Formou nebo obsahem sdělení vyvolat bezprostřední reakci (souhlas, nesouhlas, komentář) dalšího mluvčího.
Posunout děj, případně naznačit okolnosti, v jakých se rozhovor odehrává.“ 57)
Podle Jiřího Pavlovského
(Dialog by měl…)
1. posouvat děj
2. charakterizovat postavy
3. být zábavný
„Tím ,zábavný´ nemyslím, že by se u něj měl čtenář řezat smíchy. Tím je myšleno, že by měl mít sám o sobě nějaký nápad, být něčím zajímavý. Když má profesor pozornému posluchači vysvětlit teorii svého nového vynálezu, je to nuda. Když ale uděláte profesora opilého namol nebo pokud bude profesorem žena a posluchače víc než přednáška bude zajímat to, jak by ji sbalil, je to hned o chlup zajímavější.“ 58)
57) HRDLIČKA, F. Průvodce po literárním řemesle. 1. vyd. Praha: Votobia Praha, 2004. ISNB 80-7220-170-0. s. 41.
58) PAVLOVSKÝ, J. Prosté umění konverzace aneb Ukázky s přednáškou. Pevnost: měsíčník o fantasy, sci-fi a hororu. Praha 2006. č. 4, ISSN 1213-8251. s. 56.